Clown Bilbo bloguje (No. 9)
Mráz
Teplotní rekordy padají. Zachumlaní do slupiček… Je zvláštní, že čím budete obaleni do více vrstev, jako cibule, tím méně prochladnete! Měla kdysi praprapracibule také problémy s třeskutou zimou? Nepochází náhodou z dálné, sněhem zaváté Sibiře?…
Patrně ano, a tak my teď jak cibulky běháme za povinnostmi… Ale když v krbu plápolá divoce, živočišně plamen?… Vyskakuje, tančí s habrovým polínkem kvapík smrti a norské jotulky rudě žhnou… Navíc s rukou obtěžkanou vroucí medovinou… Ne, ne, nechce se!… Nikam! Nikdy!… Další tanec- makábr borového, smrkového, dubového špalíčku… Každý váleček mění barvu ohnivé záře… Praskot, hukot – hudba tepla a vrnící se duha… Nádhera!… Ale když přece jenom vykročíme, pod nohama vrže běloučký sníh. Vydechovaná pára se na fousech mění v krápníky. Má to své kouzlo! Jen se prudce nepředklonit… Srdce je tak blízko a vousatá špice tak nízko, tak nízko. A špičatá, ukrutně špičatá… Pro mě je zázrakem nazutí bruslí. Utáhnu a už svištím po rybníku, tedy postupně na vícero rybnících. Je to už dávno, co jsem takhle křepčil na Šumavě po Lipenské přehradě. Jako klučina… Kam se hrabou na jeho plochu tyhle louže. Ale radost ze smýkání po kovových šupinkách je stejná. Opírám se do ledu a kloužu vpřed, stranou, couvám… zrychluji, zpomaluji… Horší je, když brusle zapadne do neviditelné díry či kdoví proč, změklejší části. To pak tělo pokračuje ve směru, a nožka bezmocně trčí vzadu. Podaří-li se ji vyprostit včas, jen maličká pohybová kostrbatost, ale když ne – pád. Au, jak jen to bolí. Beton!
Přiznávám, i srdce změní rytmus. Repro archiv
Chviličku dáváte pozor, opatrně sledujete led pod vámi, ale pak opět vítr ve vlasech, kabátec jak prapor duje okolo… než… Také se osmělujete víc a víc. Zajíždíte k okrajům. Pozorujete rybí díru, třeba se nějaký krasavec půjde nadýchnout… Neskutečné je, když je led čistý jak zrcadlo. Čerstvě, prudce zatuhlý a vy vidíte i tajemnou krajinu temného dna… Jako když jedete ve výtahu se skleněnou podlahou a patra letí vzhůru… Hlava se točí, žaludek sebou zmítá v křeči… Někdy se v nejlepším bruslařském opojení ozve dutá rána, jako z kanónu a ve všech na ploše choreograficky škubne. Uvolněný tanec, improvizace pohybů… rána PRÁSK!… A vše se zastaví, jako by někdo mávnul proutkem. Přiznávám, i srdce změní rytmus. Nejprve se pozastaví a pak, aby dohnalo ztrátu, buší jak zběsilé. Nevíte, kdy přijde další Prásk!… Je spodivem, že jsme my lidé tak nepoučitelně zvědaví. Strkáme si do úst obří žárovky, které pak nejdou vyndat a přes varování stále jazýčkem pokoušíme železné, mrazem ojíněné trupky, kliky, zábradlí, značky… Jen si představte, jaká touha může za to, že přeci jenom podlehneme pokušení, víme, co nás čeká, a přesto… Olízneme, nám se to přece nemůže přilepit k jazyku jako tolika troubům přede mnou chááá chááá… A pak čekáme, že snad půjde kolem někdo… Nojo… Probůh, uvidí nás v trapné pozici… To NÉ!… Ale každé škubnutí tak ukrutně bolí, jakýkoli pohyb AU!… A další části těla neopatrným pohybem přimrzají dál a dál… Nakonec celí zkroucení v podivné skulptuře čučíte a mráz přituhuje… Snad přeci jen půjde někdo okolo… Při výuce na AMU a konzervatoři se pokouším vyprovokovat studenty k podobnému pocitu. Fyzické divadlo jako hrom! Dvojice, trojice se mrazem proplétají… Komicky jim přimrzá tu prst, tu ruka, noha… Vznikají nechtěně spojité nádoby! Jeden druhému ze zkřehlého těla trhá částice, ty pak vrací na jiné místo… Pro herce náročná představa, ale mnohem lepší než dle Stanislavského prožívat přímo v přírodě. Ona už i tak s námi hraje betla.
Nedávno se vracím domů a jako mnohokrát chci jít zkratkou, lesem, poli… asi čtyři kilometry… Jenže neodhadnu hustotu mlhy. Držím se směru, ale když vás poněkolikáté švihne větvička do oka, jiná vám podrazí nohy… přijdou pochyby… Jdu správně?… A po znejistění propadáte cholerickému těkání. Tady? Kousek od domu?!…
Teď mráz. Když studenty provokuji, vzpomínám na tábory sovětského Gulagu. Popisuji, jak si chtěli v šedesátistupňovém mrazu utřít nos, poškrábat ucho a ono se jim ulouplo jak křehká skořápka. V knize Jen jeden osud – antologie sovětské lágrové prózy, je podobných zkušeností tisíce. Nejvíc vzpomínám na příběh o pohřbívání malého kojence… Napsal jej Georgij Děmidov, jinak inženýr-elektrotechnik, vynálezce. Byl volný den. Vybrali si ho jako pohřebáka, hrobníka. Když šel do nemocnice pro nebožtíka, dali mu malý pytlíček s čímsi zamrzlým – ledovou sošku? Když pochopil, že se jedná o mrtvé nemluvně, roztřásl se. Sanitář ho chlácholil To bude prácička, co, vyhrabeš maximálně půl kubíku… jako pro kotě! Na příkaz ho rozbalil a děsil se odporného pohledu. Po šoku přišel pocit viny k mrtvému, to už dlouho nepocítil. Něco nekonečně vřelého, dojemného a něžného. Zjevení z jiného, skoro už zapomenutého světa v něm vyvolalo, co už dávno odumřelo, zaniklo z nepotřebnosti… Nenaplněné otcovské city a mlhavé vzpomínky na vlastní, předčasně utnuté dětství. Vyřinulo se to z nějakých skrytých duševních zřídel a rázem rozpustily a odplavily ledovou hráz navrstvené necitelnosti… Opatrně, jako by se bál, že ho probudí, zabalil mrtvé dítě a nenesl je jako dosud nedbale, lhostejně, ale jako když muž nosívá dítě, opatrně přitisknuté na hruď. Občas se zastavil a kouknul na jeho tvář. Maličký nebožtík mu paradoxně připomínal život. Život, který někde pokračuje…
Gulag Belbaltag 1932. Snímek archiv
Lidé dál svobodně plodí a rodí děti, které se odměňují svým matkám a otcům přesně takovými úsměvy zatím nevědomých, ale šťastných bytostí. V mrazu ztvrdlé sopečné půdě vysekal nepatřičně hlubokou jeskyňku. Natrhal chvojí, jímž ji vystlal a na větvičky maličkého položil. Zahrabal do symetricky komolé pyramidy. Bylo hluboké, slavnostní ticho. Tak hluboké je nejspíš ticho na dosud nevychladlých planetách. Musí být, také tam přece právě tak vznešeně pluje nad chaosem mrtvé hmoty bledá, pohasínající hvězda. Pocítil majestátnost vesmíru. Pocit strohé harmonie světa. Zdálo se mu, že cítí nekonečnost a chlad prostoru, ve kterém se pohybuje naše planeta, a jeho lhostejnost k tomu efemérnímu a pomíjivému, co občas vzniká v zapadlých koutech Vesmíru a čemu se říká Život. Ubohý a šeredný – je to jen plesnivina čekající na svoji hodinku, aby ji navždy zahubily mrtvé, avšak věčné síly přírody. Tu se v něm ozval protest proti tomuto pesimistickému závěru! A udělal z násady lopaty a krumpáče kříž, který zapíchl do náhrobku. Nekonečné hromady ledu se ztrácely ve studené mlze. A nad jejich temným chaosem na pozadí dohasínajícího západu se jasně rýsoval symbol a znak křesťanství. Přitom byl ateista, ale nechtěl, aby chladný chaos ledu a hor ihned pozřel a vstřebal ostatky maličké lidské bytosti. Primitivní a jednoduchý znak představoval pravidelný geometrický tvar, který byl vůči Chaosu nepřátelský a cizí. Nakonec pod vlivem jímavé extáze, z úcty, sundal trestaneckou ušanku. Mráz ho hned sevřel do kleští a bolestně mu spálil uši. Skutečnost zůstávala skutečností.
Jan Meduna (Icharev) v Gogolových Hráčích (Divadlo v Dlouhé, r. Jan Borna, prem. 11. 2. 2012). Snímek archiv Divadla v Dlouhé
Jo, jo jímavé… Jímavá hrůza… Ano, lidský cit, um se umí projevit i přírodě navzdory, lidské krutosti navzdory. Třeba v arkticky sevřené Praze v Divadle v Dlouhé měla premiéru hra Nikolaje Vasiljeviče Gogola Hráči. V Činoherním klubu jsem je kdysi viděl snad pětkrát. Spletitost lidských podrazů, jak jeden druhého lépe ošálí, napálí, je bez konce… Když už myslíte, že máte vyhráno, přijde pravé utrpení a vy jako šílenec šplháte kamsi vzhůru, abyste mohl unést tuhle ťafku, končíte definitivně – v oprátce. Jako se houpal… Houpy hou – Josef Abrhám!
A my tleskali a měli pochopení.
Bohužel teatrálnost hlavního hrdiny v Dlouhé nepřebila zimní zkřehlost. Hra zůstala pouhou hrou, nepropadl jsem rafinovanosti rafinovaných hráčů… A tak hned za vraty venkovní rtuť teploměru, krčící se kdesi v nížině, připomněla, že skutečnost zůstává skutečností… Zato druhý den jsem v Národním společně s Petrem Formanem a Marko Ivanovičem v rodinné operní expedici za bájnou krajinou a jejími pestrobarevnými mytologickými živočichy nezamrzl. Naopak jejich Čarokraj, navzdory postupně tuhnoucí vodě ve Vltavě, byl pohlazením především svou výtvarnou hravostí. Dobro zvítězí, žabák Vláďa Javorský se promění v krasavce bengálského a všichni konečně mohou křepčit v reji masek – slaví slavnost, která se koná jen jednou za padesát let! Málem na ni nedošlo, bazilišci moc brzo ukradli Bibli Mytologie. Nakonec byla ale vybojována a… venku můžeme pokračovat chůzí po vodní hladině!…
Čarokraj, navzdory postupně tuhnoucí vodě ve Vltavě, byl pohlazením především svou výtvarnou hravostí. Snímek IRENA VODÁKOVÁ
Vyrážím s bruslí na noze… lyžnicí klouzající po běloskvoucí pláni vstříc dalším inspiracím a víc VÍC doufají – JARO PŘIJDE!…
No, a ten krb s brejkujícími plameny také není k zahození!
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Říha
Bilbo!
Ty nejsi jen mim pohybující se životem, ale i básnivý myslitel. Že bych Ti záviděl? Proč ne. Proč on jo, a já ne ? Protože!
Měj se i nadále!!!!!
Zdeno z Mostu
17.02.2012 (21.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Takže, řečeno nebásnicky:
Hráči v Dlouhé se spíš nelíbili než líbili? Proč ale?
Vedle těch dnes už legendárních z Č.K. stojí za připomenutí i skvělí Hráči – inscenace Sergeje Fedotova v Divadle Bez zábradlí. Cinknuté karty jménem Adelaida Ivanovna měly dokonce vlastní představitlku, jako by byly dramatickou osobou!
19.02.2012 (4.13), , Trvalý odkaz komentáře,