Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 94)

Paměť je schopnost vštěpovat si, uchovávat a vybavovat informace o předchozích zkušenostech. Je předpokladem možnosti učení a na jejím základě se formuje identita jedince. Dělí se jednak podle délky doby uchování zapamatovaného, ale také podle formy ukládání informací na vizuální, akustickou, sémantickou… Pro uchování je efektivní, když jsou informace v nějakém smysluplném celku. Snadněji vybavitelné jsou ty, které pro nás mají význam a ten je dán motivací, osobními potřebami či spojením se silnějším citovým zážitkem…

Co potom může být Paměť národa?

Ze střípků složená mozaika jeho obyvatel, jejího národa? Z tisíců vsáklých prožitků sestavený národní rodokmen? Jakou barvu má? Jak uvažuje, uvažovala? Co prožívala, žije? Jací kabrňáci, dobráci, géniové, darebáci, hulváti se v ní pohybovali, nalézali, nalézají? Koho je/bylo víc? Kdo rozséval či zadupával neduživá stébla?

Nejprve se studenti z příbramské waldorfské školy ozvali Sylvii. Tak vzpomínala. Mladí to sestříhali, jak uměli, a zavěsili na internet Paměti v sekci Příběhy našich sousedů. Po roce a půl se ozvala paní Monika Hodáčová a poprosila o ucelenější obraz, obsáhlejší, koncentrovanější vyprávění.

No, a když už to Sylvie měla za sebou, ozvala se paní Monika i mně. Zpočátku se mi nechtělo. Je tu jistě víc zajímavějších pamětníků a já už na papír zachytil spousty střípků svého klopýtání. Navíc znám svůj kompjůtr pod klenbou. Jak se bude předbíhat, poskakovat jak zajíc v poli. Sem tam, z důlku do důlku. Při psaném projevu sice také vychrlím slovo za slovem, ale pak zkomprimuju, propleju… Přesto souhlasím a přiznávám – je to řádné vyprazdňovaní mozkových štěrbin. Zavřou vás do malé, tmavé, odizolované komůrky. Do totální separace. Přes prťavé, zpětné zrcadélko vidíte pouze zrcadlící se kopii obličeje tazatelky, nad hlavou zavěšený mikrofon a z malých otvorů šmírující rozsvícená čidla dvou kamer. V neosobním prostředí vyprávíte o velmi osobních, intimních pra/zážitcích…

Čím budete mluvit více, tím pro dokumentární záznam lépe! Je to nahrávané pro věky věků… Tedy na pořád! Pro veškeré generace!.. .Žádné strachy! Trému! Hlavně spontánně, autenticky…

Propadám se zpátky na Šumavu, do Loučovic… Ale i do krajů svých předků – do Netolic a okolí, kde se rodina kovářů smísí s rodinou pekařů.

Pramínek bublavě vytryskne, mohutní, dadaisticky skáče z roku do roku. Strom košatí. Rychlostí bambusu roste k nebi. A když vítr odvane lístek? Ten drobeček hned opodál vysadí další dřevinu. Větve, s šustícím listovím, se proplétají. Padá lupen za lupenem… Zelený, žlutý, hnědý, střapatý, hranatý, oblý… Barevný let mých let.

Jeden ve svém rýhování nese zdání o mém levém nevidoucím oku, druhý o klukovské papundeklové kapele, třetí o všeobklopující divoké přírodě, která jak Otesánek polyká své okolí i s jejími obyvateli, další o Junáku, kterého přidusí, o letních táborech, o Alpské vyhlídce, která při správném počasí, vylouhuje nad šumavskou kotlinou strmé velehory, o ministrování v kostele svatého Prokopa, o biřmování, o studiu beatových žánrů, které přeroste do pravidelného vysílání v místním rozhlase…

Zdejším obecním éterem duní BTO, Led Zeppelin, Deep Purple a obyvatelé s hojnou zvěřinou v lesích třeští zmatené bulvy k amplionům – Co to proboha je? Co se děje? Kam zmizela dechovka, Valda, Karel? Je to konec nebo začátek našich dní? Nových pořádků!?

Dřevina s dřevinou se zaklesávají. Společně vržou, skuhrají… Hauúúú a s větrem o závod letí echo… že strejda Pártlů z Věžovaté Pláně prožil statečný životní příběh, který ho v padesátých letech zavlekl do vězení, když pomáhal nepřátelům nově nastoleného režimu přes kopečky. Jako jeden z králů Šumavy… Jeho žena Růžena, pláňská teta, během soudu podá soudci z lidu čerstvý, domácí chléb  – Pane soudče! Kdo peče takový chléb, nemůže být přece zlý! Nemůže být nepřítel státu, ne? Viďte, pane soudče?! – Naivita? Pro ni zabere, a on dostává jen rok natvrdo.

Meluzína dál zpívá s chrastícím listovím… I o jejím vřelém náboženství. Když bylo potřeba opravit kostel? Prodala krávu! A strejda? Ten měl pokroucené tělo, z letité profese šoféra autobusů, takže když chodil, jako by stále tak trochu seděl. Už se nikdy úplně nenarovnal. Ale nadšeně hrával na tahací harmoniku! Jak byli oba velkorysí! Štědří! Štafetu převzala jejich rodina. Jak oni se uměli smát, soucítit… Třeba když nám umřela malá dceruška Sylvinka, poslali poplakaný dopis, plný spoluprožité bolesti…

V přírodním svistotu zahlédnu obrysy smutečních postav… To pomáhám s uložením jeho statných ostatků do krumlovského hrobu. Je leden 1996. Umírá i Olga Havlová. Mrzne… Nesu v dlaních, s dalšími příbuznými, provaz, na kterém leží rakev. Pomalu ji suneme do vykopané, ojíněné jámy. Hážem hroudy ledové hlíny. A pak popíjíme, objímáme se…

A větve dál setřásají laviny probarvených listů!

Přilétne i otázka, zda jsem umělecké sklony zdědil, kdo v rodině ještě hrával divadlo… Nikdo, nikdy. Až bráchu Petra později přitáhneme k toulavé káře, a tak už desetiletí s Cimrmany objíždí štaci za štací. Ale kde se v klukovi z horské vesničky vzala touha lámat si vaz na jevištích, manéžích světa? Osvícení? Nebo jen přirozená chuť k hravosti, která přerostla v celoživotní radost? Proč ale ze tří bratrů, z celé rozvětvené rodiny, zrovna já?! Nebo za to může i můj handicap? Když je člověk hned od startu jiný, poloslepý, musí překonávat, překonávat a objeví v sobě zasunutý potenciál…?! Fíhaúúúú… Nevím, třeba… Především se někde musí najít, rozžehnout vnitřní síla, k neustálému popohánění. Zažehnutý motor nesmí vyhasnout. Jedině tak žene tělo k vysněnému cíli…

Hukot, skřípot, a další lupen padá…

Souboje s rodiči, především s mámou… Ty nepracuješ! Já v životě nezameškala ani hodinu! Příživníku! Zavřou nás všechny! Jít k cirkusákům?! Vždyť oni tě zkazí, udělají z tebe alkoholika, nemoce chytneš!… Co řeknou sousedé!?

Až po hraní Archy bláznů ve Stodůlkách 18. listopadu 1989, kdy přijela z dalekých Prachatic. Nehraje se. Namísto skotačení se diskutuje. Z cizích úst vystřelují protirežimní hesla, v publiku to vře a máma se drží za srdce. Zavřou nás všechny! Mám infarkt! Rychle pryč! Já tu nejsem!… Proč zrovna já tohle musím zažít?!

Následují historky z mého prvního profesionálního turné s Cirkusem Praga do Střední Asie a na Sibiř. Po návratu další spolupráce se Ctiborem Turbou, Karlem Makonjem. Mihnou se i školní zkušenosti ze základky, strojní průmyslovky přes Lidovou konzervatoř až po stáž ve francouzském Charleville-Mézières.

Chrlím tok vzpomínek, stavidla byla spuštěna. List za listem fičí povětřím. Rostou nové aleje, lesy… Zpovídám se a v zrcátku se usmívá tvář tazatelky. Jen kameraman občas: Neplácejte se do stehen! Je to nahrávka pro budoucí generace! Ať je absolutně čistá!… Prosím! Přitiskněte se k opěrátku židle! Nepředklánějte se!… Kroťte svůj temperament!

Mozkovna dál vypouští páru… Fííí... K oblakům se tyčí s rozježenou korunou kmen za kmenem…

Probuzená sopka vychrlí i mé psaní reportáží, literárních ukázek do samizdatových časopisů – Komunikací, Vokna, publikování celých knih u Jiřího Gruntoráda v edici Popelnice. Skrývání Vaška Havla na Bohdalci v Elektrárenské, aby se mohl zúčastnit manifestace k sedmdesátinám naší republiky… Vytlačí i výrobu Infochů – informací o Chartě, kterou u mě v bytě provádí Jirka Pavlíček a já pak roznáším, distribuuji… Po roce devadesát na to vše rád zapomínám. Jen kdesi uvnitř zůstává drobný pocit samozřejmé pomoci. Až po letech mi setkání v knihovně Libri Prohibiti onu skutečnost připomene. Nejprve v knize Petra Uhla zahlédnu zmínku o Elektrárenské a jednou mě jakýsi šedivý pán mocně zdraví a do ruky vrazí klíč.

TO je od bytu…v Elektrárenské! No vzpomínáš, jak jsem u tebe v bytě cyklostyloval?

Aha…já na to úplně zapomněl… bydlím už jinde.

Ihned mi vytane Angličan Winton, jak jeho žena po dlouhé době objeví na půdě zaprášené dokumenty, ze kterých se dovídá, kolika dětem pomohl před transportem. Samozřejmě se to nedá poměřovat, ale jde o sympatické vyústění. Zapomenout. Odložit skutek na půdu, do sklepa. Jedině pak může po letech vykvést příjemné překvapení, které i pod prachem vytrvá. Žádný kostlivec…

V korunách se usazují ptáci, staví si hnízda a pějí, pějí…

Rodina jako nejvyšší druh zázemí naplněného láskou, přátelstvím… Cestování po světě s komedií, za poznáním. A planeta se pomalu zmenšuje. Ale pociťuji její souvztažnosti, omezení, propojenosti… Co mi přineslo vyučování na akademiích, konzervatořích?… Kazí mi zažívání zhnusení ze současné politiky?… A proč lid stíhá veškeré seriály světa, když… e.t.c..

Během čtyř hodin vyrostly hluboké pralesy, ve kterých se ztrácí veškerenstvo a semena se shůry dál sypou, sypou, sypou!

Tolik hodin nezastavit mluvidla, a stejně mám pocit, že jsem se dotkl jen malého výseku prožitého. Kolik se toho za těch víc jak šedesát let událo. Miliony setkání, tisíce odehraných představení, statisíce druhů jídel, vůní, západů Slunce, karambolů, milování, slz… Ještě několik dní se vrací vyřčené střípky a vzápětí se mixují s nevyřčenými. Mísí se v koktej, který dál bez ustání jitří, provokuje pootevřenou paměť. Studnici vymetenou. Prchám, ale vše se vrací. Noční sny? Z divoké džungle vyskakují nepolapitelní raraši s praprapra zážitky.

Nevzpomněl sis! Zapomněl! Proč ale zrovna toho, a ne toho?… Bylo to jinak! Makovici máš děravou jak cedník!

Lekám se. Škubu tělem.

Ale vím, že čas naštěstí zvednutou, vykypěnou energii pomalu překryje, umrtví dalším, nový prožitkem.

Paměť stále doráží, hromuje, hlásí se. Lupen za lupenem! Erupce za erupcí!

Neztratit se v jejím složitém labyrintu.

Ale… Měl bych být rád, vždyť třeba za pár neděl…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 9. ledna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 94)

1. Petra Štěpová

   

   Milý Bilbo,
   dočetla jsem Tvůj příspěvek s dojetím a jdu si hned vyhledat Tvé povídání v archivu Paměti národa. Děkuji, že jsi se s námi podělil o své vzpomínky, soukromé bohatství.
   S láskou a obdivem Petra

   09.01.2022 (11.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Vladimír Hulec

     

     Paní/sl. Štěpová,
     Reidingerovo vyprávění zatím na stránkách Paměti národa nenajdete (je tam jen vzpomínání jeho ženy Sylvy Krobové: https://www.pametnaroda.cz/cs/krobova-sylvie-1968). Nahrávky se určitý čas zpracovávají, a jejich zveřejnění tedy chvíli trvá.
     /editor blogu/

     09.01.2022 (16.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. František Postl

   

   Dobrý

   09.01.2022 (13.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Eva Grüsserová

   

   Umět se podělit o vzpomínky
   je moc důležité. Je bezvadné, když to umí někdo jako ty , Jirko.
   Nejlepší jsou společná setkání, kdy si zavzpomínáme společně u prostřeného stolu, ale ráda si přečtu a poslechnu cokoliv, co se opravdu stalo. Sama přemýšlím, že bych měla své vzpomínky taky někomu předat.
   Mí přátelé už většinu znají, ale jteď tolik nespokojených lidí kolem nás, že mám pocit, že Paměť národa je úžasná věc, ale lidí dnes tolik nemyslí, neposlouchají vzpomínky svých předků. Bohužel spíš myslí na to, co jim chybí. Nejšťastnější člověk není ten bohatý, ale ten komu stačí málo.
   Byla a je to pravda, i když doba letí dopředu..
   Vím, že máme podobné hodnoty jako tvoje rodina, a tak si rozumíme.
   Když vzpomenu jen na to, že jsem s vyznamenáním čekala, že mě na střední školu z politických důvodů nevezmou, byla jsem připravená jít se učit do tiskárny. Když Motol operoval maličké děti a neměl pro ně kardiostimulátory ze zahraničí odpovídající velikosti těla. Vkládali dětem do těla ty ze SSSR pro dospělé. Zmrzačená tělíčka, bože to bylo strašný. A děti umíraly. Ale myslela jsem, že nikdy nebude líp, že je to osud. Osud národa. Osud můj.
   Chtěla jsem jen mít na jídlo a na bydlení. Jinak jsem měla knihovnu a učebnice a vyprávění pamětníků, ale stačilo. Stejně jsme bydleli s mužem i dvěma dětmi 15 let s mými rodiči, dokud nezemřel mužův otec v 1+1 a my získali jeho nájemní byt, tam už jsme bydleli jen ve třech, protože už 85. roce zemřel starší chlapec na následek operace srdce v Motole.
   Vzpomínky jsou to nějdůležitější, co můžeme dát našim dětem, ale musí umět poslouchat. Snad si nenabijou jako ti naši prarodiče, když spadli do komunistického marastu a mnozí otupěli, jen někteří se dokázali postavit zlu otevřeně. Já to teda nebyla. Dneska už bych se ale bránila a když mi někdo řekne, že za komunistů mu bylo líp, tak tím je pro mě ztracený, ztracený ve své sobeckosti a jednoduchosti.
   Jó Paměť národa, moc dobrá věc.
   Pozdravuju tě a celou rodinu, včetně vašich rodičů, které znám a vážím si jich.
   Eva

   To všechno se už neděje, a lidi stejně budou nadávat.

   09.01.2022 (20.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ