Divadelní noviny > Kritika

Co je to tady za řev?!

Rezidenty této sezony v pražském Divadla Archa jsou Linda a Matias Straub alias Spielraum Kollektiv. Linda, některým známá ještě jako Petáková, která souběžně studovala katedru KALD DAMU a katedru nonverbálního divadla HAMU, se ve své práci zaměřuje vyloženě na naddivadelní (mezižánrové) projekty, které mají blízko k dokumentárnímu divadlu.

V předcházejících projektech, převážně site-specific, se soustředila na osobní rodinné mezigenerační vztahy (Nekázanka – Marie to dala. Jak to dáš ty?), na diskusi o tom, zda mít či nemít děti (NoD Roxy – Plán D), sebevraždy (kolem Nuselského mostu Proč dál?). Vůči těmto ostře vyhraněným osobním tématům se může zdát, že busking (tedy veřejné muzicírování ve veřejném prostoru) je téma spíše okrajové. Pod názvem Busking = Asking se však Spielraum Kollektiv se svým projektem přihlásil do programu Archy a získal rezidenci.

Prvním příspěvkem byla prezentace živých soch Kings of Busking na Pražském Quadriennale 2015. Ukázalo se, že téma muzicírování ve veřejném prostoru města nejen spoustu lidí zajímá, což dokázala velká účast na veřejné diskusi v Arše, ale že toto téma v poslední době doslova eskaluje. Opakovaně se už pár let vrací na schůze magistrátu hl. m. Prahy a vztah k němu je od všech zainteresovaných i nezainteresovaných velmi rozporuplný. Pryč je doba posametové euforie a ukazuje se, že svoboda některých může bránit svobodě jiných…

Na jedné straně lze akceptovat argumenty buskerů, že mají právo na práci, jakou si přejí dělat, tedy volné muzicírování v centru města, a že se tím Praha přibližuje ostatním evropským metropolím. Na druhé straně stížnosti občanů, kteří žijí v oblastech „postižených“ permanentní hudební produkcí všeho druhu, a tudíž nemají šanci se úpřádně vyspat, rozhodně nejsou (jen) k smíchu. A to i když jsme v Praze zvyklí na zvýšenou hladinu hluku, ať už ve formě hudby, dopravy nebo nejrůznějších nástrojů využívaných pro rekonstrukce, permanentně sedm dní v týdnu a někde i 24 hodin denně. Busking tedy rozhodně není tak banální záležitostí, jak by se na první pohled mohlo stát.

V zahraničních metropolích často obdivujeme – jako turisti – buskery, tedy pouliční muzikanty a performery všeho druhu, ale můžeme si je poslechnout či je sledovat jen tolik, kolik chceme. Ale pokud jsme sami obyvatelé městského centra, je situace jiná. Právě ve dnech před premiérou projektu Busking un/limited v Arše získal tento projekt speciální aktuálnost v podobě schválení vyhlášky hl. m. Prahy výrazně vymezující či spíše omezující busking na veřejných místech (viz http://busking.cz/clanky/presne-zneni-nove-anti-buskerske-vyhlasky-ktera-vejde-v-platnost-1brezna-2016).

Inscenace Busking un/limited, kterou připravil Spielraum Kollektiv, je zajímavá nejen tím, že v ní vystupují autentičtí buskeři, ale především tím, že autoři nestraní ani jedné straně, jen nabízejí a skládají fakta. Dávají zaznít slovům buskerů a kladou také otázky divákům, kteří po nabídnutí informací sami posuzují, jaký názor u nich zvítězí.

Patřím k oněm turistům, kteří v ulicích metropolí rádi postojí u nejrůznějších produkcí, ale (možná i vzhledem k věku) jsem stále alergičtější na zvýšenou hladinu hluku. Jak v restauracích, tak i v ulicích. A to nechodím na diskotéky ani si nepouštím hudbu do sluchátek. A tak jsem byla hodně zvědavá, „co z toho vyleze“.

V Arše nás už při sestupu do podzemí vítalo příjemné brnkání na různé nástroje a zpěv buskerů. Krátce před začátkem produkce jsme byli zákulisím vedeni do Malého sálu Archy, abychom společně s průvodcem Jakubem Čermákem vstoupili do jakéhosi zmenšeného světa centra Prahy. Uprostřed bylo pódium, přehlídkové molo, na příchodové straně několik projekčních pláten. Na tom hlavním se v průběhu večera střídavě promítaly záběry z centra Prahy a dokumentární rozhovory. Jeho prostřednictvím – pomocí živé kamerky – jsou nám také přiblížováni všichni účinkující.

Molo obkružují ze všech stran stolečky s židlemi pro dvě, tři či čtyři osoby. Na každém stolku svítí minidomeček a jsou k dispozici červené a zelené figurky ze hry Člověče nezlob se. Na čtyřech okolních moni-stagích jsou rozmístěni čtyři buskeři. Diváci jsou vyzváni, aby si vyhledali místo, které se jim líbí (každý stůl symbolizuje nějakou část centra Prahy – Celetná, Václavák, Můstek, náměstí Republiky, Hradčany…).

Usedám na Můstku. Jakub Čermák informuje diváky o buskingu a klade – buskerům i divákům – všetečné otázky. Postupně se tak tříbí – a konfrontují – názory diváků na busking v ulicích Prahy. Jak byste třeba odpovědi na otázky: Měla by se dát svoboda vystupovat v ulicích města komukoli, nebo je třeba nějaké umělecké regulace? Kdy pro vás hluk v centru překročí únosnou mez? Odstěhujete se, nebo bude bojovat a psát stížnosti na magistrát? Stanou se z vás aktivisti požadující nápravu (omezení) produkcí? Podle toho, jak odpovíte, dáte k domečku buď červenou nebo zelenou figurku, a čeho je u stolu více, na takovou barvu změníte svítící domeček.

Fenomén buskingu je v průběhu zhruba devadesáti minut probrán poměrně zevrubně. Dozvíme se něco o jeho historii (zaměřené ovšem výhradně na hudební produkce, i když podle Wikipedie je třeba brát toto slovo jako pojem zahrnující všechny oblasti pouličního umění) spojené především s protestním muzicírováním šedesátých let XX. století i o jeho současnosti, o výhodách i úskalích této práce. A zároveň nám sami buskeři vyvracejí i různé legendy, spojené především se závratnými výdělky a motivací jednotlivců věnovat se této činnosti. Je patrné, že se organizátoři věnovali tématu do hloubky a že i „vzorky“ buskerů jsou velmi zajímavě – rozuměj různorodě – vybrány.

Představují nám ty, kteří dnes toto „řemeslo“ v ulicích Prahy provozují. Mladičká písničkářka s kytarou Tereza Bártová, muzikant Petr Krumphanzl, kterého můžete znát z dixie-kapely vyhrávající na Karlově mostě, hráč na skleničky Petr Špatina a extravagantní veterán Jiří Wehle, který zpívá staré písně a hraje k nim na dudy, na niněru, na šalmaj a další tradiční nástroje. Tento typ produkce neslouží k to mu, aby přinášel divákovi estetický zážitek (alespoň mně nepřinesl), ale aby jej velmi důrazně přiměl k přemýšlení nad problémy, které jsou součástí našeho života a k nimž – chtě nechtě – musíme zaujmout stanovisko. To je ostatně také jeden z cílů divadla.

A nejde jen o uvažování o obecných pojmech, jako je svoboda, umění či komerce, ale jde též – a v tomto případě především – o ekologii prostředí, v němž žijeme.

Spielraum Kollektiv: Busking un/limited. Režie: Linda Straub, koncept a dramaturgie: Mathias Straub, Linda Straub, scénografie: Mathias Straub, Linda Straub, Michal Horáček, light design: Michal Horáček, kamera: Klára Belicová, účinkují: Tereza Bártová, Jakub Čermák, Petr Krumphanzl, Petr Špatina, Jiří Wehle. Divadlo Archa Praha. Premiéra 4. března 2016.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 14. března 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Co je to tady za řev?!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ