Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 95)

Úsměv je nejvyšší známka empatie, lidské vzájemnosti, pochopení, porozumění… Několik jich zahlédnu i v letošní zimě.

Třeba v knize Olgy Tokarczukové Běguni/Poutníci je jich spousta! I andělské letušky se usmívají! Kdysi, v osmnáctém století, byli běguni příslušníky ruské pravoslavné sekty. Věřili, že svět je dílem ďábla a ten má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. Kniha je tedy sledem cestovatelských zážitků. Pohyb, pohyb, aby nás nedostal ďábel sám! K tomu zoufalé dopisy černošské dcery, která prosí mocipány o navrácení svého otce, dříve neúnavného služebníka, dnes vycpaného, vypreparovaného exponátu v císařském muzeu. Hned vedle opic, jezevců, tygrů!… Je to směs bizarních zážitků, které končí – po dechberoucích končinách, zákoutích – maličko skepticky… Smutné, že skrz prožitky na dlouhých cestách jako bychom prchali nejen před Satanem, ale sami před sebou, před našimi svéhlavými mozky.

Letušky, krásné jako andělé, kontrolují naše oprávnění k cestě a ladným pohybem ruky nám dovolují ponořit se do měkkých, kobercem vyložených oblých tvarů tunelu, jenž nás dovede na palubu letadla a potom po vzdušné, studené cestě vstříc novým světům. V jejich úsměvu, tak se nám to alespoň zdá, se ukrývá jakýsi příslib, že se možná znovu narodíme a že to tentokrát bude ve správnou dobu a na správném místě.

Zkusím také putovat, třeba do ledem obalené Věžovaté Pláně, do chaloupky na Kozině…

U plápolajícího, praskajícího krbu si s příbuznými povídáme, povídáme. Slova vylétají z úst kadencí kalašnikova… Ratatatatata… I o maličké, copaté sestřičce. Už hodně dávno, v první republice, jí diagnostikovali zánět slepého střeva. Včas ji odvezli. Vše vypadalo i v těch dobách nadějně. Ale bohužel se stala malá chybička! V nemocnici začali s léčbou něčeho jiného, zůstali slepí k slepému střívku, a chuděrka umřela! Pepa ze zdi sundá – jako pokaždé – starou, zažloutlou fotku, na které se usmívají tři děvčata, tři sestry. U té nejmenší, ve slušivých šatičkách, se šťastným úsměvem na rtech, mu pokaždé ukápne slaná krůpěj. To je ona! Ukazováček se chvěje, třese a ťuká na její tvář. To je ona!… Pokračující hrůza? No, po patnácti letech pohřbívají jinou příbuznou do rodinného hrobu. Otevřou ho… a vítá je úsměv malé, něžné lebky. Směje se pěkným, bílým, nezkaženým chrupem! Svěží vlásky pokrývají temenní kosti… A maminka omdlí.

Jak ona se smála!… Po patnácti rocích! Usmívala se blyštivou,  nepoznamenanou sklovinou!… Jemné vlásky se jemně chvěly ve větru… Ten třpytivý úsměv malého tvorečka, kterého chyba neprávem odsoudila k záhubě!

A téma se dál košatí. Ono když se na malém hřbitově musí stísnit tolik těl, tak jak se pohřbívají další nebožtíci? Vykope se – nejdříve po deseti letech – rakev. Do uzlíku se svážou kosti dříve pohřbené, a ten se pak vsune pod hlavu dalšího, nového nocležníka. No a když je opravdu málo místa, tak se kosti poskládají do veřejné kostnice. A je hned místa dost…

Jak se smála… I po patnácti rocích! Usmívala se blyštivou sklovinou!… Veškerý smutek, hrůzu, kterou čas smazal, se vrací a máma omdlela…

Ani litr vína nezažene tíseň. Zkusím četbu. Skvost. Už podruhé Conradovo láskyplné vyznání – Zrcadlo moře. Venku za okny, v přírodním parku Poluška, se zvedá vítr rychle se měnící v orkán, jenž láme stromy. Přes den to jakž takž jde, a my se pokoušíme klouzat na běžkách. Ale zledovatělé cesty nedovolují zpomalit, brzdit, a tak ruce, nohy pociťují kdejaký šutérek, trn. Tryskající krev ve fujavici zasychá, vytváří ledové krystalky. Teď je večer. Prohlížím poraněné klouby. Dají se ohnout. Bolestivě, ale knihu bez problému udrží. Za oknem dál zlověstně kvílí větrné nárazy. …Úúúíííááá… Něco se hlučně chvěje a práská. Bum! Krach!… úúúíííááá… I po patnácti letech se usmívala běloskvoucí sklovinou!… …úúúíííááá… Pro zklidnění otevírám stránky o šumících oceánech…

Tvář Západního Větru se protemňuje v děsivý a výhružný výraz a ze své západní královské komnaty vás zasáhne poryvy, prudkými jako zuřivé výkřiky běsnící fúrie, k jejíž počestné vznešenosti přispívá pouze jakási ponurá majestátnost celého okamžiku. Déšť bodavě bubnuje po palubě a šlehá do plachet, jako by ho s výkřiky vrhala nějaká rozlícená ruka, a když nastane noc, noc Jihozápadní bouře, ta tvář se zdá být bezútěšnější než samotné stíny Hádovy říše… Nálada… je ponurá, bez slunce, měsíce, hvězd, jedinou září světla jsou fosforeskující záblesky mohutně zpěněných vln, které vřou na obou bocích lodi …děsivá jednotvárnost… vzrůstající silou násilí… Tu a tam se na vaši hlavu snese prudký liják a místy se zdá, že celý prostor zabírá jen voda a že se loď utopí ještě, než stihne klesnout ke dnu… Proudy krystalků a perel… Napjaté lanoví se pod mrazivými údery dunivě ozývá, až se loď zachvívá v samém kýlu, a do morku kostí se v mokrých šatech chvěje i její promoklá posádka. Předtím než se bouře přežene a zmizí… se prudce přiřítí beztvarý černý vak plný zmrzlé vody, jenž se chystá protrhnout nad vaší oddanou hlavou… Aby vás zmrzlým deštěm bičoval do zad, aby donutil kapky řinout se z vašich očí připomínající slzy nářků a aby nelítostně uštval vaši zuboženou tělesnou schránku…

Tabulky skel drnčí. Hučí meluzína. Mohutný smrk natřásá šílené větve. Neustálé kvílení, šustot, rány… Bum! Krach!… úúúíííááá… plechové řinčení… Bum! Krach!… úúúíííááá… Zavírám Conráda. To budou sny!

Jen co mysl odpluje, ocitám se na rozbouřeném moři, kde se od ucha k uchu směje maličká lebka. Bělmo jiskrně září, klape si z vesela… …trrrr rata ta ta trrrr rata ta ta… Rozbouřené, nezastavitelné, španělské kastaněty… trrrr rata ta ta trrrr rata ta ta… i světlá kadeř věje nad rozbouřenou hladinou oceánu širém… trrrr rata ta ta trrrr rata ta ta… Předzvěst pirátských lotrovin!… Otevírají se další hroby, kostnice a poddajné, osvobozené údy radostně chrastí, tančí dans macabre… Šustot vichřice, řvaní vorvaňů, kamenný úsměv vycpaného Angela Solimana a dech beroucí němý smích, klapání zdravých zoubků… trrrr rata ta ta trrrr rata ta ta… Smála se! Smála!… I po patnácti rocích! Zářivým úsměvem! Usmívala se blyštivou, nezkaženou sklovinou!… Bum! Krach!… úúúíííááá… Veškerý smutek, tragédie se vrací… Máma omdlévá… trrrr rata ta ta trrrr rata ta ta… Zářivý úsměv!… Bum! Krach!… Bílou, zdravím kypící sklovinou… úúúíííááá… trrrr rata ta ta…

P.S. Pro povzbuzení znavené, unavené mysli jsme se Sylvií a s dobříšskými Krobáky nazkoušeli malou hravost…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 13. února 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 95)

1. STANISLAV PITAŠ

   

   Skvělý.

   13.02.2022 (17.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ