Co dělá z člověka klauna?

Joke Killers jsou krutě zábavnou a drsně groteskní divadelní hříčkou. Jednotlivé klaunské a pantomimické výstupy jsou spojeny jasným, jednoduchým a snadno uchopitelným tématem Vánoc. Sociální model rodiny, která se schází v době vánočních svátků, pomohl režijně-choreografickému týmu k vytvoření děsivé a excentrické absurdní grotesky. Což je poloha, která klaunskému umění, především v našem českém prostředí, vyhovuje.

Inscenace může působit uvolněně a částečně i improvizovaně, ale na jejím formálně i tematicky soudržném, rytmicky přesném a z hlediska herecké techniky vyváženém tvaru je patrné nejen přísné režijní vedení, ale také precizní choreografická práce. Každý z pětice protagonistů si pro svůj typ klauna vytvořil specifický a příznačný pohybový slovník, v jehož hranicích se drží po celou dobu představení. Jednotliví klauni se snaží od ostatních odlišovat, aby postava každého z nich byla nepřehlédnutelná, vynikala a zároveň tvořila jednotu s bizarním kolektivem expresivně pokroucených těl i charakterů. Petr Vančura, Andrej Polák, Petr Vršek, Adéla Laštovková Stodolová a Zuzana Stavná předvádějí na malém a scénografií zútulněném jevišti (závěsy, umělé stromečky, kožešinové dečky) pantomimou tematicky propojené etudy.

Dvě ženy a tři muži, oblečeni do obyčejných oděvů (avšak s červeným nasazovacím nosem), začínají představení písní Veselme se, přičemž text sestává pouze z těchto dvou slov. Známá vánoční koleda tak nabývá bláznivého a lehce provokujícího rázu. Opakování, ať už slov, pohybů, záchvatů smíchu nebo situací, je jedním z hybatelů děje a zároveň jej těmito prostředky postmoderně dekonstruuje. Nejpůsobivější je Petr Vančura. Svůj jemně uskřípnutý hlas, drobnou postavu a chlapecky něžný vzhled umí vtipně i chytře využít a se stoupající intenzitou herecky přetvářet. Stejně jako jeho kolegové, i on používá minimum slov. Se strukturou vět si pohrává, varíruje ji, rozkládá a skládá slova v úplně jiném pořadí a tvaru.

Základními stavebními kameny inscenace jsou návraty, „přelévání“ v čase i prostoru, záměrná nesmyslnost jednání, partnerská nedorozumění hnaná až do extrémů a ústící v hysterickém smíchu, ne-li řevu. Hledání smyslu v nesmyslu je zbytečné. Cílem Joke Killers není vyprávět, ale ukazovat, bavit, děsit, možná i provokovat a hrát si se vším, co tělo, hlas, světlo i malý uzavřený prostor nabízí.

Jaký je ale klaun, který má bavit lidi ve dvacátém prvním století? Co je jeho cílem? Jsou vůbec současní klauni určení k tomu, aby rozesmávali? Tyto otázky mohou napadat diváky při sledování inscenace, která nejen že „vraždí vtip“, ale také postavu klauna, jak ho známe z tradičního cirkusu. Čeští Joke Killers jsou dětinsky sobečtí neurotici a agresivně krutí ničitelé; to se nejvíce projeví ve výstupu s panenkou, kterou nejdřív rozčtvrtí a později si pohrávají s jejím plastovým tělíčkem jako s loutkou. Nezdráhají se vulgarismů, které mísí s replikami ze Shakespearových dramat (nejčastěji z Hamleta). Ty však zaznívají ve výrazně zjednodušené úpravě: „Být?! Ne!“

Klaun v sobě od pradávna spojoval řadu vlastností a dovedností. Byl komickým krasojezdcem a akrobatem, krotitelem psů, oslů a prasat, nebo pouhým vtipálkem a vypravěčem žertů mezi jednotlivými čísly. Můžeme ho též chápat jako cirkusového herce, interpretujícího repertoár, který mnohdy dosahoval úrovně středověké sotie, italské commedie dell’arte, španělské frašky nebo hříčky jarmarečního divadla. I přesto, že je inscenace Joke Killers velmi současná a s dávkou iracionálního přístupu se dívá na bláznivou podstatu člověka, obsahuje v sobě také mnoho ze všech výše zmíněných žánrů.

Inscenační i herecký ansámbl Joke Killers chápe klauny jako modely a karikatury. Mohou to být lidé bez kořenů, společenští vyvrženci, ale také obyčejní lidé, kterých denně na ulicích potkáváme stovky. Klaun je kombinací dospělého člověka, dítěte a zároveň i zvířete, bytost, která vidí svět z jiného úhlu, s něhou i s rozjitřenou krutostí. Dnešní klauni si dělají legraci spíše z ostatních než sami ze sebe. Klaunův charakter se mění s věkem a společenským prostředím, ve kterém se pohybuje. Přes smích i pláč se může dostat blíže k divákovi a sdělit mu svou myšlenku. Obrazy, které vytvářejí Joke Killers, vyvolávají smích i obavy.

Divadlo Archa: Joke Killers. Režie SKUTR. Adéla Laštovková Stodolová, světla Michal Bláha, hudba Petr Kaláb, kostýmy Chatty. Premiéra 11. května 2010 Divadelní Flora Olomouc. Psáno z pražské premiéry 21. prosince 2010.

Recenze převzata z iDN