Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 85)

Letní lelkování, plavání, brouzdání po zemích domoviny… Tu a tam hraní, či s plastovým, průhledným štítem obarvování nemocničních pokojů… A zašité srdce, přeťatá tepna, bolavé, oteklé oko na chvilku zapomíná, a vzpomíná na lepší časy.

Nový dřevěný kufřík s rozkládacím anarchistou tučňákem Pingu baví k zalknutí. Jirka Zajáček dle instrukcí vytesal, vysoustružil malebný divadelní domeček/amfiteátr.

Teď pracuje na naší nové komedii Smyčka a musí sám sebe lapat do důmyslné pasti… Bude na péro? Jakou silou sklapne? Bude to bezpečné?… Klap! Aůůů!… To nejde. Moc prudké! Slabší!… Klap! Aááá… Stále moc razantní! Péro nebo páka?… Klap!… Manželka už poněkolikáté lapeného nebožáka soucitně sleduje na rozkvetlé zahrádce… Jiříku, Jiříčku!… Máš tohle zapotřebí? Ještě ti to ledvinu rozmáčkne, žebra pocuchá! Nech to Bilbovi, když si to vymyslel…

Premiéra je domluvená v divadle Disk na pátek 27. listopadu společně se křtem nové knihy Luckyho třešničky, kterou k mým předčasným šedesátinám vydají KANT s NAMU!…

A malý pingvíní hrdina mezitím v běloučkém pokoji vyhazuje své tělesné součástky do dáli. Díky malým vrostlým magnetům se přichycují na železných rourách okolo a holý trup se třese blahem. Hlava se řehtá nad kapačkou, jedna noha se točí na šprušli dětské postele, druhá ťapká, stepuje pod židlí a ruce, ploutve mávají v rozpětí orla – víc jak tři metry! Dřevěná maminka hubuje, nervózně tluče, jak s kastanětou, lipovou ploutví do útlého boku… Trrrr… trrrrr… caca trrtrr caca… Hrůza! Jak se dáš dohromady? To až uvidí táta!… A malý klaun si dává nohy místo hlavy, hlavu místo nohou, ploutve se točí na příteli lachtanovi, který se mění ve vrtulník, a dítě z JIP vykřikne… On má parádní knír! Je to mrož!... Nevypadám mamko maličko kubisticky?… Klapot nervní ploutve stoupá. Přibíhají rozesmátí doktoři a pomáhají s Rubikovým tučňákem… Nohy víc dolů! Ne hlavu dolů, nohy!… To je ploutev!… UF!… Pak společně chytají rybu, ale lapají stařičký budík či barevného motýla… A Pingu oslavně čumáčkem rozehraje černou gramofonovou desku a všichni úlevně zpíváme. I s plexisklem na tváři je možné šířit ozdravnou radost. Navzájem si prodlužujeme den! Život!

Venku mezitím sprchne, což mi vyhovuje, a dám se do čtení.

Pár zápisků, postřehů z knihy Dandysmus – Povinnost pochybnosti od Françoise Coblence… Dandy je stejně jako šašek podle krásného výrazu Jeana Starobinského „převlečený autoportrét básníka“! Krása! První byl Brummell, který zastával dandyho u prince Waleského. Desítky stránek vytříbené módy, jemných vtipů, které provokovaly salony, mne mnoho neuchvacuje, neb o módu, róby, vůně, zevnějšek se moc nezajímám. Skutečně, co je podivnějšího než touha po zvěcnění, úsilí proměnit se ve věc? Okrasnou brož, která udává vkus? Karoserie, která skrývá soptící zmatek uvnitř? Mnohem zajímavější se mi vyjeví jiný dandy – Baudelaire, který dává najevo proč má jinakost rád. Proč je dobré vymaňovat se z valícího se celku. Kdo se liší, je prasák!, věděl i Andrej Stankovič.

Proč být dandy? Nejen proto, že skutečný umělec nezná jiného skutečně nebezpečnějšího nepřítele než Nudu, ale básník zaujímá místo dojatého a vyděšeného diváka, vypravěče. Pro něho a pro další, třeba Poea, Byrona, Wilda, je dandy, ta „nejzáhadnější existence“, pouze jednou částí umělce! Jejich dandy probouzí zvědavost… Tato zvědavost sílí jak při hledání odpovědí na metafyzické otázky, tak při pohledu na děsivou podívanou – Je to právě tento pocit, jehož více či méně rozvinuté zárodky nosí každý z nás v sobě, který některé básníky pohání do amfiteátrů a klinik a ženy na veřejné popravy. Zvědavost zrozená z nudy dává přednost monstrům a fenoménům, které s přechodem souvisejí a umožní proměnu z jednoho druhu či rodu do druhého. Dandy je monstrum, jehož posláním je fascinovat, uspokojovat a probouzet zvědavost…

Nuda a její vztah k zvědavosti? Brummellův dadaismus se od Baudelairova liší – první neutralitu předvádí, druhý se z ní snaží prostřednictvím psaní uniknout! Černá barva je barvou moderní doby… Černý oděv ilustruje soumračnou krásu modernity. Ať už přikládáme modernitě jakoukoliv hodnotu, projevuje se v černé barvě! Černobílý tučňák je hrdinou moderní doby! Baudelaire – nezbytný oděv naší trpící doby, která na svých černých a hubených ramenou nese symbol věčného zármutku. Krása černé je poetická, ale též politická: pryč je doba, kdy se mazavkové oblékali jako Turci a pokuřovali v kachním rybníčku. Doba si žádá univerzální rovnost.

O marnivosti… Co může být v oblasti citů pro společnost užitečnější, než tato usilovná  snaha o uznání druhých, než tento neukojitelný hlad po potlesku obecenstva, jenž se ve velkém měřítku nazývá touha po slávě a v malém marnivost… Baudelairova dandyho doprovází velikost úsilí. Marnivost vyžaduje disciplínu a askezi vůle, aby si uchovala svůj chlad. Znepokojivost hledání ruší apatii. Hlad po ovacích předpokládá vpád vědomí sebe sama. Může se niternost odhalovat svou absencí? Dandysmus není pouhou pózou prázdné bytosti /Brummell = inspirativní nábytek/. Jeho podstatu tvoří marnivá askeze. Mezi postavou a její rolí vzniká rozštěp.

Kniha je plná příměrů… Tučňáci a albatros… Albatrosa a tučňáka váže nejpodivnější sympatie. Svá hnízda si stavějí velmi uniformním způsobem po jakési vzájemné dohodě mezi oběma druhy. Albatrosovo hnízdo se nachází uprostřed malého čtverce, jehož rohy tvoří hnízda čtyř tučňáků. Tučňáci dandyové tak chrání Albatrosa básníka!

Ideál? Básník je zároveň dandy/šašek – převlečený autoportrét básníka!

Vracející se myšlenky o užitečnosti… Baudelaire popisuje obchodnické hemžení, soukromí zmatek středu, toho bezejmenného a bezhlavého monstra, zemi bez hlavního města, v níž vládne tyranie mínění, jež je mnohem krutější, než tyranie jednoho monarchy. Jak v takovém zmatku vykonávat spisovatelské řemeslo? Veškerá ušlechtilost je odsunuta do pozadí nestoudnou, cynickou a pokryteckou průměrností. Myšlenka užitečnosti, tato největší nepřítelkyně ideálu krásy na světě, vládne všemu ostatnímu!

Iluze pokroku… Omyl tkví v tom, že veškerý pokrok je chápán jako hmotný, že technický progres: pára a elektřina jsou vydávány za duchovní pokrok!… Vytvoří-li umělec v tomto roce dílo, jež svědčí o větší moudrosti nebo větší síle obraznosti než dílo předešlého roku, je očividné, že udělal pokrok… Ale v čem, prosím vás, vidíte důkaz zítřejšího pokroku? Neexistuje žádný zákon pokroku, protože každý pokrok je zpochybněn a celá série je náhodná. V umění krása dobývá věčnost. V tomto smyslu ji tudíž není možné překonat. Protože i divoši mají své velké muže a své dandye. Dějiny civilizací potvrzují dějiny umění: skutečný, duchovní pokrok není podřízen kumulativní logice…

Hrůza ho jímá i z myšlenek dirigujících dav… Kdo není schopen uvažovat jinak než skupinově, pohoří! Tato víra lenochů, tato uklidňující víra zbavuje jednotlivce veškeré osobní odpovědnosti a veškeré svobody. Tento nerozum osvobodí kdekoho od jeho povinností, zbaví kdejakou duši odpovědnosti, zprostí vůli všech závazků, které ukládala láska ke kráse, a bude-li toto zhoubné bláznovství trvat dlouho, upadne zemdlený lidský rod na tomto osudném loži do nesmyslného spánku mravní otupělosti… Neděje se to?

Jiné prázdninové počtení…? Patrik Ouředník – Konec světa se nekonal. Svou ironií mi připomíná jiného miláčka mých malých let, Kurta Vonneguta.

Nebo stránky odkrývající chápání světa běhu… Hannah Arendt a její Mezi minulostí a budoucností.

Následují noci přeplněné sny.

Dobrou noc, přátelé!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 26. července 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 85)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ