Co je v módě v semaforském Novgorodě
Po několika odkladech způsobených covidem a naposledy počátkem Putinovy války vůči Ukrajině uvádí Semafor Nižní Novgorod – lehce upravenou variaci svého původního muzikálu poprvé premiérovaného v roce 1992.
Jiří Suchý a Jitka Molavcová coby Šolomonov s Varvarou FOTO Irena Zlámalová
S reálným ruským městem má tento Novgorod máloco společného. V Semaforu je přístavem na břehu jakéhosi moře, ponurým místem, v němž jako by se zastavil čas a kde pochybné existence utápějí své životy ve vodce, rumu a nicotě. Jistá příbuznost s ruskými reáliemi zde však přece jen je. Píše se rok 1917 a pointou děje je vysvětlení, proč k neblahé Velké říjnové socialistické revoluci došlo toho roku v listopadu a nikoli v září, jak plánovala jedna nadpozemská bytost. A je tu i Havlíkova hudba záměrně poznamenaná ruskou melodikou a přiznávám, že pokaždé když se skladba zlomila v synkopy, byl to pro mě úlevný pocit: ani v imaginárním prostoru divadelní scény nelze nemyslet na to, že vražedná ruská agrese stále pokračuje. A přímo očistným závanem svobody je, když na jeviště najednou kontrastně vtrhne pravý „amerikaňskyj džez“, hraný kutálkou v čele se skvělými muzikanty Michalem Stejskalem, Magdalenou Jehličkovou, Martinem Zilvarem a Eliškou Hurábovou.
Při troše dobré vůle lze semaforský Novgorod vnímat i jako metaforu typického ruského úpadku a hnusu. Ale ani s vědomím, že libreto, inspirované dávnou písní Richarda Falla a Jiřího Červeného, vzniklo před třiceti lety a autor jej patrně napsal jen pro ten špás pohrát si rafinovaně s historií, jsem se při sledování představení určité pachuti zbavit nedokázal.
Jiří Suchý v něm vyvinul celistvý příběh a také, neříkejme rovnou dramatické charaktery, spíše charakteristické typy, takže průběh, tempo a především účin inscenace spočívá v dovednostech jejích představitelů. A ty jsou ovšem podmíněny úrovní talentu, vkusu a herecké zkušenosti. Věrohodné postavy Krčmářky a Důstojníka vytvářejí Olina Patková a Jiří Štědroň, ale to jsou spíš epizodní role. Osobitostí, autenticitou a energií vyzařuje Duna Lucie Černíkové a její naléhavý zpěv krásné Havlíkovy a Suchého písně Kamarádka včel volá po samostatném singlu. Zaujme i bizarní Holandr Igora Šeby, pošetilec, který do proutěné klece s průduchy umisťuje ulovené mouchy. Tím výčet pochval končí. Jiří Krejčí se v úloze Námořníka spokojil s jednoduchou šarží opilce, a když mluví – nemohu napsat hrají – Natálie Hrychová (Denisa) a Kamila Kopčová (Děvečka), obě zcela bez výrazu a půvabu, představení se neúnosně vleče. A jurodivý Zachar Bronislava Kotiše je ztělesněním iritující výstřednosti, chvílemi až nesnesitelné. Nezdá se mi, že by to byl režijní záměr, specifikem semaforské poetiky vždy bylo a je tzv. podehrávání, přirozenost a nikoli takto primitivně uchopený Stanislavskij.
Obě semaforské star Jitka Molavcová (Varvara) a Jiří Suchý (Šolomonov) tentokrát pouze šlusují obě poloviny inscenace a k jejich autorskému, osobnostnímu herectví není co dodat – je jako obvykle jedinečné.
Co je v módě v Novgorodě / nikde jinde nemají, zpívá se v jedné novgorodské písničce. Publikum však ze sedadel kromě rozpohybovaného ansámblového finále doslova zvedl především přídavek: varianta dávného Suchého hitu Život je pro mě obnošená vesta ve znění Život je pro nás neprůstřelná vesta – nepatetický, básnický hold bojující Ukrajině.
Semafor, Praha – Nižní Novgorod. Libreto, texty písní, výprava a režie Jiří Suchý, hudba Ferdinand Havlík, hudba pro jazzovou kutálku Jiří Suchý, hudební nastudování Jakub Přibyl a Jiří J. N. Svoboda. Premiéra 13. dubna 2022.
Komentáře k článku: Co je v módě v semaforském Novgorodě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
