Co chceš žít, si nech, zbytku se zbav
Úklid je práce, která je vidět, až když ji nikdo nedělá, napsala americká socioložka Pierrette Hondagneu-Sotelo. Stejnými slovy uvádí svůj nový projekt Pravidla úklidu tvůrčí tým režisérky Lucie Ferenzové – autorskou darkpopovou inscenaci o práci v domácnostech, práci načerno, péči a rodičovství na dálku.
Scénář vychází z dokumentárních rozhovorů s pěti ukrajinskými ženami, které pracují v Česku v nejmizerněji placených profesích – prekarizovaných, bez smlouvy a jakýchkoli sociálních jistot. Lucie Ferenzová začala příběhy sbíratv září 2021, tedy ještě před začátkem války na Ukrajině. Právě Ukrajinky totiž v Česku zastávají hlavně práce na pozicích myčka nádobí, myčka schodů, pečovatelka, ošetřovatelka, uklízečka v hotelu, v domácnosti nebo pokojská. Ukrajinců už před covidem bylo v tuzemsku podle oficiálních dat kolem tří set padesáti tisíc, tedy víc než Slováků, nejpočetnější menšiny. Další inspirací byly konkrétní zážitky hereček inscenace – Anity Krausové, Martiny Jindrové a Táňy Malíkové – a konzultace režisérky s antropoložkou Petrou Ezzeddine. Nejsilnější inspirací scénáře byl ale příběh paní Natálie, Ukrajinky, se kterou se Ferenzová potkala v lednu tohoto roku. Natálie se jí ozvala sama, protože měla vztah k divadlu. Porozuměly si a dodnes jsou v kontaktu.
Na jevišti sledujeme tři postavy – tři hrdinky. V první scéně teatrálně nastoupí a komunikují s diváky. Jevištní dění je však postupně strukturovanější, komplikovanější, citlivější. Jedná se o jakýsi divadelní palimpsest – jedna scéna se sešrábe a na ní se objeví další. Každá z postav je jiná, jejich charaktery se přelévají. Jde o jednu Ukrajinku a jednu středostavovskou Češku, která má možnost si Ukrajinku najmout, a pak o umělkyni – intelektuálku žijící ve velkoměstě. Divák je vnímá jako uklízející superhrdinky. Kupují si emoci a kvalitní čas na své děti. Následně se transformují do matek a vypovídají o nepsaných pravidlech péče, která po staletí tvoří ženský gender. Jedna z postav na začátku potratí a nemá děti. Její status quo se zrcadlí ve vztahu k dalším postavám, které se naopak starat o své děti nebo seniory musí, a proto nemohou plně v systému pracovat.
Inscenace vyzdvihuje několik témat… Foto Lenka Glisníková / Marcel Skýba
Inscenace vyzdvihuje několik témat. Téma péče se objevuje skrze úklid i komediální výstup se sdílným a vtipným youtubeovským vlogem. Zobrazuje komodifikaci ženského údělu. Mámy se skrze YouTube kanál snaží prodat své metody úklidu a péče, a něco málo tak na tom vydělat nebo získat osobní prestiž. Na jevišti vládne „sisterhood“ i tvrdě konkurenční prostředí. Rozdílně je vnímána česká a ukrajinská přistěhovalecká práce. Češky pracující v zahraničí si říkají pendlerky, ale Ukrajinky za prací „migrují“. Hlavní intence k tématu mužské a ženské ukrajinské práce v Česku dodala Petra Ezzeddine. Zatímco mužská pracovní migrace je společností vnímána jako důležitá pro zajištění chodu domácnosti, migrující ženy jsou zpravidla chápány jako ty, které od svých dětí utíkají.
Středostavovská Češka přichází s myšlenkou, že člověk pomůže ženě z Ukrajiny tím, že jí dá práci. Foto Lenka Glisníková / Marcel Skýba
Inscenace se dotýká i problematiky takzvaně prekarizovaných prací, které jako práce často nejsou chápány ani hodnoceny. Středostavovská Češka přichází s myšlenkou, že člověk pomůže ženě z Ukrajiny tím, že jí dá práci. Intelektuálka ji okamžitě uzemní otázkou, jak by adekvátně práci ohodnotila, aby na ní jako poskytovatelka nevydělávala. Umělkyně by chtěla pomoci co nejvíc, jenomže si nemůže dovolit dát tři tisíce paní, která jí uklidí byt.
Významným tématem inscenace je ekonomie vděčnosti. Jde o poměrně rozšířený fenomén v západní společnosti, kdy žena se stará o děti a pečuje o manžela. Muž je jí za to vděčný a platí „jí“ za pečovatelské služby. Inscenace žongluje s myšlenkou posunu individualismu k užší vzájemnosti. Místo aby česká žena zaměstnávala jinou ženu na práce, které nechce nebo nezvládá dělat, podílel by se na nich její partner. V ideálním stavu by tak oba měli na domácnost vydělávat i pečovat o ni ve vyrovnaném poměru. Inscenace zachycuje i nastupující trend nové generace: mladí rodiče často vyžadují více vzájemnosti a nechtějí žít jako generace baby boomers. Role partnerů nebo rodičů se proměňují a rodina dělá více činností společně. Vede je k tomu změna společenského konceptu i ekonomická situace.
V závěru představení přichází Anděl smrti a varuje západní společnost, ať si uklidí… Foto Lenka Glisníková / Marcel Skýba
Úklid je v inscenaci symbolicky zobecněn v produkci Marii Kondo, japonské influencerky, spisovatelky, poradkyně v oboru úklidu a popularizátorky minimalistického životního stylu. V závěru představení přichází Anděl smrti a varuje západní společnost, ať si uklidí a ať spíš než o tom, co chce vyhodit, přemýšlí o tom, co si chce ponechat a jak chce opravdu žít.
Představení doprovází živá hudba Markéty Ptáčníkové. Vycházela z velkého množství ukrajinské hudby, převážně tamního rapu. Inspirovala ji hlavně rapperka a songwriterka Alyona Alyona. Navázala na základní element hip hopu propojeného s popem. Poslední hit v inscenaci je čistě popový a směřuje k Marii Kondo. Ta aplikovala tvrdou buddhistickou filosofii na Američany žijící v blahobytu. Jezdila k nim domů a kázala, že mají ze svých obřích baráků na hypotéky vyhodit přemíru věcí a žít skromně. Hudba spolu se silnou vizuální i emotivní linkou s nadhledem vystihuje neuralgické jevy naší společnosti.
Inscenace zkoumá, jak řešit velké množství věcí, které musíme ošetřovat a přesouvat z jednoho místa na druhé… Foto Lenka Glisníková / Marcel Skýba
Inscenace zkoumá, jak řešit velké množství věcí, které musíme ošetřovat a přesouvat z jednoho místa na druhé a často kvůli tomu zanedbáváme péči o děti, členy rodiny i o planetu. Při současné krizi stojí za zamyšlení, zda nezačít u sebe doma v pokojíčku.
Přirovnávám inscenaci ke zdi, na níž se tříští čerstvé osobní zážitky, vjemy, vtipy i obrazy, které režisérka zachytila a implementovala do díla. Zeď neustále sjíždí dolů a divák na ní „scrolluje“. Téma úklidu se drží ve všech rovinách této mozaiky, v kombinaci mainstreamově sdílného, jasně barevného úklidu věcí a temně dokumentárního úklidu každého uvnitř sebe.
Skrze barevný blyštivý obal pojímaný humorně a s nadhledem jde inscenace citlivě a (sebe)kriticky pod povrch zobrazeného: Jak snadné je pomáhat a rochnit se v tom. Pořádat charity z pocitu viny vůči světu. Dárce často neví, kam jeho peníze putují, ale zvyšuje svůj pocit privilegovanosti, že on pomáhat může. Jak adekvátně ohodnotit pomocnou práci, o které západní společnost nechce slyšet, ale někdo ji dělat musí. Jak udržet obří balvan, který už nějakou dobu visí nad světem. Filosof Timothy Morton ho pojmenoval Hyperobjekt. Jednotlivec nemá šanci něco globálně změnit. Ale může zcela konkrétně pomoci druhému jednotlivci.
A Studio Rubín, Kolonie, a. s.,Divadlo na cucky, Praha / Olomouc – Lucie Ferenzová a kolektiv: Pravidla úklidu. Odborná konzultace Petra Ezzeddine, režie Lucie Ferenzová, dramaturgie Dagmar Fričová, výprava a dramaturgická spolupráce Andrijana Trpković, hudba Markéta Ptáčníková, produkce Kristýna Milaberská. Premiéra 9. května 2022 v Divadle na cucky v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc, 10. června 2022 v A studiu Rubín v Praze.
///
Více o inscenaci Pravidla úklidu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Co chceš žít, si nech, zbytku se zbav
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
