Divadelní noviny > Kritika

Co by tomu řekl Mahen?

Činoherní soubor Národního divadla Brno v červnu završil čtvrtou sezonu pod vedením uměleckého šéfa Milana Šotka. Během tohoto období se uskutečnilo již na čtyři desítky premiér, a proto je možné výsledky Šotkova šéfování analyzovat na opravdu velkém inscenačním vzorku, přestože se z části odehrávalo ve stínu pandemických omezení.

V sezoně 2022/2023 bylo realizováno celkem deset titulů, rovnoměrně rozložených mezi Mahenovo divadlo a divadlo Reduta. Byly mezi nimi jak klasické texty světového i českého repertoáru, tak dvě hry napsané přímo pro soubor Činohry NdB. Jakým způsobem se do inscenací minulé sezony promítalo Šotkovo chápání činohry jako divadla herců a autorů, proklamované předtím, než se v lednu 2019 ujal funkce? Naplnil činoherní soubor NdB svou tvorbou za poslední čtyři roky jeho vizi alternativy k alternativnímu divadlu (byť v rozhovoru v DN 3/2023 tento výrok zpětně označil za bonmot)?

Vedle Milana Šotka je v kontextu utváření současné podoby Činohry NdB potřeba zmínit také několik dalších jmen. Předně Štěpána Pácla, který do NdB nastoupil spolu s Šotkem na pozici kmenového režiséra a každou sezonu obvykle stojí minimálně za dvěma inscenacemi. Dramaturgický tým, v němž po odchodu bývalého uměleckého šéfa Martina Františáka setrvala Barbara Gregorová, doplnili Hana Hložková a čerstvý absolvent DAMU Jaroslav Jurečka. Absolventkou stejného ročníku je také Aminata Keita, která sice stále oficiálně není druhou kmenovou režisérkou Činohry NdB, přesto zde v uplynulých sezonách režírovala hned šest inscenací (a další je oznámena na říjen letošního roku). O poznání méně častěji, ale taktéž opakovaně s Šotkovou Činohrou NdB spolupracují režiséři Ivan Krejčí, Lukáš Brutovský, Martin Čičvák, Peter Gábor, Michal Vajdička nebo Martin Glaser, ředitel NdB.

Hledá se téma

První premiérou minulé sezony a zároveň jedinou inscenací, na jejímž vzniku se Šotek podílel na pozici dramaturga, byl Schimmelpfennigův Zlatý drak v Glaserově režii. Nejednalo se o první uvedení díla tohoto německého dramatika v Činohře NdB – v roce 2016 režíroval Thomas Zielinski v Redutě Kdyby, tak, a co pak a na podzim 2020 měl na stejné scéně premiéru Idomeneus režírovaný Páclem (o inscenaci jsem psala v DN 18/2020). Zlatý drak přesto působí, jako by byl Schimmelpfennigův dramatický styl objevován zcela nanovo. A neúspěšně. Varovným signálem je už propagování inscenace na sociálních sítích skrze fakt, že v ní herci střídají role nezávisle na jejich věku a genderu. Jistě, marketingové strategie jsou jedna věc. Avšak epický princip střídání rolí je jako ústřední téma hry vykládán i inscenačním týmem. Namísto toho, aby inscenace byla epickým podobenstvím o kruté realitě vykořisťování ekonomických migrantů z jižní a východní Asie v západní Evropě, stává se chaotickým slepencem výstupů, které selhávají ve vytvoření koherentního celku. Mezi jednotlivými dějovými linkami se evidentně ztrácejí i samotní herci. Kromě zjevně nedostatečného dramaturgického výkladu je jim překážkou také opulentní scéna Petra Vítka, vyplňující celý portál Mahenova divadla i prostor orchestřiště. Pětice herců tak musí během představení opakovaně překonávat poměrně velké vzdálenosti, což se neslučuje s ostrými střihy, které Zlatý drak vyžaduje. Potřebný spád představení ubírá také úmorné rozehrávání charakteru prakticky každé postavy a snaha prezentovat dění jako groteskně komické. Mrazivá realita skutečného tématu Schimmelpfennigovy hry je tak opakovaně degradována, stejně jako lidé, o nichž se hraje. Kdykoli totiž herci vstupují do rolí asijských kuchařů, přecházejí ve svém hlasovém projevu do parodického přízvuku. Chybí už jen protahování očí do úzkých štěrbin a zmínky o jedení psů.

Vedle tematicky nevytěženého Zlatého draka se pak v minulé sezoně objevily tituly, u kterých nebylo příliš jasné, proč (a pro koho) je dnes hrát. Hned druhou premiérou v Mahenově divadle byl Zeyerův Neklan, adaptovaný Jaroslavem Vostrým a režírovaný Páclem. Po Jiráskově Lucerně, kterou se Pácl ve spolupráci s Šotkem na podzim 2019 představil jako kmenový režisér Činohry NdB, se jedná o jeho druhou zdejší inscenaci staršího českého dramatického textu. Vizuálně se Neklan od Lucerny liší. Zatímco inscenace Jiráskovy hry esteticky působila jako doslovná normalizační kulisová pohádka, Zeyerovo dílo je scénografem Antonínem Šilarem zasazeno do blíže nekonkretizovaných prostředí navzájem odlišených blokovými barvami a texturami (nejvýraznějším scénografickým prvkem je pastelově zelená plyšová opona). Zdánlivé bezčasí ale narušují kostýmy Matěje Sýkory plné historizujících rysů jakoby odkazujících na estetiku Hry o trůny (a místy také Hvězdných válek). Ačkoli by se Neklan jako česká Hra o trůny vyložit dal, v Páclově režii se zoufale vleče a utápí v obsahově vyprázdněném patosu (v tom má k Lucerně naopak velmi blízko). Nelze se proto ubránit dojmu, že inscenace je režijním cvičením bez zřetelnějšího přesahu. Že byla chápána jako přešlap i vedením divadla je patrné z jejího stažení z repertoáru ani ne půl roku od premiéry, navíc při dopoledním představení určeném středoškolákům.

Dlouhou životnost nejspíš nebude mít ani Anatol premiérovaný na jaře v divadle Reduta. Cyklus šestice jednoaktovek Arthura Schnitzlera o milostně přelétavém Anatolovi (Vojtěch Blahuta), pravděpodobném dramatikově alter egu, režíruje Peter Gábor jako charakterovou studii. To je ale zoufale málo vzhledem k tomu, že napříč cyklem nedochází k výraznějšímu vývoji ústřední postavy. Nejzásadněji se tak do paměti zapisuje výkon Terezy Groszmannové, která si v rolích dvou povahově vzdálených Anatolových milenek naprosto podmaňuje jeviště – podobně jako v Goldoniho Mirandolíně, již na podzim 2019 v Redutě režíroval rovněž Gábor a Groszmannová za titulní roli získala Cenu Thálie.

Otázku repertoárové výdrže si je možné klást také u Gorkého Na dně. V novém překladu a adaptaci Tomáše Vůjtka hru režíroval Ivan Krejčí, zřejmě pověřený úkolem dovést soubor Činohry NdB k herecké souhře pověstné pro jeho inscenace v Komorní scéně Aréna. S tak početným souborem, navíc z pozice navracejícího se, ale přesto externího režiséra, nepřekvapí, že požadovaná souhra stále lehce pokulhává. Osobně mě však nepřekvapilo ani to, že se do inscenace promítl další rys typický pro Krejčího tvorbu – nezastíraná sexualizace mladých hereček. Nehledě na to, kolik vrstev oblečení na sobě má mužská část obsazení, se Nataša (Hana Drozdová) a Nasťa (Štěpánka Romová) po jevišti pohybují v šatech cíleně odhalujících nejen jejich stehna. Zcela stranou pak zůstává jakýkoli náznak snahy sdělit prostřednictvím Gorkého hry cokoli o dnešním světě, ačkoli se to v kontextu neúprosné inflace přímo nabízí. Postavy chudých lidí odsunutých na okraj společnosti tak zůstávají zakonzervované v Rusku počátku minulého století.

Naopak Čekání na Godota, soudě podle úvodního Jurečkova textu v programu k inscenaci, touží promlouvat hned o několika tématech ovlivňujících dnešní svět. Bezčasí Beckettovy hry Jurečka propojuje jak s pandemickou zkušeností, tak s čekáním na konec ruské války na Ukrajině či hrozbou propuknutí celosvětového konfliktu. Motiv bezradného čekání připodobňuje také k nevyhnutelnosti klimatické katastrofy a nahrazování živých zaměstnanců umělou inteligencí. Ústřední význam všech těchto témat však Jurečka v průvodním textu postupně relativizuje a explikaci uzavírá prohlášením, že je na každém jednom divákovi, aby si v inscenaci našel své vlastní téma. Sotva se tedy v Činohře NdB blýskalo na tematicky jasně ukotvenou, sebevědomou výpověď, je tato opět rozmělněna do výčtu potencialit. Přesto se nedá říct, že by Čekání na Godota byla špatná inscenace. Zásadní je v ní scéna Pavola Andraška, v níž kontrastuje přírodní materiál (dřevo) s evokací rastrové počítačové simulace. K simulačnímu rámování se vztahuje i průběžná hra s mizením předmětů a osob na jedné straně scény a jejich následným navracením protilehlou stěnou této scénografické kostky. Na herních principech stojí také vedení herců režisérem Michalem Vajdičkou. Beckettův text je v inscenaci přečtený skrze drobnou situační komiku, kdy se Vladimír (Petr Kubes) a Estragon (Michal Bumbálek) opakovaně dostávají do dětsky hravého rozpoložení. O to silnějším protipólem je jim krutost ve vztahu Pozza (Tomáš Šulaj) a Luckyho (Vojtěch Blahuta). Škoda jen, že plnému ponoření do pečlivě vystavěných hereckých výkonů brání nekomorní charakter Mahenova divadla.

Péče o soubor

Jedním z cílů vytyčených na začátku Šotkova působení byla systematická péče o soubor. V minulé sezoně lze hned na několika inscenacích vidět, jak se toto snažení projevuje (ale také to, jak je Šotek ve své péči selektivní). Další věkově spřízněnou dvojicí, která dostala příležitost k výraznému hereckému duetu, byli vedle Kubese s Bumbálkem v Čekání na Godota také Bedřich Výtisk a Vladimír Krátký v Landovského Hodinovém hoteliérovi. Poslední inscenace v divadle Reduta a druhá Páclova režie v sezoně je příjemným činoherním pohlazením. Koncentrovaně prokreslené postavy v ní ztvárňují rovněž Eliška Zbranková a Petr Bláha v rolích mladého mileneckého páru, kterému důchodci Fána a Hanzl na noc pronajímají pokoj ve svém bytě. Za inscenací je znát pečlivá práce na interpretaci textu, která se do sladěných hereckých výkonů bezesporu propisuje.

Proměněnou hereckou příležitostí je i Lhář v podání Viktora Kuzníka. Roli chronického lháře Doranta vystavěl Kuzník na poutavých tanečně-pohybových stylizacích a Corneillovy verše, do jejichž aktualizací podle rozhovoru v programu výrazně autorsky přispěl, pronáší s obratnou lehkostí a srozumitelností. Ukazuje tak, že jeho nominace na Talent roku v anketě o Ceny divadelní kritiky byla naprosto opodstatněná.

Z dílčích hereckých výkonů uplynulé sezony je třeba vyzdvihnout také Martina Veselého coby Vasku Popela v Na dně. Veselému, který je členem souboru Činohry NdB už celou dekádu, se v posledních letech příležitosti k výraznějšímu projevení hereckých schopností spíše vyhýbaly. O to smutnější je (a na tomto místě nechci zastírat znalost některých interních informací), že ačkoli jako Vaska Popel přímo exceluje díky zapojení živelného charismatu, nebýt zranění jiného člena souboru, hrál by opět třetí, ne-li čtvrté housle.

Výzvou k situačnímu ansámblovému herectví pak byla Fraynova komedie Bez roucha. Hra je zasazená do divadelního prostředí a ústřední fraška, kterou zkouší anglická cestující společnost, se v ní odehraje celkem třikrát – jednou jako generálka, podruhé ji sledujeme ze zákulisí při jedné z repríz a potřetí na derniéře. Půdorys dveřovky je tak obohacen o přepínání mezi rámci fiktivní hry ve hře a realitou propletených vztahů mezi členy divadelní společnosti. Z dramaturgického hlediska tak Bez roucha repertoárový požadavek ansámblové situační komedie splňuje. Problémem ale je, že ji režisér Lukáš Brutovský z části uchopil jako komedii konverzační, ačkoli její komediálnost nespočívá v textu, ale ve zběsilém tempu, ve kterém by se vše mělo odehrávat. První část inscenace je nicméně nesmyslně rozvolněná, pravděpodobně v důsledku domněnky tvůrců, že pro orientaci v dalších dvou verzích téhož je potřeba základní situaci odehrát co nejsrozumitelněji. Rozvolněnost pak dovádí herce ke zbytečnému přehrávání v zájmu toho, aby inscenace energicky nepadala. Ve druhé a třetí části je už tempo nastaveno lépe a na kvalitě výkonů je to znát. Přesto je tříhodinové představení (které bylo na premiéře ještě o půl hodiny delší) divácky poměrně vyčerpávajícím zážitkem.

Pěstování současného českého dramatu

Asi nejvýrazněji zasahuje Šotkova dramaturgie do celorepublikového kontextu skrze objednávání nových českých her. První zcela původní hru, Chytání Vídně, napsala pro Činohru NdB v sezoně 2021/2022 renomovaná dramatička Lenka Lagronová. O sezonu později přibyly do kategorie her psaných na zakázku hned dvě dramatické prvotiny – Starý dobrý Nový (Oldřich) Petra Stančíka a Feminista Marka Šindelky.

První z nich je typicky stančíkovskou historickou mystifikací zasazenou do prostředí hvězd stříbrného plátna v předvečer sudetoněmeckého povstání. Režisérka Natália Deáková umně akcentuje inspiraci pro hru tím, že inscenaci lokalizuje na filmové natáčení. Přestavby a žánrové posuny mezi dílčími scénami jsou tak zobrazeny jako dění v rušném filmovém ateliéru, kde se produkované snímky střídají jako na běžícím pásu. Škoda jen, že se zdání rychlosti nepromítlo také do jednotlivých výstupů, které jsou místy zatěžkaně rozvleklé a zdaleka ne všichni herci v nich své role ztvárňují s potřebným mystifikačním nadhledem. Vedle odkazů na prvorepublikové filmové prostředí je pro Starého dobrého Nového (Oldřicha) podstatný také žánr operety, kterému se Nový celoživotně věnoval. Inscenace je protkaná hudebními čísly, v nichž činoherci mohou ukázat své pěvecké kvality. Navíc, jak připomínají texty v programu, Oldřich Nový od roku 1925, tedy od svých šestadvaceti let, vedl operetní soubor dnešního NdB. Titul má tedy význam i z hlediska lokálnosti dramaturgie, ten ale není tolik akcentovaný (samotné divadlo inscenaci mnohem více propaguje jako exkurz do prvorepublikového filmového prostředí). Avšak obsazení dvacátníka Pavla Čeňka Vaculíka do ústřední role posiluje tento operetní rámec – jako by Nový na začátku svého šéfování brněnské operetě vystupoval v mystifikační hudební komedii o filmových hvězdách, k nimž sám patřil. Nebylo by však namístě očekávat, že publikum přichází do hlediště s takto komplexním předporozuměním. Na mnohé proto může inscenace působit nejen zdlouhavě, ale i staromilsky.

O inscenaci Šindelkova Feministy v režii Aminaty Keita už bylo řečeno i napsáno mnohé. Z reakcí bych na tomto místě chtěla odkázat především na text Elišky Raiterové a Tomáše Blatného na divadelněkritickém blogu Podhoubí, ve kterém analyzují problematické aspekty samotné hry i jejího inscenačního provedení. Vše také zasazují do kontextu reality genderově podmíněného a sexualizovaného násilí na českých vysokých školách a snah studujících na tento dlouhodobě zamlčovaný problém upozorňovat. S Raiterovou a Blatným souhlasím mimo jiné v tom, že základní problém Feministy spočívá v jeho záměrné nestrannosti. Inscenace tak své ústřední téma nekomunikuje z jasně definovaného stanoviska, s nímž by bylo možné se konfrontovat. Je tak více než snadné se při jejím sledování pouze utvrdit v přesvědčení, se kterým do hlediště přicházím. Že je závažnost problému prezentovaného ve Feministovi, stejně jako ve Zlatém drakovi, míjí, ukázali v rámci svých proslovů po premiéře Šotek i Glaser. Druhý jmenovaný zahájil svou řeč naprosto nevhodným vtipem, že Feministovi dělají tělocvikáři z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity reklamu zadarmo (premiéra proběhla pouze pár dnů po odhalení systematicky predátorského chování pedagogů dané fakulty). Umělecký šéf Činohry NdB nezůstal se svou komickou vsuvkou pozadu, když o režisérce inscenace prohlásil, že ji vždy považoval za svou nejnadanější studentku (tím odkázal na výrok, který ve Feministovi zaznívá jako promyšlená manipulace pedagoga zneužívajícího mocensky slabší postavení své studentky k dosažení sexuálního vztahu).

Mahenova činohra?

Milan Šotek o svém souboru přímo programově hovoří jako o Mahenově činohře. Ačkoli toto označení není nikterak nové, za Šotkova vedení působí paradoxně, mnohdy přímo směšně. Troufám si tvrdit, že kdyby Jiří Mahen, jehož dílo mimo jiné inspirovalo vznik Divadla Husa na provázku, viděl, jak konzervativní je repertoár Činohry NdB sto let od doby, kdy byl sám krátce jejím dramaturgem, nevěřil by vlastním očím. Šotkem proklamovaná věrnost textu jako by vedla k rezignaci promlouvat inscenacemi k dnešku (přestože by při odvážnější intepretaci jistě měly co sdělit i současným divákům). V následující sezoně čekají Činohru NdB tituly jako Čechovovy Tři sestry, Goldoniho Sluha dvou pánů, Gogolova Ženitba a Shakespearův Hamlet. Obhájí se tyto dramaturgické volby, nebo budou inscenace opět pouhou prezentací muzeálních exponátů vytažených z archivu kánonu světového dramatu?

Národní divadlo Brno – R. Schimmelpfennig: Zlatý drak. Překlad Petr Štědroň, režie Martin Glaser, dramaturgie Milan Šotek, scéna Petr Vítek, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, světelný design Martin Špetlík. Premiéra 7. října 2022, Mahenovo divadlo. Psáno z reprízy 13. března 2023.

Národní divadlo Brno – M. Gorkij, T. Vůjtek: Na dně. Překlad a adaptace Tomáš Vůjtek, režie Ivan Krejčí, dramaturgie Tomáš Vůjtek, výprava Lucie Loosová, hudba Ondřej Švandrlík. Psáno z premiéry 14. října 2022, divadlo Reduta.

Národní divadlo Brno – J. Zeyer, J. Vostrý: Neklan. Adaptace Jaroslav Vostrý, režie Štěpán Pácl, dramaturgie Jaroslav Jurečka, scéna Antonín Šilar, kostýmy Matěj Sýkora, hudba Marko Ivanović, jazyková spolupráce Eva Spoustová. Premiéra 2. prosince 2022, Mahenovo divadlo. Psáno z reprízy 19. února 2023.

Národní divadlo Brno – P. Stančík: Starý dobrý Nový (Oldřich). Režie Natália Deáková, dramaturgie Marie Špalová, scéna Jan Bažant, kostýmy Jana Smetanová, hudba Jakub Kudláč, pohybová spolupráce Pavol Seriš, hudební nastudování Petr Svozílek. Premiéra 9. prosince 2022, divadlo Reduta. Psáno z reprízy 13. dubna 2023.

Národní divadlo Brno – M. Šindelka: Feminista. Režie Aminata Keita, dramaturgie Jaroslav Jurečka, výprava Ján Tereba, hudba Štěpán Krtička, videoprojekce Rebeka Kopkáš Uličná. Psáno z premiéry 17. února 2023, divadlo Reduta.

Národní divadlo Brno – S. Beckett: Čekání na Godota. Překlad Patrik Ouředník, režie Michal Vajdička, dramaturgie Jaroslav Jurečka, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 24. února 2023, Mahenovo divadlo. Psáno z reprízy 4. března 2023.

Národní divadlo Brno – A. Schnitzler: Anatol. Překlad Tomáš Dimter, přebásnění úvodní písně Tomáš Kafka, režie Peter Gábor, dramaturgie Hana Hložková, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, hudba Mario Buzzi, pohybová spolupráce Pavol Seriš, hudební nastudování Petr Svozílek, videoprojekce Rebeka Kopkáš Uličná. Premiéra 21. dubna 2023, divadlo Reduta. Psáno z reprízy 29. května 2023.

Národní divadlo Brno – M. Frayn: Bez roucha. Překlad Jaroslav Kořán, režie Lukáš Brutovský, dramaturgie Barbara Gregorová, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Lukáš Brutovský. Psáno z premiéry 28. dubna 2023, Mahenovo divadlo.

Národní divadlo Brno – P. Landovský: Hodinový hoteliér. Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Hana Hložková, scéna a kostýmy Linda Holubová, hudba Jakub Kudláč. Psáno z premiéry 9. června 2023, divadlo Reduta.

Národní divadlo Brno – P. Corneille: Lhář. Překlad Vladimír Mikeš, úprava Jaroslav Jurečka, režie Aminata Keita, dramaturgie Jaroslav Jurečka, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, hudba Štěpán Krtička, projekce Matyáš Vorda, jazyková spolupráce Eva Spoustová, pohybová spolupráce Pierre Nadaud, korepetice Pavel Čeněk Vaculík. Premiéra 23. června 2023, Mahenovo divadlo. Psáno z reprízy 24. června 2023.

• Autor: Iva Heribanová
• Publikováno: 18. září 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Co by tomu řekl Mahen?

1. Martin Krška

   

   Je v pořádku,
   aby shrnutí sezony NdB psala zaměstnankyně Hadivadla? To je jak kdyby o kvalitě Lidlu psal někdo z Kauflandu.

   20.09.2023 (21.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Nemyslím,
     že se na názorech autorky podepsalo její angažmá v Hadivadle, jsou to prostě její estetická a osobnostní stanoviska, která souzní s obecnými názory její generace. Zčásti jim rozumím, zčásti pochopitelně zastávám jiná, stejně jako ty své budou zastávat i tvůrci Mahenovy činohry, jak jinak. Chtělo by to věcnou diskuzi, zaslouží si ji jak soubor, tak jeho kritička, a ne podezírání z podujatosti. A jakkoli ne se vším v jejím textu souhlasím, nenapsala to podle mého špatně.
     Mimochodem, v době, kdy u ní Petra Zachatá článek objednala, ještě v Hadivadle nepracovala. Jenže dnes se nikdo neuživí jen psaním…

     24.09.2023 (1.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Iva Heribanová

     

     Otázka střetu zájmů
     v oblasti divadelní kritiky je komplikovaná – zvlášť v tak malé zemi, jako je Česká republika.

     Ve svém případě ji mám vyřešenou tak, že nepíšu o inscenacích HaDivadla (kde jsem v současnosti zaměstnaná) a o takových divadelních projektech, do nichž jsou zapojeny mně blízké osoby (opět: Česko je malá země a k osobním kontaktům v našem divadelním prostoru nezbytně dochází).

     Když pominu, že má divadelně kritická praxe součástí mé práce v HaDivadle rozhodně není (opravdu nedostávám od vedení divadla pokyny k tomu, co psát o produkci v pár desítek metrů vzdálených scénách, které navíc cílí na zcela jiný typ publika), divadelní kritika není objektivní typ textu a každý*á divadelní kritik*čka píše ze specificky své názorové pozice, v souladu se svými hodnotami a podle svého vkusu. Nad výsledným textem je pak možné polemizovat a společně své názory, hodnoty a vkus ohledávat.

     A jak už poznamenal pan Herman, je tu také jeden zcela zásadní fakt. Pouze divadelní kritikou se v Česku, na rozdíl od práce v supermarketu, živit nedá.

     (Na závěr ještě drobná poznámka: Lidl a Kaufland spadají pod stejný obchodní řetězec – přirovnání to tedy není úplně trefné, avšak zrovna v tomto případě by se podle mě o střet zájmů skutečně jednalo.)

     12.10.2023 (11.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jaroslav Jurečka

   

   Pěkný den,
   odpovídám jako dramaturg Činohry NdB, byť nemluvím jménem divadla nebo souboru.
   Děkuji za postřehy, jsou pro mě zajímavé, přínosné, a vážím si toho, že jste se soustavně věnovala sledování naší tvorby. Upřímně je pro mě tento text – spolu s textem paní Polochové v SADu – svou bilanční povahou a snahou obsáhnout dlouhé období jedním z nejpodstatnějších, které jsem dosud o Činohře NdB četl. S jednotlivostmi mohu souhlasit či nesouhlasit a je to v zásadě jedno, považuji (pro sebe) text především za seriózně míněný impulz, který může být platný při bilancování uplynulých let a promýšlení dalšího směřování (to se pochopitelně nebude chtít zalíbit kritice, ale bude podnětem k dalšímu ostrému kritickému textu). Rozhodně nesdílím názor, že práce pro jiné (navíc nikoliv konkurenční) divadlo by mohla diskreditovat Vaši kritiku. To bych si asi ani já nesměl užít (nebo neužít) představení v Hadivadle, abych nebyl obviněn z podjatosti. Ještě jednou díky a doufám, že i po tomto bilančním textu Váš kritický zájem o naši tvorbu neskončí a za pár let budeme mít možnost od Vás získat nový impulz.
   JJ

   22.10.2023 (23.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Iva Heribanová

     

     Hezký den,
     já děkuji za Vaše milá slova. Jsou pro mě (a to i jiná, míněná negativně či vyloženě útočně) cenným signálem, že je můj text čtený a dosahuje nějaké odezvy. Tento pocit jsem za uplynulých šest let, co se psaní o divadle věnuji, dosud moc neměla – k odezvám rozhodně v takové míře moc často nedochází a už vůbec ne od tvůrců samotných.
     Můj kritický zájem o tvorbu Činohry NdB tímto textem rozhodně nekončí. Národní divadlo Brno ostatně bylo jednou ze scén (a tvorba činohry pod vedením Martina Františáka obzvlášť), které v minulém desetiletí formovaly můj divácký vkus a motivovaly mě ke studiu divadla. Proto doufám, že si představení v NdB nadále budu (ne)užívat i z čistě diváckého pohledu.
     IH

     02.11.2023 (16.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ