Divadelní noviny > Názory – Glosy
Co je to vlastně kulturní instituce?
Cyklus debat, který připravuje ve foyeru Nové scény Činohra Národního divadla, otevřel dlouho řešené a politickou reprezentací stále odkládané téma. Večer nazvaný Kulturní instituce mezi státem, občanskou společností a trhem připravila a moderovala filozofka a pedagožka DAMU Alice Koubová. Pozvala tři mluvčí s naprosto odlišnými zkušenostmi. Architekta Josefa Pleskota, předsedu garanční rady Národní galerie, která má připravit pro Lubomíra Zaorálka zadání výběrového řízení na nového ředitele. Úřednici Ministerstva kultury Natašu Zichovou, která pětadvacet let zodpovídá za oblast profesionálního divadla a tance. A socioložku Terezu Stöckelovou z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Tři pohledy z diametrálně odlišných perspektiv otevřely dílčí aspekty problematiky kulturních institucí.
Josef Pleskot při rekapitulaci svých zkušeností konstatoval, že chybí definice, co je podstatou spravování a vedení národních kulturních institucí, nějaký společný jmenovatel, něco, k čemu by se mohly vztáhnout. Připomněl, že například zákon, na jehož základě vznikla a pracuje Národní galerie, a její statut jsou z roku 1949. Statut se podle něho postupně aktualizoval do nečitelného motance a v souvislosti s hledáním nového ředitele je nezbytně nutné vytvořit nový, pokud možno tak, aby podobný mohl fungovat i pro jiné národní kulturní instituce.
Musí se ale opírat o nějakou vizi, o národní kulturní politiku, a ta podle Pleskota chybí. Politická reprezentace podle něj nemá na její formulaci zájem. Umíme na leccos, co se venku děje, zareagovat, ale neumíme zareagovat jako národ, řekl architekt. Pokud nebudeme mít vlastní vizi, budeme stále jen napodobovat. Česká kultura podle něho nemá dost rozpoznávacích znaků.
Nataša Zichová oponovala: Česká republika má stohy sofisikovaných materiálů, aktuálně Státní kulturní politiku na léta 2015–2020 nebo Koncepci podpory umění na léta 2015–2020, ale nikdo s nimi nepracuje, ministři se střídají a rozhodují ad hoc. Vypočítala další nástroje, kterými stát podporuje kulturu, např. programy na podporu regionálních institucí, grantové programy, kde považuje za důležité delegovat rozhodování z politické úrovně na odbornou, státní fond kultury, jehož příjmy i transformace zůstávají dlouhodobě nevyřešené. Dotkla se legislativního prostředí, kde jakákoliv zákonná úprava naráží na nepochopení.
Za důležité považuje oborové umělecké platformy a sdružení, která mohou účinněji než jednotlivci komunikovat společné zajmy. Frustrující podle ní je, že se ani této půdě lidé z jednotlivých uměleckých oborů nerespektují a nejsou schopni se domluvit.
Tereza Stöckelová byla nejradikálnější. Z hlediska sociální a kulturní antropologie zpochybnila pohled na kulturu jako cosi neměnného, co charakterizuje homogenní skupinu. A s tím také trvalé principy aktuální státní kulturní politiky, které jsou prezentovány, jako kdyby byly evidentní, jako něco, na čem se shodneme. Podle ní by se naopak měly stát předmětem diskuse.
Garance svobody tvůrců v tom smyslu, že rozhodování v otázkách kultury má být odborné, nikoliv politické, podle Stöckelové není selfevidentní. Pokud chceme někoho získat do naší hry, musíme ho nechat, aby k tomu něco řekl, doplnila.
Za absolutní hodnotu považujeme uchování a konzervaci kulturního dědictví, ale nebereme přitom v úvahu například ekologizaci provozu budov.
Máme kulturu automaticky za něco, co nás sjednocuje, ale přehlížíme, že je i něčím, co má potenciál mediovat rozumnou a kultivovanou diferenciaci v současné rozdělené společnosti.
Týká se kultura jenom národního lidského společenství? Proč stavíme proti sobě kulturu a přírodu? Měli bychom vzít do hry i to, co ve státní kulturní politice není reflektováno, například agrikulturu nebo kulinářství.
Komentáře k článku: Co je to vlastně kulturní instituce?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
