Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 93)

Dny se krátí. Listí šustí pod holými stromy. Tančí si v rytmu větrů. U krbu, zachumlán do deky, či cestou z učení, z hraní, listuji. ŠuuÍííí... Šustí listy. ŠuuÍííí… Pod botou, pod dlaní… ŠuuÍííí…

Tomáš Sedláček shromáždil své inspirativní úvahy do knihy Druhá derivace touhy. Ekonomie a její poodhalené řečiště v lidských tepnách je mi sice cizí, ale stovky odskoků, zastavení, citací… a za nehty něco ulpí…

Vědecký porozumět lze jen něčemu statickému tedy neživotnému. To je cena, kterou vědci musí být ochotni zaplatit za exaktnost. Cenou za vědeckou přesnost a eleganci je život, který vědě uniká…

O čem nemůžeme mluvit o tom musíme mlčet… Jsou okamžiky hlubokého mlčení, v nichž zříme světový řád – jako přítomnost. Tehdy slyšíme – ve vzletu – tón, jehož nejasným notovým obrazem je uspořádaný svět. Tyto okamžiky jsou nesmrtelné a zároveň nejpomíjivější: nelze si z nich uchovat žádný obsah, ale jejich síla vchází do stvoření a poznání člověka, paprsky jejich síly pronikají do uspořádaného světa a znovu jej roztavují…

/…/

O svobodě… Jazyk není nic moc jiného než sada pravidel, ale přesto pokud se na tato pravidla vykašleme, neznamená to, že se naše vyjadřování nebo my sami staneme svobodnějšími. Pokud začnu říkat či psát eflletcksnad…, není to projev mé nově nabyté svobody, byť jsem právě svobodně porušil pravidla jazyka…

…Dnes nejíme proto, abychom se nasytili, dnes jíme proto, abychom se nenajedli! Kdyby existovalo jídlo, které by nás zeštíhlovat, antijídlo, byl by to jistě spotřebitelský hit a jeho výrobce by se stal milionářem…

…Když házím špinavé prádlo do pračky dávám si dvě hodiny volna. Pračka přece pere za mě, nemít ji, musel bych trávit dvě hodiny praním prádla sám. Díky technologii nemusím. Tudíž každý, kdo má pračku, počítač, mobil, auto, kolo, je takový malý kapitalista, který má kolem sebe kapitál a ten dělá práci za něj… Čas ušetřený stroji tedy můžeme investovat do volna, do bytí se sebou samým. Ale neděláme to. Investujeme ho do další práce po boku strojů…

Leitmotivem článků je růst! Hned mě potěšilo, že po dlouhých rozhovorech s Václavem H., Andrejem K…. – K ČEMU, PROČ neustálý, nezpochybnitelný růst?!… I na rozhlasové Vltavě slyším reklamu – Cesta za štěstím? HaDivadlo novou sezónu věnuje tématu – nerůstu! Radost je víc než produktivita!

Jaké zavládne nadšení, potěšení, když po myšlenkách ekonomických sáhnu po skutečné literatuře! George Orwell Nadechnout se. Bloudění obtloustlého pětačtyřicátníka /může se to dnes říkat? Je to dnes korektní? Ale sám autor… tenkrát… Ale pamatujme! Je doba vyškrtávání, vystřihání, vymazávaní, boření…/ v předválečné době až do jeho ztraceného dětství. Jako by i tenkrát, před druhou světovou, se život kolem víc a víc vzdaloval přirozenému plivnutí času. Záškolácká parta Černá ruka mi hned připomene naší partu z Loučovic. Tu naši jsme pojmenovali Křížkaři, neb znamením spiklenců bylo gesto zkřížených ukazováčků. Stačilo ukázat, a už bylo jasné, že o volné hodině budeme tajně pronikat do zakázané zóny – školní budovy. Přední dveře byly zamčené, a tak musíme zadními, potichoučku, polehoučku, okolo ředitelského bytu. Když zkoušíme nováčka, musí zazvonit na ředitelský zvonek, vymyslet výmluvu a pak prchnout a schovat se za pletivové válce u šaten, kde se už netrpělivě mačkáme a vyčkáváme… Svět byl o tolik dobrodružnější, prostší, čitelnější… Zkrátka byla to doba, kdy byl pocit bezpečí, že se řád věcí nemění… Klidná doba, kdy se zdá, že civilizace stojí pevně na všech čtyřech jako slon, na věcech jako budoucí život nezáleží. Je snadné zemřít, pokud víte, že věci, na kterých vám záleží, mají přežít…

Dnes? Rychlík ženoucí se do nejistého budoucna! Nejistého cíle.

Říká se, že člověk není mrtvý dřív, než mu přestane bít srdce… Ale… Možná, že člověk ve skutečnosti zemře ve chvíli, kde se zastaví mozek, když ztratí sílu přijímat nové myšlenky…

Pak potkáváme stovky mrtvých duší. Zaseknutých kdesi uvnitř…

Těch je! Ale jistě mezi ně nepatří gymnasta, „jasný sokol“ zrozený v listopadu před osmdesáti lety! Petr Pachl! Tohoto nesmrtelného vysokoškolského pedagoga akrobacie znám víc jak čtyřicet let. K jeho jubileu mě poprosili nahrát video pozdrav…

Už vidím Petra jak zavrčí, když mu špitnu o nějakém výročí, natož 80… Ještě mi to připomínej! Hrůza… Není co slavit! Ale je… znám ho víc jak polovinu jeho dosavadní životní pouti, třicet let mi umožňuje společnou potěchu během hodin na AMU, stovky setkání se sokolskou filozofií přetékajícím přátelstvím, pomocí, sounáležitostí… To v umění, divadle moc nevidíte… Snad ve skautu?…

Ale teď otázky…

1) Nejvýraznější vzpomínka s Petrem?

Velkorysé, vřelé přijetí nás budoucích klaunů… Vždy upřímná radost z úspěchů svých žáků, což by mělo být součástí dobrých pedagogů, ale není… Křik, radost z vršovické sokolovny a nadšení z divadelních produkcí, které hojně navštěvoval jako fanda…

2) V čem by ses chtěl Petrovi podobat?

Podobat se?! Nemožné… Snad vytrvalostí a nezlomností, ty bych chtěl mít…

3) Co bys Petrovi přál?

Aby mu zůstala i nadále radost ze setkávání s žáky, kolegy, divadlem, životem vůbec… Je to jeho krev, tak aby nepřestala klokotat!

4) Co bys bez Petra nikdy neuměl?

Mnoho kousků, od Ctibora Turby a pana Fuksy, jsem posbíral mnoho konkrétních situací, divadelního uvažování, ale bez pravidelných tréninků a ochoty se s námi podělit o své zkušenosti, tedy bez Petra a spol. bych nikdy, já trojkař z tělocviku, neskákal bych víc jak čtyřicet let po manéžích, divadelních prknech, ulicích světa…

5) Bez čeho si Petra nedokážeš představit?

Bez jeho práce, bez každodenního obejmutí se s mládím… Uschnul by, jak sám říká – Sedět doma? Nemožné! Rychlá smrt! – Ano, bylo by v tu ránu po něm. Takže i když nohy nechodí, nějak se dobelhá a s červeným, plastovým panáčkem v ruce dál předává…

6) Co dokáže Petra zaručeně vytočit?

Nedochvilnost, nespravedlnost…

7) Čím bys Petrovi udělal největší radost?

Dobrým představením a pak… sklenkou becherovky, neb bejvával becherovkový král! To musel omezit… Ale zůstalo neustálé hledání času pro společné chvilky k objetí, pro nové knihy, nové výtvarné objekty… Potřebuje ujištění, že světa běh má správný směr, že se tok k univerzu nezastavil. To je pak moc spokojený. Je ukojena jeho neukojitelná zvědavost… Nakonec aby rodina držela pohromadě, Jiřina byla zdravá, děti naplněny láskou… To pak bude jistě jiskřit šibalským smíchem…

Během šustotu veškerého listoví vůkol zaběhnu na předpremiéru dua Skutr do Divadla v Dlouhé – Mistr a Markétka. Pro mne téma srdečné! Začalo to četbou. Jak já ho hltal a souzněl se spravedlivým ďáblem, který přiletí zjednat pořádek do komunismem páchnoucí totality! Do žitých absurdit vkládá další a jak my mu rozumíme, neb i nás všude obklopují, dusí! Později mě Oxana Meleškina s Josefem Kovalčukem poprosí, abych pomohl s pohybem a hrál kocoura Behemotha ve Stavovském divadle. Nádherná výzva! Myslím si, že se ztřeštěným kvapíkem podařilo obstojně převyprávět Bulgakův skvostný, mnohovrstevnatý román. Zůstalo v něm plno ironie, sžíravosti, kdy síly zla působí dobro! Dlouho mě uvaděčky ze Stavovského zdravily: Dobrej den pane kocoure! Chybíte!… Vaše lotroviny nám scházejí! Takže budu jistě osobně zainteresován. Vše uvidím skrz vlákno svého niterného oka…

Nejsem nestranný… Nejsem… Ale přesto?! Jako by nastala doba, kdy čas pochopení pro zemi, kde zítra znamená včera, kde vítězí zlo a nespravedlnost, do které musí přijít ďábel jako mírotvůrce, minula. Vše je v novém nastudování pouťově maškarní. Proč ne? I v románu je burleskní veselí. Ale hlavní hybatel, sarkastický Wolland/ďábel skoro mizí. Jeho uštěpačnost, zloba ve střizích, kdy náhle promlouvá jeho neoddiskutovatelná autorita, kde jdou fóry stranou, je fuč. Stav ohrožení chybí. Vrchol, satanův ples, se mění ve strašidelný zámek z lunaparku… Pekelník a jeho svita? Neškodní komikové… Zůstává několik skvělých čísel, obrázků, náznaků, opravdová láska Mistra s Markétou… Což není málo, ale… Vím, vím… Mám stále kocouří kožich a ten, když se pohladí proti srsti? Mňou! Naježí se! Behemotha novým kouskům nenaučíte. Mňou! A ztopořené dikobrazí chlupy dál odhání strašpytly… Mňou!

P. S. Našel jsem zasunutý fotofilm s roku 1993…

Někdy je lépe nevracet se do ztraceného mladí, do údolí prvotního poznání. Může vás potkat trpké zklamání jako Orwellova hrdinu. Ale u nalezeného filmu je to naopak. Znovu nalezené zrcadlo. Zrcadlo prchlých dnů… Opět stojím vedle Američanky Grace. Ta nám vyrábí masky pro commedii dell’arte. Znovu mi sádrová posmrtná maska skalpuje obočí, úpím a ona mi – s omluvou – na týden půjčuje kvalitní fotoaparát. Sedm dní zaznamenávám v Borátu Sylvii, malou dceru Barunku a také padesátiny Pepíka Hrubého alias Žluťáka. Na fotce je Sylvie s Grace a oslavencem…

Vidíte i po těch letech nepřestáváme hledat, my, klaunští anarchisté, vedle svištivých, rostoucích raket, vnitřní řád.

Mňou!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 14. listopadu 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 93)

1. Jana Koubková

   

   Milý Jiří,
   Tebe bych si v posteli číst nechtěla. Strašně moc slov a ještě k tomu ten strašnej Nerůst! Potěšila mne fotka Sylvie z r. 1993 a hlavně člověčí Petr Pachl, kterému tímto přeji vše nejlepší. Já začínám mít placatou hlavu a má postava je o 3 cenťáky kratší… Doporučuji kouknout na můj nový videoklip „Blues (ne)ohrožené seniorky.“ Je na youtube…
   Zdraví Jana.

   14.11.2021 (17.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Eva Grüsserová

   

   Ahoj Jirko,
   dík za zaslání odkazu na tvůj divadelní blog.
   Tentokrát jsi zvážněl a líbilo se mi to.
   Konečně vím, kdo je pan Pachl, o kterém ses mockrát zmínil, že s ním pracuješ.
   Ekonoma Sedláčka někdy poslouchám, ale dovedu si představit, jak náročné čtení jeho knihy bylo.
   Vzpomínka na kocoura a Fausta a Markétku zas připomněla tvou účast na pěkném představení v Národním.
   A Žluťáka jsme měli se synem rádi, když dávali Dvaadvacítku, vždycky jsme se podívali a pobavili. Škoda už 6 let není a Jiří Ornest už taky nežije.
   Tak jsem si zavzpomínala. A teď ještě čtu komentář paní Jany Koubkové, kterou mám moc ráda, k jejímu zpěvu a výrazu jsem musela ale nejdřív dospět, omlouvám se, ale jako kdysi mladice jsem ji moc neposlouchala.
   Moc prima blog.
   Ahoj Eva G.

   15.11.2021 (19.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ