Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 99)

Hlavou víří útržky z prvního pocovidového salonu u Kratochvílů. Zdeněk nabídl své právě obráběné téma: Příroda a věci.

Naplnilo se bezezbytku – během víc než dvou a půl hodiny – vše, co nabízela pozvánka:

Jadrný výtažek nové verze semestrální přednášky a připravované knihy (už skoro bez Heideggera a Patočky):

Příroda a proměnlivé přirozenosti; uchopování přirozeností a jejich zvěcňování, v různé míře podle účelu; ztráta původních kontextů a jejich částečné nahrazení novými.

Chvála poznávací redukce ve vědě, pokud ovšem nezapomene na to, že není skutečností samotnou. Filosofická tradice bohužel pracovala i s tvrdšími redukcemi než věda, např. s pojmy jsoucno, podstata.

Prostor, čas, hmota jako průvodní znaky přirozenosti. Význam jednotlivého versus iluze formální identity. Vedle toho vytváříme virtuální jsoucna, která se někdy tváří dokonce skutečněji (geometrické objekty, PC programy, zásvětní pojmy). Přirozenost mezi obrazy našich uchopovacích žánrů.

Zmateně krásné věty poletují a provokují k ponoru, plavání, k úvahám… Vše se mixuje, mísí do provokativních slov, obrazů… Ty vyskakují, kousají, hryžou…

Celek? Jsem já sám celek? Celek sebe sama? Ne! Jen část… Jsem přece zrnko vesmíru!… Toto je střep vázy. Když jej lepidlem spojím s dalšími jednotlivými částicemi, bude opět celá? Ano! Bude to váza, ale zároveň jen nadčást většího celku, neboť vše je propojené… Nekonečnost… Dá se oddělit jižní pól od severního? Ano… Ale, pak se ani magnety nedrží u sebe. Bez protipólu budou k ničemu… Tedy nic nepřidrží, nezmagnetizují… Všichni jsme jen části celku… I rychle zelenými listy obrůstající Zdeňkův fíkus. Sice jej namnožil v pražském paneláku, ale rodiče pocházejí z Naxu. Zdeněk do něj dodal svou péči, vědomosti, a nám teď na verandě dělá radosti nemálo. Je v něm kus Zdeňkovy ruky, kus Řecka, kus antické přírody, kde z každého kamene, větévky vylézají bájné historky. I v každém poupěti našeho fíku se rozvíjejí. Přitisknu ucho na obří plachtu a slyším moře, ryk koní, dech Hektora, Odyssea, Achilla… Jsou jen částí nadčásti celku…

Jako lechtivé, uhekané porno-vyznání nymfo-manické dívky Beatrice alias Lady Fuckingham, jež se omylem připisuje Oscaru Wildovi. Ale jinak bych je patrně nečetl. Jeho literární něžnosti, důmyslnosti nedosahuje… Všichni se pinoží jen za jediným – jak si vrznout. Ale je s podivem, že mohlo vyjít koncem devatenáctého století v prudérní Anglii.

Další nadčást, tentokrát klaunského světadílu, je persona jednoho fousatého, životem svraštělého zlobra Bonaventury Gacona. Jeho tvář, jeho rezaté fousy znám z cirkusu Trottola. Tento rok jej potkávám na lodi Tajemství v jeho sólovém kousku Par le Boudu, který o ztroskotanci le Boudu podává hodinovou výpověď. Nechává nás nakouknout do smutkem, samotou, zlobou nasáklého žití. Expresivně vypráví o touze posedět s někým, třeba i se Smrtí. Jen si trochu pokecat. Jeho fyzické bolesti, zkrouceného těla je nám líto. Vždyť i milovaná pánvička, na které se dá vytvořit báječná hostina, podlehne rzi.

Začne to malou skvrnkou. Ta se rozšiřuje, až je malá dírka. Můžete jí zadrátovat, ale nakonec se  stejně skvělé brambůrky kutálí v prachu…

…ta zatracená rez neúprosně působící na všechny věci, na kamna, na srdce a ten zbytek…

Smích má hořkou barvu, neb nic mu nepřináší radostnou úlevu. Ani hra na housle, ani požírání skla, ani jízda na kolečkových bruslích. Zběsilost pádů, karambolů stoupá. Vše ho bolí. Vše musí a končí fatálním koncem. I nás to bolí, dojímá. Vždyť pod hrubou slupkou je něžná, dobrácká bytost přeplněná, překypující, toužící… Ne po soucitu, ale po cituplném objetí… Když zmizí, vytratí se jeho křik, hluk, skřípot. Jeho stůl osamí a stále dokola je nasvěcován,

– Kde jsi? Kde jsi? –

Stýská se.

Já ve svých posledních klaunských fériích postupuji maličko jinak. On od temnějších tónů ke světlejším molekulám lidské bytosti. Já naopak. V Sommelierovi se z příjemného tlachala stává zoufalé monstrum a ve Smyčce je bohorovný léčitel duší sám lapen a právem ztrestán. Ale oba úhly pohledu jsou si blízké.

Zapadají sem i poťouchlé písně anglické skupiny The Tiger Lillies s orchestrem Berg v Divadle Archa. Další nalíčený šašek, Joker, se na nás šklebí a vyřvává své zážitky z našich končin devadesátých let. Ve  zlostném, houpavém, sladkobolném šramlu fistulí píská o životě vezdejším. Podobné obrazy co předevčírem jiný paňáca. Náš domov, vlast je inspirace sama! Skladby o Praze Bohemian Nights v aranžích Michala Nejtka posouvají dřívější ozvuky německých kabaretů… Štěstí dostat se odtud živý. Drogy, nostalgie, ironie, drsný humor a plebejský jazyk patří k základním znakům.

Třeba King Of The Gutter (Král žumpy): Narodil ses na ulicích Žižkova / Máma ti zemřela brzo a život byl tvrdej / Zpívals na ulicích silným a sladkým hlasem / Král pražský žumpy / Chlastal jsi na doraz / Máš delírka a pořádný haluze / S královnou jsi si žil svůj sen/… / Přišel jsi o nohy v Praze, v zimě / když led zmrznul a krev ztuhla / Tvoje kolečkové křeslo je ti teď trůnem / Svět, kterým pohrdáš, má nad tebou moc /… / Žil jsi život naplno ve dne v noci / Králi pražský žumpy / Ale teď, králi můj, tohle je tvý poslední jaro / Teď je ale čas odhodit tenhle život / Zhebneš v žumpě, co tě objímá / Králi pražský žumpy

(Více zde.)

Tu se zatřepetá listoví fíku a volá po rodné půdě. Co mu něco přečíst? Počnu recitovat Homérovu báseň, epos Ílias? Pookřeje. Mně to ale nestačí. Dávný příběh mne odvane v dál. Kam? Přímo do Řecka, na Krétu! Přes moře je to od Tróje pár kilometrů. I já s fíkem rostu. Do žil vplouvá podmanivý svět plný bohů, kteří pomůžou chvíli téhle straně, chvíli téhle, aby nebyl děj fádní, ale dostatečně barvitý! Vedle krutosti válečnické naleznu i překvapivý humor. Třeba jak bohové bojují sami proti sobě a Zeus se na Olympu řehtá… A před branami Tróje teče do posvátné země krev. Celé desetiletí.

Po tisíciletí se krvežíznivost nemění, jen jazyk mytického vyprávění je básnivou vzpomínkou na hrdiny, zbabělce, na utrpení, slávu, ponížení… A těch připodobnění jednotlivých postav

–  Helena kadeří krásných, bělostných loktů, Achajci holení krásných, kadeří dlouhých, Thetis třpytivých nohou, Pallas jiskrných zraků…

Krásné prožívat i dnes…

Běta oblé, mocné, věstonické zadnice si pohrává s Pepíkem obřího, sudovitého břichopanděra. Běta oblé, mocné, věstonické zadnice praví

– Jak jsi mužný!

Pepík obřího, sudovitého břichopanděra odpoví

– Och děkuji za lichotku, Běto, oblé, mocné, věstonické zadnice! Koho ti připomínám?

Běta oblé, mocné, věstonické  zadnice se zardí a pak špitne

– Pepo! Ty obří, sudovité břichopanděro!… Golema!

Josef obřího, sudovitého břichopanděra se hned bije v prsou.

– Já to věděl, já to věděl!

…a Běta oblé, mocné, věstonické zadnice roztančí své olbřímí pozadí! Jiskrná vlna za vlnou. Obecenstvo, dlaní hřmotných, zaplácá mohutně. Slza jiskrná, podobna bohům, se vykulí a vytvoří mocný oceán stříbronovlný…

Dosednutím na letiště počíná perutná bitva na moři i souši. Tenkrát. Dnes. Vše se prolíná…

…Syn Týdeův uchopil rukou balvan veliké tíže – dva muži by sotva ho nesli, jaký nyní je lid – syn Týdeův snadno jím mával. Do kyčle balvanem tím jej zasáhl, v které se stehno člověku točí v kyčli, již lidé jmenují číškou. Balvan rozdrtil číšku a přetrhl oba dva svazy, kůže pak balvanem drsným se odřela, ale ten statný rek jen do kolen klesl a pádnou rukou se opřel o zem a černé temno se prostřelo po jeho očích…

Mezi homérský jazyk vniká odpozorovaný běh kolem. Tady se koupali reci Odysseus, Achillos… Teď… Obklopuje nás zmatek Řecka. Běháme od autobusu k autobusu.

Vy jedete 169? Pojďte sem, lépe tamhle…

Do toho couvá jeden bus za druhým. Křik, zmatečnost. Ale šoféři v klidu troubí, pozorují zpětná zrcátka – jsou doma.

Jaké je hučení vln, jež při ústí naproti proudům řeky, již živí nebe, se vzdouvají – vysoké břehy mořské dokola řvou,jak z moře je bičují vlny – s takovým hlukem jich lid šel do boje…

V hotelu zírám na dnešní lid, jak se nenasytně přežírá. Skok do prvobytně pospolné společnosti? Mladí Američané nabírají špagety, maso, omáčku, pizzu, hranolky… rukama. A pak vše z talířů opět prackama směřují do vytlemených tlam! Těla ve tvaru maskota Michaelina pak v rychlém sledu prdí, krkají, provádějí břišní tance. Ale jedlíky nic nezastaví… chlemtly, chlemtl… S hurónským smíchem, pokřikem…

Vzpomínám na pohádku o podobném konci civilizačním, kdy bezbranné, obtloustlé skořepiny ovládají počítače. VALL-I… Přežijí tihle Otesánci budoucí krize? Hladový spíš !

…Jaký je olivy ostrůvek, jejž na místě ústranném pěstí sadař k bujnému vzrůstu, kde hojná voda se prýští, krásný, rostoucí bujně, a vánek všelikých větrů s korunou jeho si hrá, jež bílým květem jen hýří – náhle se velká bouř tam převalí, puzena vichrem rázem ho vytrhne z jamky a vyrvaný povalí na zem…

Možnost projet se kráterem sopky láká. Santorini. Po aktivních sopkách na Bali, prozatím spící obrkrasavice, která při posledním soptění, před třemi a půl tisíciletím, zničila nejen mínojskou kulturu na Krétě, ale též bájnou Atlantidu! Byla stotisíckrát silnější než výbuch bomby nad Hirošimu či výbuch sopky Krakatoa! Letěli jsme nad ní letadlem. Tvar ryby a v ni se pohupuji drobné kocábky. Od začátku výletu trochu obavy z řecké dochvilnosti, ale přijeli dokonce dřív a my frčíme na mohutném moderním plavidle pro dvanáct set lidí. Tady začíná pohled na postcovidové šílenství!

Vše je dnes průmysl, bohužel i kultura. Z jejího ministerstva se má stát kreativní průmysl! Naženou vás na obří katamarán a cestou pouští horory z moře. Jak žravá rybka ukousla nebožákovi nohu, ruku, či jak padají letadla. Jak se to mohlo stát? Mohlo a přesně takhle. Chcete zpomalený rozbor nárazu do obytné budovy? Jak múzicky praskají kosti? Prosím!… Mohli by vše ještě oživit jako kdysi ve Střední Asii. Čučím na film pod širým nebem. Je o katastrofickém zemětřesení. V záběru poskakují domečky jak hračky, a sedačky pod námi je najednou napodobují. Plátno se chvěje, vítr třese lesním porostem, i porostem na hlavě… Až všichni jezdíme na splašené kobyle. Než začne panika a lid zkušený prchá. Teď nás hodí do moře mezi žravé, nenasytné potvůrky, vypustí Krakena a budou filmovat pro další natěšené cestovatele. Masovost je hrůza hrůz! Což krásně popisuje Arendtová.

Ve městě Oia prožíváme frontu, která připomíná tu na Mount Everest! Krok sun krok. Naštěstí najdeme tichý koutek, odkud pozorujeme krásné místo. Dovedu si představit život v něm. Ty strmé srázy nad mořem poseté úžasnou modrobílou architekturou. Úchvatné! Přeškoda, že i tahle nádhera je součástí civilizačního úprku. Další návštěva v zoo? Ve Fíře je to lepší, neb prostornější. Pak se lodní konzerva opět naplní a jede se. Když je zpoždění? Nacpou vás spěšně na dno a brána se se skřípotem ihned zavírá… V tmavém žaludku poskakujeme. Někdo zavrávorá, jak se škuner pohybuje, otáčí. Aby se dav neušlapal, přestávají kontrolovat lístky… Černý pasažér má šanci! Hurá pro příště! Brána se otevře až v cílové stanici, Heraklionu, a vyplivne nás. Otevírá se jak břicho velryby. Moby-Dick lačně papá, aby o chvíli později vyzvrátil… Po šaškovsku mohu vyřknout kus pravdy – kam se to valíme? Po epidemii ještě spontánněji, s větší razancí?!

…Obočí rozbito v ráz tím balvanem – nekladly kosti odporu – vypadly oči a na zem do prachu klesly…posměch z něho si tropě jsi pravil, Patrokle jezdče: Aj, jak mrštný to muž! Jak lehce tu po hlavě skáče! Aby tak dokonce snad též na moři rybném se ocitl! Leckoho, hledaje ústřic, by nasytil tuhle – ten chlapík, s korábu skákaje v tůň – být třebas i bouřlivá byla, jak teď na pláni, s vozu, tak dovedně po hlavě skáče! Vida, i v národě trojském se vyskytne potápěč mnohý!…

Jak od dávných dob víme, voda je lék! Což dosvědčují nejen metody ala Priessnitz! Doplazíte se k šumící hladině a je z vás junák sličný! Tady je nejen duch mladý, ale i fyzická nádoba opět skotačí, jak mysl doufá a přikáže. Žádné omezení! Nic nebolí, nikde nepíchá, nevrže… Zázrak – mirákl!

Palác Faistos! Opět v ruinách hledám detaily kdysi nádherného stavení, života v něm. Disk, divadlo s mramorovou koupelnou princezny… Velkolepé!

Chvíli na to půjčeným vozem zamíříme na známou pláž Matala. Je obklopená mohutnými skalisky. Je víc než kouzelná, podmanivá! Už dávno nad mořskou hladinou v pískovci vykopali malé jeskyně k pobývání. I hroby v nich byly, i hippies tu rozjímali o květinkách, míru, lásce… Než je místní vyhnali… pro turisty. Ale opět, když odfouknu kvapík okolo, je tu náramně. Tady se v barech, kde dodnes hrají rytmy šedesátých let, pije s chutí a průhledné moře nadále vysílá zprávy o lásce, míru…

V srdci je dobře.
Zdraví Vás Odysseus, Achillos i statný, zelený, prosperující fík!
Pod-části nekonečného celku.
Váš perutný, hnědolící hippies!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 23. července 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 99)

1. Eva Grüsserová

   

   Veskrze řecké povídání,
   kde jsme z Univerzity Karlovy po moři se zastávkou u fíkovníku na verandě dostali až na pláže a skaliska Řecká, kde na vás kouká z každého kamene historie.
   Milý Jiří rozevlátých vlasů a krásného snědého těla, děkujeme ti za nahlédnutí do tvého klaunského vidění světa.
   Eva a Pepa

   31.07.2022 (16.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ