Clown Bilbo bloguje (No. 84)
Co dělat když je publikum u rodinného krbu? Rozjímat a walserovsky se procházet malebnou krajinou lidí, zvířat, nebo navštěvovat dlouho nenavštívené. Vyrážíme tedy za letitými kamarády (i když mají svá léta, jako my, odžitá, s věkem to nemá nic společného). Za Lídou a Jardou Šindlerů…
Uběhlo téměř čtyřicet let a naše vyhloubené rysy se opět smějí stejným věcem… Foto Týna Reidi
Jardu jsem poznal začátkem osmdesátých let. Studoval jazzovou kytaru na Ježkově konzervatoři, já na témže ústavu pantomimu. Se skupinou Grglo jsme tenkrát vystupovali s ním a s Janou Koubkovou v Malostranské besedě a po celé republice na jazzových koncertech, festivalech… Složili a nahráli nám fantastickou hudbu k představení Přepadne-li brabence nuda, kterou jsme pak hrávali v Branické divadle…
Uběhlo téměř čtyřicet let a naše vyhloubené rysy se opět smějí stejným věcem, zajímá nás co kdysi, štve co štvávávalo…
Lída pro mne byla – a dodnes je – zapomenutou hrdinkou, na kterou by Paměť národa měla být právem pyšná! Neustále chraplavě rozesmátá… přitom už od mládí trpěla za svou činnost pro různá samizdatová vydavatelství… přesto zůstala plná radostného optimismu. Právě ona mi přepisovala první autorské knihy ve třinácti kopiích a společně s Jardou pomáhala s vymyšlením rytmického scatu pro zpívajícího zoufalce doprovázejícího mou druhou knihu Burleska téměř excentrická. Já jim na oplátku pomohl sehnat opatrovnickou náruč skvělé terapeutky Ludmily Mojžíšové a zázrak se brzo dostavil. Narodila se náramná dvojčata, dnes taktéž muzikanti! Ano, s nimi jsem prožíval – jako s pravými rodinnými přáteli – lásky, utrpení z nich, radosti, smutky, vše co je třeba ze sebe dostat, naředit, vyzvrátit, procedit přes více sít, abyste na to vše nebyl sám a ve zdraví to přežil či víc užil. Spoluprožít vzněty, krásu, bolest… Ze všech uhlů! Stovky protlachaných nocí! Začnete v poledne a z rozbřeskem jste mírně překvapeni, že nastává nový den… Zkrátka, měli jsme k sobě vždycky blízko a cválající čas naštěstí nic nezměnil! Teď během sklenek truchlíme nad zamrznutým hraním, nad podťatým živým spojením… Jen hodiny zkoušet… Trénovat do plesnivých zdí…
Co kdybychom uspořádali koncert u nás pod Pleší? (Sylvie Krobová) Foto Týna Reidi
Co kdybychom uspořádali koncert u nás pod Pleší? JO? Jo. JO!
Jarda se po letech domluvil s Janou a už klokotají lokálkou Praha/Dobříš/Paříš na ves.
A v mé kebuli letí…
Půlroční pobývání v malostranském bytečku v Karmelitské, kde mi Jana nabídla prázdnou místnost, čímž bleskově vyřešila bytovou tíseň. Nic nevadí, že v listopadu odpojili elektřinu, topení. Krutě mrzlo venku i v temném pokoji, až mi kalhoty zůstávaly stát vedle postele jak bytelné štafle. Mohl jsem na nich malovat, tančit! Pravda, chvíli předtím jsem se koupal v prosincové Vltavě. Musel jsem přece oslavit, zapít právě vznikající plakát Klauna Bilba! Byl první! Jak jinak než pivkem, vínem, slivovicí…
Jarda se po letech domluvil s Janou… (Jana Koubková a Jaroslav Šindler) Foto Týna Reidi
V Karmelitské jsem prožil desítky krásných setkání s hudebníky všeho věku! Pavlíček s Hrubešem mě jako budoucího klauna učili vypískat kukaččí pochod, který používali kumpáni Laurel s Hardym … To musíš… tu ti tů tu ti tů ta titadaá dááá dá… tu ti tů tu ti tů ta titadaá dááá dá. Přitom se musíš drbat ve kštici a vyskočit takhle s nohama od sebe… Výš, ještě výš!… No znáš to, ne? Ukaž!
…tu ti tů tu ti tů ta titadaá dááá da…
Ne, na konci je rytmická chyba!… tu ti tů tu ti tů ta titadaá dááá dá!
Skákali jsme ostošest, a snad abychom ztvrdili příslušnost ke grotesce, klouzali jsme po širokých, dřevěných schodech o patro níž… vííííuuuušššš… vííííuuuušššš… vííííuuuušššš… Jeden za druhým!
Byly to krásné časy… (Sylvie Krobová) Foto Týna Reidi
Pár neděl na to se mne Alan Vitouš ptá: Nevíš náhodou, kdy přijde Deburau? / Nevím, nevím… Kam má přijít ten Deburau? / No sem, na jam session… / No nevím, nevím… a myslíš toho českofrancouzského mima Deburau? / No jasně! Jedinečnej Deburau! Tak kdy dorazí? / No, nechci tě zarmoutit, rozesmutnit… On asi nedorazí! / Proč by nedorazil, vždyť se dušoval, že to stihne! / No nevím, nevím, ale on už je staletí po smrti… Je mi moc líto… Jedinečnej Deburau je už dávno nebožtík! Přikrčí se a do ucha mi špitne: To byl fór!
Jindy ho potkám na Karlově mostě a on vybafne Shodím tě z mostu. Jen to žbluňkne! Žbluňk! Já vystrašeně: Ale proč? Co jsem provedl? A on opět šeptne: To byl fór! a zmizí v mlze…
Byly to krásné časy plné objevů nové hudby, nových jmen, která jsem později potkal osobně… Milese Davise v Paříži, Dizzyho Gillespie v Lugánu, Pink Floydy ve Vídni… Dodnes mám stovky kazet, desek s vokalisty, kytaristy rozlehlé zeměplochy!
Stojím před nádražím a vyčkávám jejich otřískané tělesné schránky. Objímáme se. Jana se smíchem: Málem nás vyhodili z vlaku! Že prej nemáme podle zákona roušky na nose, ústech! My na to, že jsme rodina! Průvodčí řekla, že musíme udržovat odstup… My vykřikli, v naší rodině? Odstup?… Nikdy!… Pak jsme jí raději poslali lístek přes souseda, aby odstup zachovala ona!
Do domečku se na-trousí asi pětadvacet posluchačů a spustíme. Střídá se Sylvie s duetem Jany s Jardou. Pravidelně vstupuji s trumpetkou či ruším s různou maskou. A také si vzpomeneme na naše společné začátky. S bráchou Petrem hned hrajeme mimickou kapelu, která na imaginární nástroje doprovází Janu. Tančím s basou, Petr krotí klavír.
Jak je dobré MÍT SE NAVZÁJEM! Foto Týna Reidi
Dvouhodinový večírek v karanténní době působí jako omlazující koupel, elixír. Mládnou nejen muzikanti, ale i publikum. Do ranních hodin se popíjí a klábosí s nadějí a jistotou, jak je dobré MÍT SE NAVZÁJEM! Na tomto klokotavém světě.
Nekonečné objetí, smích a dlouhé jazzové, improvizační scatování se nese noční oblohou…
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 84)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Říha
Bilbo
rád si Tě čtu a užívám a prožívám nádherné zážitky. Máš o čom psát na dlouhá léta. Tak piš barde a podávej nám Tvé nevšední zajímavostě.
Zdravím oba
Zdeněk
20.06.2020 (19.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Karel Jura
Milý Bilbo,
myslím, že jsi nedoceněný, jak říkáš psavec.
Děkuji za Tvoje řádky, mám moc rád tvůj svět.
03.07.2020 (13.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Jana Koubková
Milý Jiří,
vše potvrzuji do posledního písmene, takže vlastně nemám co dodat, ale poděkovat můžu! Setkat se s milými lidmi v milém prostředí – to tak často nebývá, ale je to zvláště v téhle až divné době moc moc zapotřebí.
D Í K Y , D Í K Y !! zdraví Jana Koubková.
07.07.2020 (13.49), , Trvalý odkaz komentáře,