Co chvíli někdo mluví o svobodě…
Co chvíli někdo mluví o svobodě, jak jsme teď, po Velkém listopadu, svobodní. Seděl jsem nedávno pozdě večer v non-stop baru na Smíchově. Přišli tam čtyři policisté, mohlo jim být mezi dvaceti a třiceti lety, takže jako dospělí minulý režim zažít nemohli. Kontrolovali občanské průkazy všech hostů. Když přišli ke mně, zeptal jsem se jich na důvod. Běžná kontrola, odpověděli mi. Řekl jsem jim, že nic takového neexistuje, a odmítl občanku ukázat. Zkontrolovali asi dvacet lidí kromě mne. Zůstali stát ve vedlejší místnosti. Mezitím jsem uspořádal pro osazenstvo přednášku o tom, že kontrolovat můžou, kdyby hledali nějakého pachatele – a já bych mu byl podobný.
Za nějaký čas přišel další policista, šel přímo ke mně. Na otázku po důvodu kontroly řekl, že jsem někomu podobný. Takže ten pachatel je hodně mnohotvárný, když je podobný dvaceti tady přítomným lidem? Chtěl mne odvést na stanici – a strávit kvůli nějakým blbům noc na vachcimře se mi vskutku nechtělo. Čili jsem mu občanku okázal. A doma mi pak moje dcera – bakalářka policejních věd, neb vystudovala policejní akademii, řekla, že ani tak jsem nemusel průkaz ukazovat, když se někdo za mne zaručí. Byl jsem tam s přítelem, který mne dobře zná, zná mne i barman a další lidé tam přítomní, ostatně bydlím o blok dál. Ti policajti měli čísla 313 362, 314 999, 322 976, 317 135 – a ten poslední chytrák 311 897. K čemu mi ale ta čísla jsou? Mrhat časem kvůli nějaké stížnosti? Jenom mne fascinuje, že nejsou schopni ty blby alespoň proškolit, co můžou a co nemůžou. Kdo by je však školil v zemi, kde je zachována kontinuita komunistického režimu. Ti mladí frackové jako by byli klony policajtů, jak jsme je dobře znali.
To je ta chmurnější stránka naší současnosti. Ale když už jsme u té svobody, tak taky něco potěšlivého. Byl jsem na Slamníku, hrály tam tři mladé kapely – věc za totality nepředstavitelná bez přehrávek a schvalovaček, kterých by se jim jistě nedostalo. V jedné z nich – jmenuje se Moury z roury, hraje na pozoun můj syn. Studuje arcibiskupské gymnázium, myslím že nejenom on z těch hudebníků. A v publiku seděla v černém řeholním šatu řádová sestra, která Daniela vyučuje matematiku.
Dovede si něco takového představit ten, kdo zažil tajné koncerty za totality? Tudíž přece jenom není všechno ztraceno.
Na bigbítu na Slamníku
A řádová sestra Karin
na děti dívala se
nezbavené vin
vždyť dosud nestačily se provinit
Viď
Komentáře k článku: Co chvíli někdo mluví o svobodě…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Lubomír Horňák
Milý Ivane,
tvůj článek mě velmi pobavil, a tak si dovoluji na něj reagovat. Rozhodně musím souhlasit s tím, že ta kontinuita s bolševikem přetrvává a zejména u policie ještě dlouho přetrvávat bude. Zlo je totiž zakořeněné velmi hluboko. Škoda, žes to nechal být, neboť ty mladé policisty zřejmě naprosto minul zákon o policii ČR, který by měli ctít. Možná zrovna chyběli. Ale stížnost by se musela prošetřovat a za blbce by byli nakonec oni. Já si ale myslím, že ty, jako jedna z ikon tuzemských potížistů budeš viset na policejní tabuli v jakémkoliv režimu. Možná, že si chlapci v měsíčním výkazu napíšou „perlustroval jsem Jirouse“ a dostanou odměnu. Kdo ví?
Mimochodem doposlouchal jsem Pravdivý příběh PP, moc pěkné, dojalo mě to. Jen škoda, že tím druhým vypravěčem (značně patetickým a nevěrohodným) je O.K. Pro mě pořád zůstává symbolem bolševické rádobykultury typu Televarieté apod. Myslím, že by se našel důstojnější vypravěč.
Přeju ti do budoucna míň smíchovských non-stopů a víc Slamníků!
Zdraví
LH
08.06.2010 (13.28), Trvalý odkaz komentáře,
,