Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 81)

Banalita! To udělá i vrátný… Běžící pás! Kus za kusem! Tu přitáhnout, tu povolit… Do spoďarů, do erární noční košilky. Rozkapávání. Vysvětlování. Rádio vyhrává ódy blbství. Spíkři se tlemí sami sobě. Vydržet.

Pár vteřinek na to vedle s klidem chrápe stařík, čte si provoněná dáma. Ta je vyzvána na operační stůl. Za čtvrthodinku přichází opravená. Oko zalepené, balí se, volá z mobilu. Chraplák z éteru hororově chraptí – Chvátej ke mně do snů projdem se půlnoční oblohou… svět nám leží u nohou… – Štafetový pendrek přebírá nesoucitný tenor – Po lávce tvého nártu přejdu pláče proud, na stéble tvého zápěstí mohu dál i v bouři plout – …Kap. Kap… Probuzený chlap je maličko zmatený, ale frnk a už je  zpět. Jednoduchý jak facka. Kap. Kap. Trivialita! Vrátný! Kap. Kap. Uklizečka mezi stolkem, toaletní mísou. Šup! Šup! Tralala! Ale jakmile na operační lůžko přikurtují mne, zakryjí tvář, před ústa igelit… – Nebojte. vzduch budeme přidávat podle vaší potřeby, aby se pěkně dýchalo! – …a zbude jen maličký otvor na bulvu, stísněnost narůstá. Malý kluk se staženým hrdlem. Půlky v pozoru… Klid! Klid! Sestry žvatlají o koláčích, dětech, seriálech… Svěrky vzepřou mrkající víčko. Mrkám aniž mrknu… a žhavý reflektor zacílí.

– Dívejte se do středu světla. Neuhýbejte do stran… a mluvte se mnou. Já vám budu popisovat, co budu dělat. Nejprve dezinfekce…Píchnu do rohovky z… –  Buď trpělivý! Celému tělu posílám relaxační pokyny, ale ono v křeči tuhne víc a víc.

– Můžete mluvit? Jemně souhlasně cuknu tělem, ale on mikro záchvěv nezaznamená.

– Mluvte! Slyšíte mne? Mluvte! Můžete? – Ano! – Hlesnu.

Uklidněn se dál rýpe v oku. Mlaská to, jako když se šťourá v rybím rosolu, a mne bolí, pálí, řeže plápolající žárovka. Snažím se myslet na něco jiného. Na prsty na dlani, na… Ale on se mne ptá, osvětluje…

– Takhle byste viděl při celém kataraktu. Mlha, co?… Ruka zleva stříká, dlabe, kutá. Noří vibrující vrtačku, minisbíječku a já zírám do umělého slunce. Jak dlouho ještě?

– Teď rozbíjím vaši čočku… Teď ji vysávám… Nejprve větší kusy, pak menší…

Nekonečné! Letitý snímací parťák je definitivně fuč?! Ahoj, souputníku!…

– Teď pocítíte tlak… Vzrůstá?… Mluvte…

Permoník, profesor, mi doluje až v mozku. Banalita! Vrátná s uklizečkou!…

– Teď vyplachuju, čistím a nandám implantát. Dívejte se rovně… Netočte okem! Rovně! Rovně!…

To pronikavé světlo je tak nemilosrdné! Obří lupou vypaluje díru skrz lebku do prostěradla pode mnou. Sssss… Tlak zajíždí do hloubky, hlubiny. Lobotomie!

– Nehýbejte se!

A vy nemůžete couvnout, škubnout, schoulit se. Nekompromisně se musíte dívat přímo do žhavého oka prozřetelnosti. Za svou pravdou stát! Neuhnout! Ani o píď! Vydržet! Ať to stojí cokoli!

– Dívejte se rovně!…

Ano sebevědomě! Neohnout záda! Zírat do jaderného jádra! Na štěpení molekul! Neutron za neutronem naráží, z řetězové reakce je termonukleární fúze… Jak dlouho ještě? Kroužím kotníky, koleny…. Vím, jen rovně, zpříma! Sebevědomě!

– Poslední vypláchnutí a hotovo… Jste monokulus, tak vám po orientaci oko nezalepíme, ale dnes pozor na světlo! Vydezinfikujeme vám i sluneční brýle!

Motám se, oblékám… Že bych chtěl tuhle trapnou patálii, co jí dělá i sanitář, opakovat? Z plezíru? Ani náhodou. Ale možná nejsem uvyklý operačnímu ponku. Prozatím jsem na něj ulehal jen s okem. Poprvé malovali panenku slepého a teď… Celý den vše máznuté. Druhý den lepší. Tu a tam překvapivý záblesk či blikání filmových okének. Filmuji pole, louky, háje… Pan doktor vysvětluje, že je nová čočka menší, a tak než se usadí, maličko se obraz chvěje, poskakuje, blýská. Osvětlí i uzavření otvoru v rohovce – To máte jako míč, nebo pneumatiku. Když udělám díru kolmo, vzduch ujde a bude ucházet, ale když udělám otvor do tří milimetrů ze strany, jakmile skalpel vynořím, oční tlak vše samočinně uzavře.

Tvrdili, že budu s implantátem ZCB00V numero 3362061812 jak znovu zrozen. Co uvidím přes Technis OptiBlue? S dokonale vestavěným modrým a UV filtrem, kdy je oko před paprsky světa nejlépe chráněno? Co se zhmotní na očním nervu, pozadí? Jiný svět? S vůní americké techniky, na kterou si mozek musí přivykat?!

Jéjda! Copak to nevidím? Do rozšířené zorničky vstupují ústa konzervatoristy – Pane, pane… Nás učí, že commedie dell‘arte je jen formální styl, že gesta vycházejí jen z rozumu jako ornamenty, ne ze srdce, těla! Žádné prožívání! Žádné osobní nasazení! Žádná opravdovost! Jen a jen naučená gesta! S vámi zakoušíme i něco jiného, že se s maskou dá hrát nejen technicky, ale i s prožitkem, živě reagovat, vytvořit ozvuk vnitřního já, tady a teď…

https://youtu.be/CP0nt-V4_p4

Zatřesu hlavou. Brrrr! Co za bludy přináší nově nasvětlený svět? Nikdy by mne nenapadlo brát italskou commedii jako baletní choreografii. Bez prožívání! Póza sem, póza tam. Komedii bez vnitřností. Kdyby taková opravdu byla, nikdy bych jí nepropadl. Byla by skanzenem studených, ledově krásných obrazů. Mně je blíž živelné šílenství Italů. Křik, burleskní kvas, přefouklý obraz vitality, reality. Jak je možné, že je to dnes učí?

Přes cizáčka pod rohovkou zírám na každý detail. Fuj! Té špíny na parapetu, na dřevěné podlaze! Brrr! Zvláštní, tu a tam přímo cítím, že je to vetřelec. Chladný kus z technické laboratoře ze Santa Any. Nemohou mne sledovat, ovládat, odposlouchávat? Divný pocit! Chci ho vyndat, sloupnout jako tenkou kontaktní čočku, vidět přirozeně mázlé okolí… Probůh!… Vždyť on je uvnitř! Zarostlý, srostlý, vrostlý… Chci-li jej vyloupnout, musím vyrvat i část oka… Aůůů! Žaludek se sevře, bolestně stáhne do velmi úzké soutěsky, úžlabiny! Máš ho na pořád! Už ho nikdy nevyndáš! Je součástí tebe! Polknu… a čučím na rozzářený horizont… Třesu hlavou, zda implantát nevidí až moc. Každý světelný zdroj kolem vytváří světelný kruh. I odraz okna v okně má svatozář. Povětšinou kruh na kruh. Když se nastavím do správného úhlu, mám před sebou olympijské kruhy! Jen TV s počítačem vypuzuje mihotavý obdélník. Písmena, obrázky se zvětšují, překrývají, množí… Delirium trémens? Bez alkoholu, bez drog?

Zahlédnu i Dopisy Olze v Divadle v Dlouhé… Tuhle knihu z nakladatelství Sixty -Eight Publishers mám doma v knihovně. Dostal jsem ji místo honoráře za psaní do samizdatových Komunikací. Je i s vročení autora – Bilbovi vděčně Vašek. Napsal mi ho ležící na podlaze v Elekrárenské ulici, kde získal čtyřdenní azyl před demonstrací k sedmdesátému výročí republiky. Pojedli jsme šumavského králíka… Ehm… ehm… Ty výpečky mám nejraději! Nezbyly? Vedle cyklostyl s hromadou barev na další Informace o Chartě / Infochy. I ve skrýši se mohl cítit dobře a díky rozhovor pro Originální videojournál ho mám dodnes uchovaného v tomhle skromném prostředí. Během dlouhého klábosení přirovnám rok mého putování s cirkus v daleké Asii, svým obrovským odtržením od starého, známého světa, k vězení, ale vydržet je čtyři roky?… Projevím velké pochopení a on se usmívá… ehm… ehm… Světla chodební nefungují, a tak nás do noci vyprovází skomírající baterkou. Ještě měsíc v bytečku cítím jeho vůni….

Teď ji v Dlouhé také pociťuju. Přes text, přes zdařilé situace, přes zmnožení jeho osoby. Jako na Zábradlí během deníků Pavla Juráčka, kdy bylo přímo fyzicky hmatatelné, co musí jeden osud, jeden člověk zvládnout. Pěkné je zavření do basy/do obalu/ a on, ač uvězněný, dál svobodně hovoří. Nebo rituál s čaji. Za katrem je vše tak nedostižné a oprava plotu na Hrádečku tak nemožná… Zdálo se mi ale, že to byl tyátr bez dostatečné magie, která by v divákovi vyvolávala požadované asociace. Ty zůstávaly občas jen na jevišti. V době zmaru je to ale potřebný hold a v přítomnosti hravé, hloubavé osoby je člověk rád!

…a jak se zrak rozjasňuje vidím… VIDÍM!…

Hořící komín. Náš komín! Plameny šlehají vysoko k oblakům. Otevřu spodní dvířka. Hukot tavicí výhně. Peklo mířící k nebesům. Vždyť ho kominík nedávno  vyčistil, co tedy baflo? Voláme hasiče. Přijíždí tři vozy. Asi dvacet uniformovaných. Celý okres? Stojíme venku, oni pobíhají. Radí se. Připadám si jako hrdina filmu Hoří má panenko!

– Je to ucpaný špuntem asi tři metry od koruny… – Tam jsou dvířka?

– Jo… – Hlavně je neotvírat! –  Je to horký, stovky Celsia … U dvířek 300!

Střed, srdce domu, sopečně žhne a cukruje okolí černou sazí!

– Neotvírat za žádnou cenu!- – Ale je to tam ucpaný! – – Neotevírat, vlítne to dovnitř!-  – Ale, já bych to přesto zkusil prošťouchnout.- -Venco, co když to bouchne? – – Pepo, Pepíku tak utečeme!… Ustup… Běž dál!- – Já dám na dřevěnou podlahu raději azbestové rukavice, kdyby… – Ustupte… já to vypáčím…- – Myslíš, že je to dobrý nápad? Je tu samé dřevo…-  – Riskneme to…-

Srdce tluče fortissimo. Žaludek se opět úží. Kovová dvířka povolují, ještě cementová poklička…

– Ustupte! Kdyby to baflo a vlítlo dovnitř…

Plameny naštěstí dál tančí uvnitř a oni statečně páčí škraloup… Černá koule drtí špunt seshora, ruka s lopatkou zespoda. Když kouli vytáhnou, je rudá, až v louži zasyčí. Kalí se do modra. Dvě hodiny úklidu. Komín sálá a vypouští dehtový ozón.

Umyju si ruce. Promnu víčka a skrz nové oko jasně zahlédnu smutný svět vůkol.

Přesmutný vhled. Všechna ta novodobá propojení, spojení, sítě… Místo aby nás opravdu spojovala, houpala…, víc a víc nás dělí v uvězněné solitéry. Umělý svět ničí svět přirozený, kde prožité problémy, konflikty nás posouvají k vyzrálosti. Umělý svět propojený jen a jen přes elektronická media nás odstřihává od setkávání tváří v tvář. Místo objetí teplých rukou, dlaní, polaskání obličeje s obličejem, rtů se rty… Chladná technicistická grafika face/face.

Může to končit jinak než totálním odcizením? To jsem zahlédl i ve filmu Joker. Tristní, zoufalý vhled do nás, lidstva. Pro mne zvlášť bolestivý, neboť pojednává o chlapíkovi, jehož touhou je stát se klaunem. Jenže krutý osud, psychické limity, nelítostné setkání s realitou ho přivádí na zběsilou cestu násilí. Zrod komiksového antihrdiny? Ne, ne… Tady chybí batmanovská hravost, nadsázka. Tady se hraje o holý život, o tvrdý skutečný život. Temné okolí ho požere a proměněného vyplivne. Mohu chápat jeho činy. Chtěl jen a jen bavit, sdílet lidskou něhu, bolest, objevovat směšné v absurditě života, ale okolí je tak vyhraněné k jakékoli jinakosti. Rádo ji vymycuje, vyklešťuje… Ať zmizí do propadla, čemu nerozumíme… Musím ji tedy bránit! Popadnu pistoli a…

Kolikrát zažívám stejné ponížení, ale vzít po Jokerovské logice revolver a v ten moment ukončit aroganci, potměšilost, povýšenost?… Vítězství? Zaženu tím samotu? Šílenství? Dav se ihned chytne vlastní frustrace a revoluce smete vše. A vše se  opakuje, neboť lid má své zlostné zvíře uvězněné hluboko v nitru. Zoufalá smyčka kolem vlastního krku.

 

Vidět naši klaunskou profesi v takovémto světle?! Hrozivé. Nepodlehnout! Stejně jako statečně bojují děti v nemocnicích, od rána do večera, plné optimismu navzdory bolesti, omezenosti, handicapu, přesto nepodléhají… Kolem palba děl, ohlušující smršť slov, neurvalostí, odcizeností. Nepodléhají! Jsme tak daleko, že nikdo nebere druhého opravdu vážně, falešně si žvatláme a využíváme se, zneužíváme navzájem. Faleš na faleš! Jak tedy chránit pravdu jinakosti?

Klauni jsou strážci čistoty, přeplněni citem, spravedlností mají rádi i černočerný humor, ale raději… Film s brilantními hereckými výkony bude slavit světový úspěch… ale raději se před světem, jaký je, po buninovsku schovají do purpurového listí. Budou laskat něžnost, citlivost ! Bránit ji před logikou nemilosrdného okolí. Barevné listí a v něm spolu s kumpány… a vůkol šustí listí, les…

Předevčírem byly čarovné dva či tři javory a jedna osika ve Skorodném. Sad sípe a kvasí. Skoro celé nebe je potažené břidlicovým kalem, oblačností… Ostrůvek žluti, do níž jako by kdosi ukápl červené barvy – světlý okr?… Když padá listí, je ten svět nepopsatelný. Žijeme ve žlutém. Jak nicotné je umění…

Krása!!!…

Před pohromami stejně neutečeme…

Na chvíli zavřu oči. Bude odpočinkem, co se strhne pod víčky?

V pestrobarevném listí… ANO!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 5. ledna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 81)

1. Eva Grüsserová

   

   Ahoj Jirko,
   přečetla jsem. Bylo to dramatické a je hlavní, že vidíš. A taky, že baráček neshořel.
   S pozdravem a přáním lepšího a barevnějšího světa
   Eva Grüsserová

   07.01.2020 (18.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ