Co Daniel Dvořák slíbil, a co splnil
V Divadelních novinách zkusíme jednoduchou, relativně spravedlivou a účinnou metodu hodnocení divadel: porovnat skutečnost s projektem, jímž ředitel nebo šéf získal svůj post. Začneme v Národním divadle v Brně (NDB), v němž Daniel Dvořák končí pátou sezonu (od 1. 8. 2007) – a snad je zřejmé, že jde o materiál k veřejné diskusi. Soustředíme se jen na takříkajíc strategická rozhodnutí, k jednotlivým souborům se podle potřeby vrátíme.
Ředitel Národního divadla v Brně Daniel Dvořák FOTO JANA HALLOVÁ
Připomeňme, že v jedenáctičlenné konkursní komisi, která doporučila Daniela Dvořáka za ředitele NDB, zasedli z odborníků Stanislav Moša, Petr Oslzlý, Ivo Medek, Petr Kofroň, Zdeněk Černín a Vladimír Just. Konkursní projekt však Dvořák nezveřejnil, na žádost Divadelních novin nereagoval a z brněnské radnice odpověděli, že konkursní materiály nearchivují. Přitom Dvořák slíbil, že svou celkovou vizi zveřejní co nejdřív po dohodě s městem (iDNES 16. 7. 2007). Nezbývá než rekonstruovat jeho hlavní úmysly z různých zdrojů především z léta 2007.
Daniel Dvořák správně a razantně otevřel klíčový problém: Buď zachovat status quo a dál hledat peníze a úspory v provozu divadla, nebo si vytknout určité priority, kterým může být jeden soubor nebo část programu, a zbytek produkce omezit (iDNES 4. 7. 2007). Tleskám. Rozhodnutí chtěl od města na základě odborné diskuse, radnice však utlumila vliv brněnských odborníků okleštěním kompetencí magistrátní Rady NDB a posléze ji coby Dvořákovu opozici zrušila.
Vytkněme před závorku zřejmé nadstandardní vztahy Dvořáka s brněnským primátorem Milanem Onderkou (ČSSD), které začaly konzultacemi při odvolávání Zdeňka Prokeše z ředitelského postu NDB v dubnu 2007.
Světové, ne lokální
Primátor Milan Onderka si od příchodu Daniela Dvořáka sliboval novou etapu ve vývoji brněnského divadelnictví a dal jednoznačné zadání: Národní divadlo v Brně povznést z provinční scény na divadlo evropského významu (Český rozhlas 1. 8. 2007). Dosáhnout toho hodlal Dvořák operou a baletem, tudíž by muselo dojít k redukci činohry, co se týká dovozových představení a výroby vlastní (iDNES 16. 7. 2007). Jenže už v inauguračním proslovu k zaměstnancům Dvořák uvedl, že třísouborovost vnímáme společně se zřizovatelem jako jeden ze základních atributů pojmu Národní divadlo, a přiznal, že při konkursu kromě rušení činohry připustil i redukci souboru baletu, což k výše řečenému nedává smysl. Podle Dvořáka to byla jen teoretická úvaha, cílená na to, abychom si všichni společně uvědomili skutečný stav věcí a nutnost získání dodatečných prostředků. Spokojil se však s původním rozpočtem i strukturou divadla.
Fakticky dokonce Dvořák přidal čtvrtý samostatný soubor Reduty s šéfem Petrem Štědroněm: Reduta dostává do vínku jednak roli zlobivého dítěte enfant terrible nebo laboratoře zkoumající různé aspekty tvorby, ale též i významného společenského centra, sdělil nastupující ředitel v inauguračním projevu zaměstnancům. Což lze odškrtnout jako hodně dobře naplánovanou i splněnou položku.
Ze zvýšení evropské prestiže sešlo nejen kvůli rozpočtu. Dvořák sice utrousil, že navázal několik hezkých kontaktů, mj. v Teatro Piccolo a Teatro La Scala (Český rozhlas 1. 8. 2007), podobné vějičky použil i při konkursu o pražské Národní divadlo, nic to však neznamenalo a znamenat nemohlo – koprodukční kontakty se navazují v horizontu let. Dvořák správně zdůraznil koprodukce, ve kterých spatřujeme téměř ideální spojení uměleckého obohacení s vyhověním našim rozpočtovým možnostem, a pochvaloval si, že Janáčkovo divadlo je díky uspořádání a technologii jeviště jediným divadlem v Česku, které je plně kompatibilní s velkými evropskými divadly (z proslovu k zaměstnancům).
Podařilo se několik zahraničních koprodukcí s dobrými partnery v opeře (s Falckým divadlem Kaiserslautern) a v baletu (Teatr Wielki Poznaň, Theater Dortmund), což v našem kontextu není vůbec špatný výsledek. Nezaznamenal jsem žádný křiklavý případ, kdy by si koprodukcí Dvořák pro sebe sjednával výhodnou reciprocitu jako například Aidou v pražském Národním divadle s operou v Rostocku, nebo bral další honoráře za opakované uvedení inscenace v zahraničí jako v případě Její pastorkyně z pražského Národního divadla.
Onderkovo zadání naplnil Dvořák nejlépe festivalem Janáček Brno, na němž hostovaly významné evropské operní inscenace a vznikly možná nejlepší původní produkce – ani jedno nebylo realizovatelné v běžné produkci operního souboru, výjimečné janáčkovské bienále výrazně podpořili jihomoravští sponzoři i brněnský a jihomoravský rozpočet. Festival Divadelní svět Brno, opět inspirovaný Dvořákem, zatím zůstal jen vnějškovou a víc politicky než umělecky motivovanou aktivitou.
Prestiž, marketing, finance
K základnímu zadání přidal Milan Onderka pozvednutí prestiže Národního divadla v Brně, nový přístup k marketingu a hospodaření s příspěvkem města, který se nebude navyšovat (Český rozhlas 1. 8. 2007).
Dvořák podstatně oživil aktivity NDB a sympaticky nepohrdnul ničím, u čeho by divadlo nemělo chybět: daly by se jmenovat aktivity zaměřené na cílové skupiny, mimo jiné na děti a mládež, výstavy, pouliční akce a mnohé další, jimiž se divadlo včleňuje do městského života. Brněnským divákům Dvořák poskytl nebývalé množství převážně pražských diváckých hitů včetně diskutabilního bulváru (Divadelní společnost Julie Jurištové Praha, Agentura Harlekýn Praha). Vedle obchodních zájmů za tím vidím snahu oslovit širší publikum.
Dravou propagaci Dvořák zacílil jak na běžné publikum, tak do brněnských a jihomoravských vlivných kruhů – spojenectví s primátorem Onderkou je toho nejviditelnější součástí a procovsky exkluzívní časopis DIVA názorným příkladem, jaký ze zahraničí neznám. V téže logice Dvořák ustavil podobně jako v pražském Národním divadle agresivní vizuál, jímž se divadlo má prosadit v ostré konkurenci jiných aktivit. Brutální výtvarná podoba je však možná kontraproduktivní – významná divadla v Evropě staví na eleganci originálního designu. Dvořák také dbá na internetové stránky divadla a podobně jako v pražském Národním je začal vybavovat elektronickým interaktivním soupisem repertoáru. Zavádí v zahraničí využívané strategie sponzoringu a fundraisingu.
Dvořák prostě dbá na důležité aktivity v našich poměrech zanedbávané.
Výroční zprávy vykazují dobrou návštěvnost a vyrovnané hospodaření s příspěvkem města, diskutuje se však loňské navýšení městské dotace o 13 mil Kč v době, kdy jiné brněnské příspěvkové organizace byly kráceny – opět nadstandardní vztahy se zřizovatelem? Určení navýšených prostředků upřesněno nebylo.
Sámsobě Dvořák
Tak nazvali ředitele jeho zaměstnanci, kteří nevěří údajům z výročních zpráv a vytýkají Dvořákovi špatné hospodaření. Spory vypukly nad návrhem radnice snížit rozpočet divadla o pětinu, což Dvořák navrhl řešit opět zrušením souboru, resp. „pozastavením“ činnosti opery. Jinak než zásadní redukcí produkce se takový schodek řešit opravdu nedá. Zaměstnanci to ovšem pochopili jako porušení slibu z inauguračního projevu: Směrem dovnitř vás též ubezpečuji, že budu věnovat patřičný zájem vašim problémům a pracovním podmínkám. Navíc tím Dvořák znehodnotil původní proevropský koncept, a to i kdyby šlo jen o hru, o způsob, jak radnici přimět změnit rozhodnutí, jak tvrdí Dvořák. Lze mu ale věřit při jeho vztazích s primátorem?
Stejně jako v pražském Národním divadle se objevily pochybnosti o údajně nerentabilních smlouvách a projektech, z nichž Dvořák nepřiměřeně profituje. Podezření lze prokázat nebo vyvrátit jen auditem, potažmo policejním vyšetřováním. Zveřejněné údaje spíš dokládají, že Dvořák ředitel slušně zaplatil Dvořáka scénografa za 21 inscenací, což je takřka pětina celkové pětileté produkce divadla! Podle mého názoru explicitní střet zájmů, pro který Dvořáka na hodinu odvolal z pražského Národního divadla ministr Štěpánek, brněnští radní však na jeho zkušenosti nedali.
Výrazný umělec, jakým Dvořák nesporně je, má jistě právo vést své divadlo vlastní uměleckou činností, jenže kde najít míru, za níž jde o zneužití vedoucího postavení? Věc k řešení pro zřizovatele divadla, s nímž ovšem má ředitel nadstandardní vztahy…
Spory o činohru a operu
Nejprudší střetnutí Dvořáka s brněnskými intelektuálními kruhy vypuklo o činohru a mělo přídech ideologického sporu mezi „pravdoláskaři“ a pragmatiky. Zadat akademicky zkostnatělou činohru NDB Zdenkovi Plachému odpovídalo Dvořákovu konceptu proměny divadla, k němuž Plachý za činohru dodal: Upustíme určitě od dramaturgických exhibicí, naopak chci dělat klasičtější repertoár. Chci ale pozvat klasičtější režiséry. To je pro mě úplně základní věc. Nápadně to připomíná Dvořákovu vágní tezi v proslovu k zaměstnancům: Po umělecké stránce staví náš program na rozvoji linie klasického repertoáru. Málo z toho platilo, ředitel však svého šéfa nekorigoval, jako scénograf všech osmi Plachého činoherních režií (uvedli spolu v NDB ještě dvě opery a jeden balet) byl opět ve střetu zájmů.
Pozici šéfa opery po roce opustil Tomáš Hanus a jeho nástupci Rocc a Eva Blahová zřejmě podléhali Dvořákovu vlivu soudě podle nápadné podoby brněnské opery s pražskou za Dvořákova vedení: dramaturgie obohacená inovativními tituly a novinkami, zásadní projekty, jenže příliš kolísavá interpretační úroveň, která brněnskou operu sráží do jen regionálního významu. Dvořák scénograf vypravil třetinu operních inscenací (10 z 27).
Suma sumárum
Rozhodně se Danielu Dvořákovi nepodařilo povýšit brněnské divadlo mezi významné evropské scény, na to by si brněnská radnice musela připlatit a nějaký rok by to ještě trvalo. Navázal však významné kontakty a do Brna přivedl pozoruhodné evropské inscenace v rámci festivalu Janáček Brno. Podařilo se mu zvednout prestiž divadla a snad dodržet vyrovnaný rozpočet. Předurčil vynikající podobu Reduty, umožnil rozvoj baletu, činohru však přivedl do velkých nesnází a v opeře kromě počinů zaznamenal i propady. Nejprůkaznější inovace Dvořák vnesl do marketingových strategií a koprodukcí, do chování divadla, které by se dalo označit za evropské, kdyby všechno bylo podřízeno jen vlastnímu umění, kdyby zde nebyly střety zájmů a neprůhledné záležitosti.
Daniel Dvořák výrazně posunul NDB, vnesl do jeho života nápady, pohyb, prvky velmi podnětné, ale i velmi destruktivní. Zatím tomu tak bylo všude, kde jako ředitel působil.
Komentáře k článku: Co Daniel Dvořák slíbil, a co splnil
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Omlouvám se všem, hlavně panu primátorovi Romanu Onderkovi, že jsem mu nemohl přijít na jméno a překřtil ho na Milana. Je před prázdninami a holt dolehla únava. Promiňte všichni.
14.06.2012 (15.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Mezi významná koření divadla patří též skandál. Jak DN hodnotí v kontextu tvorby NDM inscenaci D. Landy, kýč par excellence?
15.06.2012 (14.17), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Petře,
předpokládám, že máš na mysli Tajemství Zlatého Draka v NDB. I v redakci mohou být názory odlišné (nejsme jednolitý názorový časopis), ale za sebe mohu jen zopakovat, co jsem na i-DN psal v souvislosti s „kauzou Plachý“: Pro mne to byl nepřijatelný krok a odpudivý výsledek, z kterého jsem vyvodil jediné: Mahenovu činohru a práce Zdenka Plachého, který byl Drakem uhranut, jsem od té doby nenavštěvoval a nepsal o nich. Samozřejmě na to nese velký díl viny (a především zodpovědnost) i Daniel Dvořák, který Plachého a potažmo i Landu do NDB pozval. Na Landově pseudointelektuálním kýči s nebezpečnou filosofií síly a moci spolupracoval jako scénograf a dílo coby ředitel obhajoval: Never More.
17.06.2012 (3.26), , Trvalý odkaz komentáře,