Clown Bilbo bloguje (No. 96)
Z mnoha knih (Sorokin – Den opričnika, Alexijevičová – Doba z druhé ruky…), z letitých setkávání s ruskými kamarády, s lidmi literárního, výtvarného, vědního oboru, kteří se celý život potýkají se zemí, kde zítřek je už včera, mi bylo jasné, že po anexi Krymu nastal v ruské společnosti hlad po velkém sovětském impériu. Nepomohlo varování, apely, obrazy svobody… Nic! Smutek, kam to až došlo!
Jiří Bilbo Reidinger a Sylvie Krobová hrají v Kongresovém centru pro ukrajinské uprchlíky. Foto JBR
Pomáháme, posíláme peníze, hrajeme pro ukrajinské uprchlíky /v Kongresovém centru, benefice v KC Mlejn, v Kaštanu…/, ale úzkost nepřestává svírat obnažené srdce. Mrazí i z příběhů utrpení, které z příchozích utečenců padají. Bezmoc z nemožnosti více pomoci.
Agresor bombarduje děti, ženy, stařečky, babičky a… Proč je třeba nemohou chránit bílé přílby jako na Balkáně, v Africe…? Proč stále nepoučitelné mozky tak rádi uvádějí do života utopie Orwella, Zemjatina? Tristní. Kde, kdy to skončí?
Co jiného kromě učení, hraní, povzbuzení nemocných dětí s Loutkami v nemocnici? Jak zahnat alespoň na chvíli tíseň na prsou? Návratem do „idylického“ dětství?!
Volvox Globator 2020. Repro archiv
Čtu knihu Taliáni od Françoise Cavanny. Je o bláznivém zrání jednoho „přivandrovalce“, italskofrancouzského chlapce žijícího před druhou světovou válkou na předměstí Paříže. Táta Ital, máma Francouzka. V Nogent-sur-Marne! Vždyť tam to znám. Dovedu si velmi opravdově vybavit tamní uličky. Kousek odtud jsem mnoho měsíců bydlel ve Fontenay sous Bois. Toulal se okolím v parku Vincennského lesíku. Nadšeně vyšlapoval mezi jezírky a mohutnými stromy až do pavilónu motýlů. Za dvacet minut rychlometrem RER z centra Paříže, a ocitáte se v přírodním, venkovském klidu! Ptáci řvou, veverky se honí v korunách, a když jste navíc s drahými přáteli s Pascalem a Florou, je dobře!
Jo jo, on je už pár roků v pánu. Bafá si svou cigaretku na plujícím obláčku. A ona? Kdo ví? Snad dál hraje pimprlové divadlo. Dodnes cítím vůni tamní boulangerie, ranní kávu, večerní smích, víno a španělskofrancouzskou baštu…
Cavannova kniha je také plná smíchu, dojetí uprchlých dní.
Druhá kniha, kterou teď čtu, je od Daniely Doubkové – Tak ty mi to neřekneš?!! Je o jejích prvních krůčcích v reálném socialismu. Snad protože je hlavní hrdinkou dívka a její niterný svět, nebo že poznávám v jejím vyprávění i své dobové obrysy, kulisy, které velmi ochotně a rád zaháním, neboť nebyly uloženy dostatečně do mých vnitřností, nebyly pro mne podstatné, oči víc zaznamenávaly cosi jiného… Snad proto je mi mnohem blíž divoce šťavnatý vhled chlapce Françoise. V jeho stylu vidění vidím i své dětství pod šumavskými kopci. V jiné scenérii, ale se stejně tlukoucím, poťouchlým klučičím srdcem. Smekám ale před oběma návraty! Každá kniha napsaná o vlastním, soukromém dětství vyžaduje kus odvahy!
BUM!… Zase další bomba dopadla na divadlo, pod kterým byl kryt a v něm přes tisíc bezbranných civilistů!… BUM!
Jak ještě víc, silněji zahnat zkázonosnou, bolestnou realitu? Zpět k prvotní jemnosti? Vstříknutím něhy do dospělého těla? Zavřít oči, zapomenout, vytěsnit současnost! Snít!? Ulétnout do dálav, kde…
Jiří Bilbo Reidinger na benefičním večeru pro ukrajinské uprchlíky v KC Mlejn. Foto Vojta Brtnický
Má Sylvie mi, když jsem dopsal knihu o jejím dětství Hlasy ve vaně, neustále předhazovala, abych zkusil na papír hodit nějakou moderní pohádku. Dlouho se vzpírám. Existuje přeci tolik skvěle odvyprávěných příběhů!
Bilbíku! Prosím! Moc bych se těšila! Bude jistě plná něhy, porozumění dětského světa… Hlavně žádný černý humor, drastika. Jen a jen něhyplný, jemný světa kraj!… A to ty umíš! Umíš, ale nechceš! Prosím!… Bilbíčku!
No až někdy, až bude nápad, čas… Teď ne!…
Až válka na Ukrajině něco spustí…
Ano! Snad právě tím bych mohl probudil subtilitu dnešních, smutkem obalených dnů… A hned spontánně zapisuji putování malého chmýřáka, kterého pojmenuji Chýra, zvaného Míra. A po měsíci je na světě malá miniatura, moderní pohádka Chýro má číro!
Obálka připravované knihy Pavel Černý
Je o snivém spáči, který se ne a neprobudit. Chrupinká, chrupinká. Tu a tam se tělíčko vespodu pootočí, zavrní, protáhne ztuhlé údy, načež cukne stonkem a navrchu mají tenoučké vlásečnice, co dělat s novými tanečními variacemi. Sotva se jemné štětiny uklidní, dostanou další impuls ke svému mihotání, které trvá, trvá, trvá… Když ho konečně vyfoukne bába povětrná a on se rozletí širým světem, zažívá mnohá dobrodružství, setkání.
Nemá nožičky, a tak je závislý na jiných. Na větru, ptačích křídlech. Není ale právě tím podobný i nám? Také my jsme v nevyzpytatelných rukách všemožných větrů, mocipánů. I když máme dostatek vůle, letíme vzduchem sem tam, tam a sem…
A protože je Chýra chmýří, má na hlavě řádné, slušivé číro, které mu každý závidí! Raduje se z nových poznání, zkušeností, kamarádů… Ale když se ocitne na vrcholu blaha, je shozen z hřbetu blechy do kypré půdy. Noří se do tmy. Je zoufalý, vždyť ještě před chvílí byl světový drezér… Ztrácí se v sypké zemi. Je konec!… Tu mu začínají růst nožičky, nové bidlo, jehož zakončení se pomalu mění ve žlutozlaté výstavní, náčelnické číro! Z něhož se za čas rozletí tisíce znovuzrozených Chýrů! Uff! Krása! A všichni se radují!
Po doťukání pohádky opravdu bylo, alespoň na chvilku, po úzkostlivém sevření!
Neb…i když… Oblaka východní tmavnou… Na světě, plném čír, bude lépe a lépe!
Repro Pavel Černý
Malá ukázka:
A Chýra fičí v dál! Sviští si sviští. Tu ho zahlédnou zvědavé osiky.
Jé… Jé… Chýro má číro!
Volají jejich třesoucí se listy.
Ano! Ano!… Chýro má číro!
Volají hned vedle pučící poupata javorů.
Jo jó! Chýro má číro!
Přidávají se srnky u lesa.
Chýro má číro!
Volají i rozesmáté kapradiny.
Mlčte, mlčte…Nedobírejte si mě!
Brání se překvapený letec.
Chýro má číro!… Chýro má číro!… Chýro má číro!
Dál slyší křik, a tak se ošívá, vztekem chvěje.
Dost, Dost!… Mlčte!
Chýro má číro!…Chýro má číro!…Chýro má číro!
Sborově všichni prozpěvují!
Chce na hlavě trčící bidlo někam schovat, zastrčit. Ale ono je nepoddajné. Pokaždé se jak pružina narovná a vystřelí k nebi.
Hurá! Hurá!… Chýro má číro!… Chýro má číro!… Chýro má číro!
Vyřvává a směje se celé okolí. Zvířátka, rostliny.
Necháte toho… Nechte mě! Nevšímejte si mě! Nemáte něco na práci? Koukejte se sami na sebe… Já…
Chýro má číro!… Chýro má číro!… Chýro má číro!
Vy… Vy… Ticho! Ticho!…
Chýro má číro!… Chýro má číro!… Chýro má čírooo!
Vy nezdvořáci!… Vy… Vy… No a co?!… Tak ho mám… To mrkáte, co?!… Má takové rozvrkočené, nepoddajné číro někdo z vás?… Nemá! Tak nezáviďte!
A pyšně si vykračuje či poposkočí na větrné ručce. Za chviličku už má pocit, že provolávání nabírá jiný ráz. ANO! Je obdivné! Ano! Má skutečně překrásné ČÍRO!
Náš Chýro má číro!…Náš krasavec Chýro má číro!…Náš velekrasavec Chýro má náramné číro!
Všichni svorně slastně kuckají, packami pleskají!
Módní přehlídku na módním molu má úspěšně za sebou! Je čas k další výzvě. Maličko mokrý čeká s rozčepýřeným, vztyčeným čírem, až zafouká a on odletí.
…Fuuuuuu fuuuuu fuuuuuu… Než se celé pole i s mýtinou vzpamatuje, je v prachu. Repro Pavel Černý
…Fuuuuuu fuuuuu fuuuuuu…
Než se celé pole i s mýtinou vzpamatuje, je v prachu.
Z výšky zpozoruje jezevce, který na něho volá.
Jej, zastav se chviličku, polechtej mě na malíčku!
Nastaví packu.
No, jak chceš. Já tě prubnu!
Šimrá, šimrá, a on se směje a směje…
S grafikem Pavlem Černým vydáváme útlý sešitek jako překvapení nejen pro Sylvii. Pro všechny jemné duše. Na zahnání přivandrovalé chandry. Pro přitakání zdání, že existuje jiný, pozitivní kout naší planety, že je naděje nepoztrácet zastrčenou jemnost, něhu, ale vždy ji někde objevit. Budeme naplno rozdávat tuto mini hříčku s pocitem, s jistotou, že bude zase lépe!
Je lépe!
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 96)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
