Clown Bilbo bloguje (No. 8)
Ve vlaku
Klokotám lokálkou.
Snímek archiv
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
Venku se krčí ojíněná, mrazivým bílí porostlá krajina… Na mé nohy funí příjemné teplo.
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
Venku se slunce prodírá mlhovinou, šedivým oparem. Snaží se, seč může prohřát prokřehlé tvory, lesy, louky…
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
Na noze, v kapse u kalhot, zavrní telefon. Vysoukám jej.
„Tady Bilbo…“
„Ahoj tady Karel… Neotravuju? Máš chvilku? Jak je v zimním kalupu?“
Slova se v přílivech, odlivech vzdouvají, valí, vrací, odplouvají. Křehký venkovní obraz poklidně a spokojeně plyne na okenní obrazovce, jejíž okraje pomalu zarůstají ledovými květy…
Svěcení vlaku, Praha 21. 8. 1845. Repro z knihy 150 let železnice v Praze
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
„Jo málem bych zapomněl, co vaše budoucí miminko? Karolína by už měla být…nejspíš v sedmém měsíci, co? Už se nemůžeš dočkat, co?!…Chááá… Budeš slavit jako minule? To si se probral na střeše nějakého věžáku, jestli si dobře pamatuju a nevěděl si, jak si se tam dostal…všežravá černá díra …chacha…“
„No to ti chci právě… ehm… ehm… vlastně říct… Je to pryč…“
„Co je pryč? Další černá díra? Chááá… Jak pryč?“
„No… asi ve třetím měsíci krvácení, boj v nemocnici a konec…“
„Probůh… No to je… promiň… hrůza… Jak se to stalo? Co doktor?… Co Karolína?“
„Brečela, já brečel… nešlo tomu prý zabránit… Těšili jsme se… Pozoroval jsem bříško, pokoušel se o komunikaci s pulcem tam uvnitř… no a doktorka byla skvělá… výborná profesionálka… kamarádka…“
Dobrých deset minut se snažím o nemožné. Zahnat chmury. Nakonec, přeci jenom, hlas tam na druhé straně optimisticky ožívá. Z prázdné pustiny, z hlubinné tesknoty, vylétá kamsi vzhůru… Uf!
Vinohradský tunel v roce 1871. Repro z knihy 150 let železnice v Praze
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
„Je pryč… Našli ji pod kamenem.“
„Co zase máš… nerozumím… Koho našli? Pod jakým kamenem?!“
„No tu doktorku, gynekoložku… kamarádku… Nemohli jsme se jí dlouho dovolat… V bytě nebyla. Telefon jen zvonil a zvonil, až utichl docela… Linka je nedostupná, linka je nedostupná… sípal automat… Pořád dokola…“
„Neblbni, ta doktorka?! Co v těhotenství ošetřovala Karolínu?… Co je s ní?“
„No vždyť ti říkám… našli ji pod kamenem…“
„Jak pod kamenem?! Proč pod kamenem?!… Co tam dělala?“
„Spáchala sebevraždu…“
„No to snad ne… Proč?…“
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
„No, my ani přesně nevíme… Prý měla nějaké problémy s partnerem, prý u sebe objevila nemoc… Nic o tom nevíme… Víš, je škoda, že ji neznáš a už nepoznáš… Uměla se smát… Kruci… Jak ona se uměla smát!… Srdcem, očima…“
„Ten její ji nehledal?“
„Právě, že ne… Prý se chvíli předtím rozešli… Odjel do ciziny…“
„Jak ji našli?“
„Jak miminko ležela schoulená pod obrovským placákem… Spolykala prášky… Víc jak měsíc tam tak… ale zima ji zachovala celkem v pořádku…“
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
K neuvěření, jak život…
Historický záběr Negrelliho viaduktu. Repro z knihy 150 let železnice v Praze
Opět trvá minuty, než zaženeme tragický tón. Těžká, dusivě olovnatá oblaka…
„No, ale jaro přijde, jak se zpívá v jedné písni… Snad jednou vyjde Slunce a svým žárem bude hřát… To zalechtá do tváře a přinutí se smát…“
„Máš pravdu, už ho vyhlížíme za obzorem a věříme v obrat…“
„A ty… Kdy vlastně vyjedeš na turné se svým akordeonistou?… Půjdeš přes všechno tohle… proti vší pravděpodobnosti… jak to ostatně v životních tragikomediích bývá… dál táhnout káru a bavit okolí… I když ti není do zpěvu… Špílec střídá špílec a na zádech utíráš studený pot… však víš sám… Jede se dál, jinak…“
Na druhém straně je dlouhé ticho.
„Haló… seš tam ještě? Nešmikli nám to někde?“
… Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
„Ne, nešmikli… Puklo mu srdce!“
„Co? Chááá… Komu zase puklo srdce?“
„No tomu mému akordeonistovi… Zrovna jsme chystali velký zájezd po Evropě… Natáčení desky a… Šmytec. Srdce puklo.“
„Počkej, jestli tomu dobře rozumím, tak Thomasovi, kterého jsme nedávno viděli, puklo srdce?!“
„Jo, jo… je v Pánu… Bylo mu sotva padesát… Hrajeme ve zkušebně, hrajeme… Najednou se chytí za hruď, zasténá, zachroptí… Maličko zaškubá nožkama a je po všem… Konec! Finito!… Nemám do čeho píchnout… Je konec!“
„Děláš si legraci?! To není možné! To přeci nemůže být pravda!… Vždyť nedávno…“
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
„Tedy to je přelom roku… Chvilku se nevidíme, a tolik příšerných změn…“
Masarykovo nádraží v roce 1945. Repro z knihy Masarykovo nádraží
„Co budu dělat v tomhle pomateném, krutém světě, kde vše spěje jen a jen k záhubě?“
„No, to je existenciální pravda, jediná konstanta, která může osvobozovat… Ale tohle ti asi nepomůže… Zajeď, popijeme… Po telefonu je to neosobní a ještě všechno nesmyslnější, nepochopitelnější… Skrz telefon nemůžeš nikoho obejmout, pohladit… To je asi to jediné, co se dělat dá… Tedy než vyjde ono úlevné… Slunce zapomnění…“
Jo, jo…Tlachání, strach zahání…
…Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
Spojení přetrženo… To bylo panečku přátelské poklábosení! Sotva jednoho Smrtihlava zaženeš, hned přiletí další. Jak v klasické anglické konverzačce. Tam to ale čekáš. Jako na cihlu, co vždycky upadne na hlavu Oliveru Hardymu. Čekáme na ni, víme o ní, ale přesto, nebo právě proto, se těšíme, jak nás v pravý čas překvapí… Pozdní sběr… A my se opět, po milionté, smějeme přesnému načasování.
Legendární Semmering v roce 1872. Repro z knihy 150 let železnice v Praze
Za oknem se mezitím vytyčí majestátná alej kaštanů a hlavou hned letí – početná četa dřevorubců s motorovou pilou… Neboť je teď v módě omlazovat, měnit tvář starého světa a z útulných míst je rázem, v cuku letu, vyčištěná, vypreparovaná, umělá kulisa… Není se kde schovat, kam zalézt do stínu, nic nešumí nad hlavou, ptáci radostně necvrlikají… ale jak se říká „Listí padá, ptáci serou…“ a tak říz, sek, břink… jako správná česká kutálka… Špinavá příroda ať táhne k čertu! My chceme úhlednou zámeckou dlažbu, vyšlechtěné korunky zákrsků – nejlépe tújí, ty drží tvar a celoroční zeleň… Asanační vítězství…
…Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
Nebo jinde se chlubí, že sehnali peníze… prodejem obecních pozemků na další ohavné satelity… a ty slavnostně, s hrdinným smíchem, použijí na vykácení šedesátileté aleje, té, pro kterou v těchto končinách stojí za to žít… „Budeme to mít krásné… mrkněte se na web… Architekt chtěl jen pár tisíc!…“ Jo, kdyby vzniklo něco očku lahodícího… nová kaple, kostel… jako tomu bývalo dříve. K čemusi se to vzpínalo… a ne jen developersky posunout malou boudu – zastávku autobusů, oplotit, vybetonovat, vyřezat, ořezat… = vykastrovat… Moje teta nedávno prodala krávu, aby se mohl zrekonstruovat krov barokního kostela! …Asanace, Asanace, Asanace…
Dnes už neexistující nádraží Těšnov v roce 1875. Repro z knihy 150 let železnice v Praze
……Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
V Divadle Na zábradlí měla nedávno premiéru stejnojmenná hra Václava Havla… No, rozpaky… Místo tklivě jímavých houslí Kuzmi Plechanova – elektro keyboard, přehnaně šprýmovitě akční architektka Macourková maže text spoluherců… ale především, rozpačité vyznění finále. Hlavní architekt se klaní pověšenému keyboardu! Zvolání vychladlého rebela Alberta: „Jestli víte, přátelé, že se nám na věži usadil čáp?“ a zoufalá odpověď mladičké Renaty: „Já mám taky pohlavní pud!“ zaniká pádem obřího umělého čápa… Další sebevrah? Po Kuzmovi Plechanovovi?! Závěrečné hřmotné elektro sice hřímá, graduje, ale předepsaný leitmotiv celé hry – Oči čornyje k nepoznání… Je to škoda. Těšili jsme se na skvělé studie lidských charakterů. Třeba vyznání hlavního architekta Bergmana jeho ženě Luise je ve svých spirálách strhující. Smějeme se a zároveň… důvěrně známé… civíme na sebe sama…
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…… Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…
Další rozkošatělá koruna padá k zemi…
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy……
Další podťaté tělo zalito betonem…
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy……
Další pařez…
Dumpy dumpy… Dumpy dumpy……
Snímek archiv
ÁÁÁ… Jsme doma… říz, sek, břink… střík…
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Marie Reslová
Bilbo,
o těch strašných věcech jsi to napsal krásně. Zdá se, že ta Asanace vzala spoustu lidí, i když nebyla povedená. Já na tu hru myslím, stejně jako ty, kudy chodím. A nejsme sami. Musí mít ten text obrovskou sílu, když tolik lidí – já potkala nejmíň tři – zasáhl i při tak popletené inscenaci.
02.02.2012 (17.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Jirka Hobit
Stará, neveselá pravda, Bilbo.
Opak štěstí neběhá po horách, ale po lidech i Hobitech, a to asi navěky. Asanace by měly být obrodné, leč nebývají. Jak praví Andrej – v Havlových hrách by inscenace neměla diváka rušit, stačí dobře mu podat text. Však i to je umění.
Zdravím tě i rodinu, ať ti vždy rovná páteř dál drží.
Jirka
03.02.2012 (10.09), , Trvalý odkaz komentáře,