Co na sebe vím I
V roce 2010 jsme pod titulem Co na sebe vím publikovali sérii vzpomínek Milana Uhdeho na jeho cestu životem, divadlem a literaturuou. Měla velký čtenářský ohlas – ze všech memoárových seriálů, jež jsme za dvaadvacet let v Divadelních novinách uveřejnili možná nejintenzivnější. Možná po tu absolutní autorovu počestnost a nemilosrdnost vůči sobě samému. A tak jsme Milana Uhdeho přemlouvali, aby po roční odmlce u nás ve vzpomínání pokračoval. Nechtělo se mu moc, ale nakonec podlelhl tíze našich argumentů a napsal pro Divadelky dalších osm kapitolek, z nichž první máte před očima. (Doufáme, že ho přemluvíme ještě k jedné, deváté, k jakémusi shrnuti, pointě, katarzi?, jež tento seriál v Divadelních novinách definitivně uzavře.)
Pavel Kohout v časech moru. Přítel, nebo spíš aktivista politického zápasu? foto Oldřich Škácha
Patron mého obratu
Někdy začátkem června 1974 mi zatelefonoval Pavel Kohout. Nijak jsme se předtím nekamarádili, ale dobře jsme se znali mimo jiné ze zasedání spisovatelského výboru v roce 1968, kterých se účastnil jako předseda stranické organizace, jímž tehdy byl. Po okupaci pobýval sice nějakou dobu v zahraničí, ale v roce 1969 se k překvapení některých kolegů vrátil, aby bojoval, jak se na schůzi Svazu vyjádřil. Vzpomínám si, že mi to jeho prohlášení tak trochu pohnulo žlučí; připadalo mi nepřiléhavé vůči situaci, a kromě toho jsem nikdy neměl rád „bojové“ vyjadřování ve sféře kultury. Nebylo však pochyb, že Pavel měl na mysli úsilí ve sféře politické.
Jeho telefon mě překvapil a vyrušil z hlubokého soukromí, do kterého jsem se snažil uchýlit. Ptal se, jak se mám a co dělám. Předpokládal jsem, že hovor je odposloucháván. Vždyť Pavel Kohout byl signatář petice na obranu politických vězňů a muž, který si vždy počínal svobodně, pro okupační úřady přímo provokativně. Kroutil jsem se. Dýchám, abych se nezadusil. Do Prahy nejezdíš? Řekl jsem popravdě, že ne. A kdybych tě pozval, udělal bys výjimku? Udělat jsem ji nechtěl. Tušil jsem, že nejde jen o společenské setkání. K telefonu však přišla má žena a Pavlovu otázku slyšela. Ano, napsala na kus papíru na mém psacím stole, a to velkým písmem, abych je mohl číst bez brýlí.
Přiznávám – bál jsem se, že mě Pavel do něčeho zatáhne, a tak jsem vypočítával překážky: manželka pracuje, já jsem doma se synem, a tak jsem ve všední den vázán. Co o víkendu? nedal se Pavel odbýt. Musím se zeptat. Žena napsala: Jeď!!! – Točil jsem se mezi dvěma ohni. Teď se to nehodí, pokusil jsem se o další odkladný manévr. Snad na podzim. Do podzimu daleko, namítl Pavel. Žena napsala: Jeď hned! – Dobře, vzdal jsem to. Poslední červnovou sobotu. Tento týden by to nešlo? Žena napsala: Šlo. Na rozdíl ode mě věděla, že hru na schovávanou sám se sebou nemohu hrát donekonečna. Bylo rozhodnuto. Přijedu. Pavlův byt na Hradčanském náměstí najdu.
Pavel s Jelenou bydleli symbolicky: z okna se dívali na hradní Matyášovu bránu. Političtější adresu si nešlo představit. Pavla hlavně zajímalo, co píšu. Nemohl jsem mu samozřejmě říci, že mě a mé texty kryje Miroslav Částek se svým divadlem jednoho herce a Zdeněk Pospíšil z Divadla Na provázku, který měl už tehdy na režisérském stole mou dramatizaci Páralovy Profesionální ženy a počítal s tím, že mu do konce roku zdramatizuju Olbrachtova Nikolu Šuhaje a napřesrok Mrštíkovu Pohádku máje. Nemohl jsem Pavla pobavit ani vyprávěním o tom, jak na jméno inženýra Uvarova překládáme spolu pro Sovětský svaz manuál k nové lovecké kulovnici vyráběné v brněnské Zbrojovce.
Zmínil jsem se jen, že jsem dokončil dramatickou variaci na román Andreje Bělého Stříbrný holub. To je za čtyři roky všechno? divil se hostitel známý literární plodností. A komus ji zadal? Doznal jsem, že nikomu. Leží v šuplíku. Můj společensky dokonalý protějšek to nevydržel: Nezlob se, to jsi trouba. Vysvětlil jsem, že Divadelní a literární agentura, jediná instituce oprávněná sjednávat za české spisovatele smlouvy o provozování jejich her v cizině, odmítla před dvěma lety nadále mě zastupovat, a doma jsem stejně dlouho zakázán po udání, které na mě učinil Jan Kozák v Rudém právu. Že si mohu smlouvy s cizinou sjednávat sám? To jsem nevěděl a ani vědět nechtěl.
Pavel zvedl telefon a spustil do něj německy a po vojensku: Haló, Eriku. Prověrka spojení. Jak mě slyšíš? Já tebe na pět. Následoval výklad, že přišel na návštěvu kamarád, výborný autor, ostatně Erikovo nakladatelství jeho hry zastupovalo a zná jej; má novou hru. Že ji může Erikovi poslat? – Sepjal jsem ruce: proboha, to ne, nejde to, není to dovoleno, nechci mít další a ještě větší nepříjemnosti. Pavel mávl rukou a pokračoval; slíbil Erikovi, že mu rukopis ihned pošlu, a pak se pustili do hovoru, kterému jsem při své tehdejší slabé znalosti němčiny nerozuměl a který trval dost dlouho. Když skončil, vylíčil mi Pavel jeho obsah, a ten silně ovlivnil můj příští osud.
Počínej si jako autor, člověče
Šlo o to, že Erik Spiess, vedoucí divadelního oddělení kasselského nakladatelství Bärenreiter, věděl o tom, že ve Svobodném německém vysílači v západním Berlíně leží pro mě honorář 2.500 marek za předloňské vysílání mé hry Výběrčí, které regulérně sjednala DILIA ještě v době, kdy jsem nebyl zakázán, ale za nových okolností se bála honorář pro mě převzít, a tak oznámila, že autora už nezastupuje. Ta částka pro naši skromnou domácnost představovala živobytí nejmíň na rok. Zbývalo jen vyhotovit plnou moc pro Erika, který byl na jejím základě ochoten a schopen peníze vyzvednout a poslat po dobrém příteli-žurnalistovi do Československa.
Konečně mi svitlo. Pochopil jsem, co mé ženě bylo jasné už dávno: československý komunistický režim je genocidní a jen trestuhodně naivní nebo zbabělá oběť jeho násilí doufá, že se dočká omilostnění. Déle než dva roky jsem trápil rodinu nečinností a trpným snášením útlaku, vystavoval ji projevům svého bezmocného zoufalství a vzteku a hmotnému nedostatku, přičemž v Berlíně marně čekal honorář a v zásuvce nová hra. Počínej si, člověče, jako autor, řekl mi Pavel, chovej se sebevědomě, venku už tě hráli, tak se živ tím, co nejlíp umíš. Erikovi hru pošli a připoj k ní všechny starší texty. On ti pomůže.
Pavel mi poradil, jak se má formulovat plná moc, a slíbil zajistit její doručení Erikovi do Kasselu. V prosinci 1976 Erikovi zcela nečekaně dovolily komunistické úřady přijet do Prahy. Sešel jsem se s ním, s Pavlem a s Jelenou v restauraci a podepsal s jeho nakladatelstvím smlouvu. Erik Spiess se ukázal jako opravdový kamarád. Staral se, jenže atmosféra v západní Evropě nebyla pro zakázané české autory příliš příznivá. Dramaturgové smýšleli levicově, socialismus pro ně ztělesňoval velkou naději a na jeho „deformace“ na východě hleděli jako na komplikaci při uskutečňování velkého ideálu. Chtěli slyšet a z našich textů vyčíst, že jsme navzdory zákazu oddáni Marxově myšlence.
Dramatickou variaci na Stříbrného holuba se na jeviště nikdy uvést nepodařilo. Teprve s dlouhým odstupem jsem poznal, že to není dobrá hra, a přestal o její uvedení usilovat. Pod patronací Erika Spiesse uvedli v Německu a Rakousku několik mých her rozhlasových. Byl to psychologicky i finančně významný přínos. Mé výtvory ze sedmdesátých a osmdesátých let však nedosáhly zdaleka takové publicity a tolika repríz jako mé nepoměrně začátečničtější práce z let šedesátých, kdy je uvádělo deset a více evropských stanic. Eric Spiess sám popisoval, že se na něj „literární šéfové“ v divadlech a v rozhlase dívají jako na promotora ztracených outsiderů.
Kdybyste tak napsal hru o postavení gastarbeitrů, nadhodil, ta by zabrala. Jenže já jsem o gastarbeitrech věděl jen to, co jsem vyslechl z vídeňského rozhlasu, a to bylo málo i jako pouhá informace. Většina disidentů – mě nevyjímaje – soustředila autorskou pozornost na vlastní osud a na své blízké. Klasickým dílem toho druhu je Vaculíkův Český snář, ve kterém je ovšem soukromí neoddělitelně svázáno se společenskou situací. Intimní téma v dramatickém tvaru provedl několikrát úspěšně Václav Havel, také Pavel Kohout je zvládl ve svých hrách Marie zápasí s anděly a Atest, ale jinak se dokázal nad „intimně disidentské“ příběhy jako dramatik ke svému prospěchu povznést.
Mnohé naděje, které jsem si odvezl z Pavlova bytu, vyšly zkrátka skromněji, než jsem si představoval. Patrona svého obratu jsem ostatně bral pouze zčásti jako dobrodince. Sledoval nejen pomoc kolegovi a pozdějšímu kamarádovi, ale získal v něm přispěvatele samizdatové Edice Petlice, kde má Hra na holuba v roce 1974 na podzim vyšla, později účastníka schůzek zakázaných spisovatelů – takzvaných kvartálů -, jednoho z autorů strojopisného časopisu Obsah – vycházel až po Pavlově odchodu do Rakouska -, a vlastně potenciálního signatáře Charty. Ale ať byl Pavel především přítel, nebo spíš aktivista politického zápasu, bylo dobře, že pohnul ledy, kterými jsem se obklopil.
Komentáře k článku: Co na sebe vím I
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
