Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 82)

Nehraje se, neučí se. Pod rouškou usebrání se… medituje!

Bilbo! To je strašný! Ty jsi pořád stejnej! Jako by byla dnes hanba zůstávat si podobný nejen vzhledem, ale i myslí. Přitom není pěkné najít po letech známou mýtinu, známý potůček, remízek? NE! Vše musí podléhat změně, jinak.

Pak ale musíme smutně pozorovat naivní, nadšená ptáčata, jak se mění v chladné dravce! Na počátku je hltající houba, která vše s pokorou nasává, ale pak se poučí, jak co nejjednodušeji obstát, jak nejrychleji docupitat, doletět do vytouženého cíle… V cukuletu je z nadšence technokrat, z dítěte dospělý, z letu ve volné obloze je máchání křídel v uzavřené voliéře…

Místo nasávání sálají roli, která jim byla okolím předepsána… Naučí se pohybovat, využívat, zneužívat a šířit odér suverenity. Umí vystavit smlouvu, umí si pohlídat malá písmenka, která rozhodují o jeho právech. Umí! Ale z radosti přirozeného objevováni je mramor, který vše hlídá, obarví, zalije, zakonzervuje… Pryč je dítě s jistinou, v sevření mantinelů…

V Andělech pustiny psal radostně Jack Kerouac, že je šťastný, že skupina spřízněných kamarádů, básníků, malířů zůstává stále stejná, že se nenaučila psát, malovat jak se hodí, jak se má. Smutně mává dlaní nad tisícem napodobovatelů, kteří v jejich stylu píší… prázdné stránky. Rozumím jeho jímavému bolu lomeného nadějí, že je samotné umění přizpůsobit se nepotrefilo. Jak lákavé vyplnit roli, která se nabízí… Svobodně svobodu zalít betonem.

Už Thomas Bernhard popisoval, jak se jeho spoluobčan dobrovolně stává dospělým. Dokončí školu a namáhavý vývoj vzdělání, objevování – dětskosti, velké trýzně – je konečně pryč. UF! My jsme konečně řádně dospělí. Víme vše! Vývoj je u konce! Nás už nebude nikdo poučovat!

Je tristní pozorovat bývalé studenty, kteří před týdnem opustili „školní brašny“, jak hrají arogantní, protřelý, nafouknutý obraz autority. Hudrují, ponižují, trápí herce, zpěváky… Jen a jen proto, že se to sluší. Hroch za hrochem. Póry se uzavírají. Roste tvrdá krusta dělníků umění… Proměna za proměnou. Metamorfóza v krásné motýly… Brouky… Z citlivých, něžných bytostí jsou výkonné mašiny, které vytlačují úhledné výrobky bez vůně. Snad četli Kacířské eseje, kde stojí, že člověk narozdíl od zvířete pracuje? Zvíře vyplňuje svůj život hledáním kořisti pro obživu své rodinky. Člověk pociťuje práci jako tíži, spoutává se jí. Je tu i starobabylonský epos, ve kterém se píše, že veškerou práci museli konat bozi. Ti se tedy pokusili tuto tíži svalit na nižší božstva, což se  nepodařilo, a tak zabili jednoho z nich a z jeho masa a krve vytvořili člověka, který obdržel práci jako svůj díl a bohové si ponechali nezkažený život. Snad proto si oni sami kazí svůj úděl tím, že když už nemusí dřít u pásů a zvolili si tvořivé povolání, dobrovolně vplouvají do zaběhlých kolejí… Stávají se otroky k udržování sebestravujícího života…

Nejtristnější pohled je zažívat v přímém přenosu pozvolnou změnu lidské bytosti, sledovat kamaráda, který se mění v nevypočitatelného mravokárce, poučovatele – jak se má žít! Jako by vše směřovalo ne dál než k udržování života, k práci. A umění jako by zůstávalo jako kdysi jen a jen bohům, aby člověku připomněli svou stálou přítomnost a určovali jeho roli.

Proč se ale vyvoleného umění zbavovat, a stávat se dělníky? Jen proto, že se z jednoduché společnosti, přirozeného světa bohů a lidí, stala komplikovaná doba plná převleků, metamorfóz? Jak si uchovat svěžest? Jak se nepřidat ke stádu nosorožců?

Myslím, že je dobré jít do každé, i známé situace tak, aby člověk nepodlehl „fabrice umění“. Vždy znovu jako poprvé. Nadšené jepice!

To mne naučil cirkus, kde hrajete víc jak dvouhodinová představení pětkrát denně. Abyste se neproměnil v robota, zapomínáte na odehrané a jdete do manéže opět radostně, co s novým publikem provedu. Jaký souboj podstoupím? A nános únavy je rázem pryč, neb mysl dává pokyn tělu a bolestné svaly se impulsům srdnatě poddávají. Každičká vteřinka je plná překvapení.

Bilbo! To je strašný! Ty jsi pořád stejnej!

Třeba nedávno v ozdravovně ve Cvikově… Připravujeme komedii o Petrovi Vokovi a mně se spustí z pravé nosní dírky proud krve. Ne a nejde zastavit. Sylvie alias Bílá paní běží do pokojů budoucích diváků. V jednom jí ochotná maminka podává dámský tampón. Ihned ho zastrčím a bílá šňůrka na konci vesele třepotá. Hodná sestřička přinese červený čaj, patrně z ibišku. Spokojeně se chci napít, ale hrníček je náhle prázdný! Co to jsou za nejapné fóry? Kam se poděl lahodný mok? Další skopičina probouzejícího se, pošmourného rána?… Tu se začne tampón v nose nafukovat do obřího, rudého jablíčka. Roste před očima! Za chvíli mně ponese jak těhotenský břich budoucí maminku… Co to ksakru je?… Ahá! Jak jsem chtěl popít, tak z šálku cyránovský frňák vysál veškerou tekutinu místo mne! To byla rychlost. Správné groteskní načasování! Čistý GAG! Vyndávám bakuli, která zarazila i krvácení, a hurá za paní Perchtou a rozesmátými diváky zapomínajícími na dávivý kašel…

Pořád stejnej!

Co si dál počít v době pandemie? V době karantény herců, pedagogů? V čase moru si lidé vyprávěli o odepřených vášních a skvělý Giovanni Boccaccio to zachytil v Dekameronu. Proč tedy dnes nelistovat knihou, která zachycuje naše pinožení z jiné stránky, a nedopřát si, v čase půstu, provokativní, inspirativní hody? Kupříkladu četbou Jana Patočky a jeho Kacířských esejů o filosofii dějin. U Hrdinů je nedávno zdivadelnili. Už jsme měli zamluvené lístky, ale přišla epidemie…

Je to hodně vrstevnatá hornina. Oči slova převádějí, překulují, obkružují… A když složitá souvětí, souvztahů vydržím a můj excentrický mozek se konečně za-soustředí, tu náhle paprsek jasného světla cosi osvítí, projasní a ze zmatku se objeví srozumitelný diamant! Z pod podloží, nánosů, usazenin vylézají zelenkavé výhonky poznání. Copak nás to potkalo na cestě za hledáním smyslu plného žití, co zakalilo pouť směřující k duši, než jsme ji zaprodali ďáblu? Kam jsme zabloudili svým ustavičným zjednodušováním, všeho zplošťováním. Starost o duši se proměnila v touhu po moci, k století válek jakéhokoli druhu. Vše musí růst, být měřitelné… A ocitáme se přesně tam, kde právě jsme!

Vir ne-vir! Povinná četba! Perly, které objevuji pod archeologickým smetáčkem.

Moderní společnost vědy, techniky… vytváří úpadek lidského života, pro něhož vyšší hodnoty, mravní pojmy nebyli jen abstraktní, nýbrž jsou neodlučitelné od lidského života v jeho vnitřní povaze, v jeho samotném bytí… Je úpadkový takový život, kterému uniká sám vnitřní nerv jeho fungování, který je porušen ve svém nejvlastnějším jádře, takže domnívaje se, že je plným životem, ve skutečnosti se každým svým krokem a činem vyprazdňuje a mrzačí… Sobě sám není člověk cizí, je sám sebou. Má-li se sobě jevit jinak, musí se sobě odcizit, a toto odcizování musí náležet k němu, být založeno v jeho vlastním způsobu, jak být. Člověk je tedy tak, že odcizování je mu nějak “milejší, přirozenější“ než vlastní bytí. Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon… odcizování je „ulehčení“… Ale člověk musí svůj život konat, nést… “vyrovnat se s ním“… Je jen jeden život, ten „pravý“, vlastní, nezastupitelný, jen námi vykonavatelný v tom smyslu, že jej vskutku neseme, že jsme s jeho tíží ztotožněni, kdežto odcizování je ohýbání, útěk, uchýlení do nepravosti a ulehčení… Péče o duši je nerozlučná od péče o smrt a ovládnutí démonie, orgiasmu v nás… Kde je odpovědnost, tam je svoboda!…

Nietzscheovské: křesťanství je platonismus pro lid!… Co nedokáže člověk nejvyšším úsilím, je Bohu lehké, a víra zatlačuje vztah ke kosmu do druhořadosti a posléze nevýznamnosti. Nic v tom nevadilo křesťanské theologii, že výklad oslovení člověka Bohem se odehrával ve sféře transcendentního chórismu vytvořeného kdysi za zcela jiným účelem Platónovou metafyzikou… Křesťanská víra je smysl nikoli člověkem hledaný a jím autonomně nalézaný, nýbrž diktovaný z onoho světa, proto k ní patří bytostně též něco, v řeckém životě v této formě se nevyskytujícího, totiž vědomí bídy člověka, sama od sebe neschopného smysl vytvořit a sobě dát. Lidé jsou podílníky na smyslu, který nevytvořili, ale který musí napomáhat uskutečňovat….

Tolik duchovních motivů se spojilo …k vytvoření neduchovního, zcela „praktického“, světského a materiálního pochopení skutečna jako předmětu ovládání naší mysli a rukou. Co bylo původně u Platóna hrází proti nezodpovědnosti, dostalo se nyní do služeb každodennosti. Člověk si v ní lichotí, že bere do rukou vlastní život…

…a hlásí se NUDA! A my propadáme věcem každodenního obstarávání… až se z cesty za nesmrtelnou duší jen a jen prosazuje… „práva na tělo“, „na vlastní život“ – To je moje tělo, můj život!… Můj, MŮJ!… Všechno je dovoleno a divoká svoboda zachvacuje státy. Jednou rukou se organizuje každodennost s orgií a válka je největší podnik průmyslové civilizace, produkt!

= krajnost opilství ničím… Pro jednotlivce je život vším, je nejvyšší hodnotou, ale pro síly naopak smrt neexistuje. Plánují jí statisticky, jakoby znamenala pouhou výměnu ve funkci, a oběť obětovaných přestává mít relativní význam. Krajina se proměnila, její ráz má náhle konec, trosky již nejsou tím, co byly, vesnicemi, ale kryty, záchytnými body. Tak se proměnila po frontové zkušenosti i krajina základních životních významností, nastal konec, za kterým nemůže ležet nic dalšího, kýženého, vyššího… a z tajemství se dělá rázem všeobecný klep a triviálnost druhého dne!…

Přitom! Problém individua, problém lidské osoby byl od počátku problémem překonávání každodennosti a orgiasmu… Moderní individualismus? Nikoli proniknout pod každou roli, nýbrž hrát význačnou roli!

…Člověk je ničen vnějškově a ožebračován vnitřně, připravován o svou „samost“, o nezaměnitelné já… Drama svobody? Svoboda nenastává „až potom“, až bude boj skončen, nýbrž má své místo právě v něm…

Co proti tomu veletoku síly, moci?

Solidaritu otřesených, kteří nebudou stavět pozitivní programy, nýbrž budou promlouvat ve varováních a zákazech. Musí a můžou vytvořit duchovní autoritu a stát se duchovní mocí, která by doháněla svět k jistým omezením, a tak znemožňovala jisté činy a opatření… a hlavně uvidět možnost našeho rozhodnutí –

…je-li jednou ze základních možností možnost osvobodit se od vázaností k životu a naopak, vázat život na něco svobodného, schopného převzít odpovědnost a respektovat odpovědnost, tj. svobodu druhých, nebude nutné právě dějiny, tj. nejvlastnější výkon člověka, vykládat z této dimenze jeho bytí – tedy nikoli z vědomí?

Jistě jsem pochopil, obnažil při svém archeologickém šimrání jen malou částečku, malé molekuly, ale námaha stála za to! Už vím, že ve světle přečteného není tak málo zachovat si vnitřní kontinuitu, zůstat sám sebou…

Zůstat svůj!

Být rád pořád stejnej, kacíř!

(Pozn. aut. První část textu vyšla pod názvem Metamorfózy v tištěných DN 9/2020)

///

Více o inscenaci Studia Hrdinů Kacířské eseje na i-DN:

Za svou pravdou stát

…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 5. května 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 82)

1. Hana Nováková

   

   Ahojky, moc Vás zdravím!
   Moc jsme se pobavila a obdivuji Jirko Tvoji pohyblivost, klobouk dolů!
   Hodně zdravíčka a dobrých nápadů.
   Moc Vás zdraví
   Hanka

   05.05.2020 (13.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Svatopluk Ždímal

   

   Ahoj Bilbo,
   díky moc za Tvoje psaní.

   Být pořád stejnej, kacíř!
   To je zvláštní protimluv. Kacířem je nazýván někdo, kdo je špatný. Ovšem někdy jen proto, že hledá svou cestu, svůj úkol – smysl v životě, pro který se narodil. Někdo ten smysl žije a ani o tom neví a někdo hledá a dlouho nenachází. Štěstí je, když nám sám Autor smyslu našeho života posílá na cestu inspirativní bytosti a my jsme v tu dobu natolik citliví, že jejich inspirující bytí dokážeme vnímat.
   Díky Bilbo, Sylvo a další

   Srdečně zdraví
   Sváťa

   06.05.2020 (0.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Evžen Navrátil

     

     Sv. Ždímal:
     „Kacířem je nazýván někdo, kdo je špatný…“
     Kdepak! Kacířem je označen ten, který se vymyká těmi, kteří jej chtějí přimět k poslušnosti a zařadit do stáda.
     Haj hou.

     11.05.2020 (17.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Eva Grüsserová

   

   Ahoj Klaune,
   přišla doba zlá, ve které múzy musí mlčet.
   Strašně líto mi je, když se odmlčí i lidé – diváci a obdivovatelé umění, zahalení ve svých hábitech se odklánějí od sebe, vycházejí z domu, jakoby vstupovali do lítého boje s neviditelným všudepřítomným nepřítelem, podezřívají a hodnotí nejen náhodné kolemjdoucí, ale i své sousedy a přátele, jestli nemají na sobě stopy nepřítele. Jenom Klauni se tomu dokáží smát, ale naštěstí se nejen nepříteli do očí smějí už i ti první odvážní, kteří pochopili, že je smrti jedno, jestli bude zítra nebo za 20 let. Jisté ale je – ten čas, který strávíme jen strachem a obavami z nepřítele – je ztracený čas, a proto smějme se a dovádějme, jak jen to jde. Příroda kolem se směje s námi a novoveské veverky, kosáci, sýkorky a spol. kašlou na nepřítele K a ukazují nám, jak se vítá jaro.
   Hodně úsměvů, kejklí a gagů – a Klaunům, umělcům a lidem dobré vůle zdar.
   Eva

   06.05.2020 (12.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ