Co dělá z člověka klauna?
Na komorním jevišti divadla Archa byla uvedena pražská premiéra originálního projektu, který v sobě mísí postupy pantomimy, klaunského umění a fyzického divadla. Formy tohoto typu se v českém prostředí neobjevují často. Proto je zábavné a poutavé sledovat snahu mladých tvůrců, kteří se k divadelní klaunerii vrací. Společnými silami ji obrozují v duchu tradičním i současném.
Klaunské umění, až na několik málo výjimek, z divadelních jevišť téměř vymizelo s velkými osobnostmi: klaunérie Bolka Polívky se proměnila v pouhé komediantství a rádoby one man show, Ctibor Turba zase po mnohých neshodách a nedorozuměních svět klaunů, cirkusu, pantomimy a alternativního divadla opustil a odešel do oblasti pedagogické. Mezi jeho studenty patřila i tanečnice, choreografka a mim Adéla Laštovková Stodolová. Společně s režiséry Lukášem Trpišovským a Martinem Kukučkou (povzbuzeni úspěchem společného předchozího projektu Malá smrt), zvolili jako téma nového experimentu „klaunství“ ve všech jeho tradičních i současných aspektech.
Česká premiéra inscenace Joke Killers byla uvedena letos na jaře v Olomouci na festivalu Divadelní Flora. Poté inscenace i její hlavní představitelé odcestovali na několik týdnů na EXPO 2010 do Šanghaje, kde si získali velkou přízeň návštěvníků. Nyní budou mít čeští diváci příležitost pozorovat, jakým směrem se jejich „vánoční klaunská besídka“ vyvíjí.
Jeden hot a druhý čehý a přitom všichni společně
Joke Killers jsou krutě zábavnou a drsně groteskní divadelní hříčkou. Inscenace může působit uvolněně a částečně i improvizovaně, ale na jejím formálně i tematicky soudržném, rytmicky přesném a z hlediska herecké techniky vyváženém tvaru je patrné nejen přísnější režijní vedení, ale také precizní choreografická práce. Choreografií nemám na mysli pouze taneční scény, které spíše než komplikovanou technikou zapůsobí synchronizovaným provedením jednoduchých tanečních kroků a figur, ale také individuální pohybové kreace všech pěti protagonistů.
Každý z nich si pro svůj typ klauna vytvořil specifický a příznačný pohybový slovník, v jehož hranicích se drží po celou dobu představení. Jednotliví klauni se snaží od ostatních odlišovat, aby postava každého z nich byla nepřehlédnutelná, vynikala a zároveň tvořila jednotu s bizarním kolektivem expresivně pokroucených těl i charakterů. Petr Vančura, Andrej Polák, Petr Vršek, Adéla Laštovková Stodolová a Zuzana Stavná předvádějí na malém a scénografií zútulněném jevišti (závěsy, umělé stromečky, kožešinové dečky) pantomimou tematicky propojené etudy.
Nejpůsobivější je Petr Vančura. Svůj jemně uskřípnutý hlas, drobnou postavu a chlapecky něžný vzhled umí vtipně i chytře využít a se stoupající intenzitou herecky přetvářet. Stejně jako jeho kolegové, i on používá minimum slov. Se strukturou vět si pohrává, varíruje ji, rozkládá a skládá slova v úplně jiném pořadí a tvaru. Přesto by mu v některých momentech, citlivých na přesnost (třeba v pohybové etudě s opakující se frází „to auto“), ještě více prospělo soustředit se na tempo a správné načasování pauzy.
Taková normální rodinka aneb Šťastné a veselé!
Jednotlivé klaunské a pantomimické výstupy jsou spojeny jasným, jednoduchým a snadno uchopitelným tématem Vánoc. Sociální model rodiny, která se schází v době vánočních svátků, pomohl režijně-choreografickému týmu k vytvoření děsivé a excentrické absurdní grotesky. Což je poloha, která klaunskému umění, především v našem českém prostředí, vyhovuje.
Dvě ženy a tři muži, oblečeni do obyčejných oděvů (avšak s červeným nasazovacím nosem), začínají představení písní Veselme se, přičemž text sestává pouze z těchto dvou slov. Známá vánoční koleda tak nabývá bláznivého a lehce provokujícího rázu. Opakování, ať už slov, pohybů, záchvatů smíchu nebo situací je jedním z hybatelů děje, a zároveň jej těmito prostředky postmoderně dekonstruuje.
Základními stavebními kameny inscenace jsou návraty, „přelévání“ v čase i prostoru, záměrná nesmyslnost jednání, partnerská nedorozumění hnaná až do extrémů a ústící v hysterickém smíchu, ne-li řevu. Hledání smyslu v nesmyslu je zbytečné. Cílem Joke Killers není vyprávět, ale ukazovat, bavit, děsit, možná i provokovat a hrát si se vším, co tělo, hlas, světlo i malý uzavřený prostor nabízí.
Moderní divadelní klauni v jednadvacátém století
Jaký je ale klaun, který má bavit lidi ve dvacátém prvním století? Co je jeho cílem? Jsou vůbec současní klauni určení k tomu, aby rozesmávali? Tyto otázky mohou napadat diváky při sledování inscenace, která nejen že „vraždí vtip“, ale také postavu klauna, jak ho známe z tradičního cirkusu. Čeští Joke Killers jsou dětinsky sobečtí neurotici a agresivně krutí ničitelé; to se nejvíce projeví ve výstupu s panenkou, kterou nejdřív rozčtvrtí a později si pohrávají s jejím plastovým tělíčkem jako s loutkou. Nezdráhají se vulgarismů, které mísí s replikami ze Shakespearových dramat (nejčastěji z Hamleta). Ty však zaznívají ve výrazně zjednodušené úpravě: „Být?! Ne!“
Klaun v sobě od pradávna spojoval řadu vlastností a dovedností. Byl komickým krasojezdcem a akrobatem, krotitelem psů, oslů a prasat, nebo pouhým vtipálkem a vypravěčem žertů mezi jednotlivými čísly. Můžeme ho též chápat jako cirkusového herce, interpretujícího repertoár, který mnohdy dosahoval úrovně středověké sotie, italské commedie dell’arte, španělské frašky nebo hříčky jarmarečního divadla. I přesto, že je inscenace Joke Killers velmi současná a s dávkou iracionálního přístupu se dívá na bláznivou podstatu člověka, obsahuje v sobě také mnoho ze všech výše zmíněných žánrů.
Inscenační i herecký ansámbl Joke Killers chápe klauny jako modely a karikatury. Mohou to být lidé bez kořenů, společenští vyvrženci, ale také obyčejní lidé, kterých denně na ulicích potkáváme stovky. Klaun je kombinací dospělého člověka, dítěte a zároveň i zvířete, bytost, která vidí svět z jiného úhlu, s něhou i s rozjitřenou krutostí. Dnešní klauni si dělají legraci spíše z ostatních, než sami ze sebe. Klaunův charakter se mění s věkem a společenským prostředím, ve kterém se pohybuje. Přes smích i pláč se může dostat blíže k divákovi a sdělit mu svou myšlenku. Obrazy, které vytvářejí Joke Killers, vyvolávají smích i obavy.
Divadlo Archa-Joke Killers: režie SKUTR, Adéla Laštovková Stodolová, světla Michal Bláha, hudba Petr Kaláb, kostýmy Chatty, premiéra 11. 5. 2010 Divadelní Flora Olomouc, psáno z pražské premiéry 21. 12. 2010
Komentáře k článku: Co dělá z člověka klauna?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
