Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Co na sebe vím II Zač bylo lidských práv loket
Také s Chartou 77 je pro mě spjato jméno Pavla Kohouta. V roce 1976 při prosincovém posezení s Erikem Spiessem v jedné pražské restauraci mi Pavel stačil venku spiklenecky pošeptat, že se chystá podpisová akce; má připomenout, že vedoucí československá politická garnitura přistoupila na pojetí zákonů o lidských, občanských a politických právech do domácího právního systému a uveřejnila je ve Sbírce zákonů a nařízení. Vyplývá z toho závazek uplatňovat tyto zákony ve všech oblastech, v nichž doposud nebyly dodržovány. Jde o průlom, který se mocenským orgánům zatím daří utajit před veřejností. Pavel mě uvědomil, že o podpis požádají i mě.
V neděli 6. ledna 1977 večer bylo poprvé zveřejněno prohlášení Charty 77. V první vlně byla publikována jména 242 signatářů, jejichž podpisy – spolu s několika dalšími – zabavila Státní bezpečnost v lednu 1977 (většinu při zadržení Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a Pavla Landovského, když 6. 1. 1977 vezli do parlamentu a úřadu vlády předat originál Prohlášení Charty 77) | FOTO ARCHIV CHARTY 77
Neměl jsem z toho žádnou radost a hned jsem odpověděl, že si dobře rozmyslím, než se připojím k takové politické iniciativě. Nepřijímám totiž výklad, že není politická, nýbrž občanská a lidská. Pokud bude mít vlastnosti, které Pavel naznačil, přinese neúprosnou konfrontaci s režimem; ten nebude schopen reagovat jinak než represivně. Necítím se na pobyt ve vězení ani jako člověk a spisovatel, natož jako otec rodiny, ve které žijí dvě malé děti a která bude v takovém případě vydána značnému existenčnímu ohrožení. Pavel soudil jinak: zavírat signatáře podle něj nebudou, ale podpis petice rozhodně není ničí morální povinnost. Každý ať zváží, na co má.
Zbytek prosince jsem trávil rozpornými úvahami: na jedné straně jsem se těšil, že německým uvedením mé nové hry Zubařovo pokušení – smlouva byla podepsána – skončí nejhorší hmotné starosti, a z toho hlediska byla účast na protirežimní manifestaci rušivým prvkem hodným odmítnutí; na druhé straně jsem toužil odpovědět na ústrky, kterým jsem byl po zákazu vystaven a k nimž jsem mlčel, a to částečně z donucení a z nemožnosti veřejně se ozvat, ale částečně i ze strachu, a tedy vlastně do nemalé míry z vlastního rozhodnutí. Teď nadešla příležitost vykřiknout. Vzpomněl jsem si na oběti pogromů: zoufale křičely, i když je nikdo neslyšel a neměly vyhlídku, že jim někdo pomůže.
Na svátek svatého Štěpána u nás zazvonil hubený, ba spíš vyzáblý mladý muž s bledou pletí. Představil se jako Jiří Müller. Nedávno jej propustili z vězení. Jeho případ jsem znal – patřil v osmašedesátém roce k představitelům studentského hnutí a politické činnosti se nevzdal ani po nástupu tuhé normalizace na začátku sedmdesátých let. Řekl, že od svých pražských přátel slyšel, že jsem statečný, a proto mi přinesl k přečtení a případně i k podpisu určitý text. Kdepak statečný, odpověděl jsem, naopak, velmi se bojím. Přátelsky oponoval: ví, že se podílím na samizdatu, a to zbabělci nedělají. Text mi na mou žádost nechal na rozmyšlenou. Zastaví se pozítří.
Okamžitě jsem si petici přečetl. První reakce napovídala podpis odepřít. Proti mysli mi byla zejména myšlenka dialogu s komunistickou mocí. Komunisté se mnou nikdy žádný dialog nevedli a nepovedou. O čem jej s nimi taky vést? O mé hře Král-Vávra, kterou dovolili hrát, rozhodovali za mé nepřítomnosti a i v roce 1968 se po společném obědě a po diskusi v brněnském hotelu Continental odebrali mí spisovatelští kolegové-komunisté do vládní vily na poradu o kultuře sezvanou tehdejším tajemníkem Josefem Špačkem, ale já tam nemohl. Ostatně to platilo i o spisovatelských sněmech: my nestranící jsme seděli v předsálí, a v sále komunisté předem schvalovali průběh sjezdu.
Ale pak mě napadlo, že jde zřejmě o náznak jakési loajality a konsenzuálnosti: signatáři Charty 77 nechtějí bořit režim, i když by si to podle mě zasloužil. Ať jen dodržuje vlastní zákony. Jenže hned jsem v té vnitřní diskusi namítl, že náznak je nejen platonický, ale i průhledný: dodržování lidských, občanských a politických práv je přece v nesmiřitelném rozporu s každodenním provozem totalitního státu. Kdo chce o taková práva usilovat, nutí tím totalitní stát přiznat, že není udržitelný. Otisk ve Sbírce zákonů a nařízení však přesto působil nakažlivě. Dostal jsem jej sice o něco později, ale zřetelně jsem si nad ním vybavil někdejší převládající pocit vyvolaný úvodním prohlášením Charty.
Jaký? Nedělal jsem si iluze o pronásledování, které signatáře čeká, ale chtěl jsem opustit zpozdilou naději, že mě pogromisté za zdrženlivé chování vezmou aspoň částečně na milost. Chtěl jsem říci ďáblovi Ne, jak o tom zpíval Svatopluk Karásek. Byl to neméně křečovitý postoj. Má žena, ač o šest let mladší než já, byla mnohem zralejší a varovala mě: pronásledování neunesu a tíha odpovědnosti za děti a za rodinný život bude i nadále spočívat na ní. Podle ní bych podepsat neměl. To bylo závažné slovo. V našem manželství se stalo jen dvakrát, že jsem prosadil svou vůli proti vůli její. Poobakrát se potvrdilo, že to byla chyba. Potvrdí se to i potřetí?
Zakrátko poté, co jsem podepsal, se ukázalo, zač je lidských práv loket. Po Novém roce nás několikrát volal Pavel Kohout a popisoval, co se děje v Praze. Znělo to zle. 12. ledna 1977 se těsně před devátou večer ozval v našem domku zvonek. U dveří stála čtveřice mužů. Poznal jsem mezi nimi majora G., který mě předtím několikrát vyslýchal. Jeho jméno nikdy nezapomenu, ale od listopadu 1989 jsem je nevyslovil; obával jsem se, že by se našel iniciativní mstitel, který by mu chtěl oplácet, že se mi jako estébák věnoval. Druhý muž u dveří byl podporučík D., majorův podřízený a spolupracovník, třetí nadporučík dr. B., vyšetřovatel, čtvrtý pan K., náš soused odnaproti.
Za velitele skupiny se prohlásil nadporučík dr. B.; vykázal se nařízením o vykonání domovní prohlídky v našem domku a dodal, že se nepodařilo zastihnout prokurátora, který měl nařízení podle zákona podepsat. Přesto je možné domovní prohlídku vykonat a podpis prokurátora opatřit dodatečně. Proti nařízení se mohu odvolat, ale nemá to odkladný účinek. Výkon prohlídky a případné odebrání věcí musíme strpět. Soused odnaproti byl přizván jako takzvaná nezávislá osoba. To všechno mě vyděsilo při pouhém pomyšlení, že děti jsou ještě vzhůru nebo se probudí a že je to, co nás v příštích hodinách čeká, vyděsí přinejmenším jako mě.
Estébáci v dětském pokoji
Vstupní procedura trvala dost dlouho, takže se za chvíli objevila manželka. Přeříkal jsem jí, co jsem se dozvěděl. Zatvářila se přísně: Tak? přeměřila si vetřelce. Tak přezout! Čtyři muži začali balancovat na jedné noze, aby si na druhou nazuli pantofli; leželo jich tam několik párů. Byly to ovšem pantofle na mou nohu, zatímco nezvaným hostům scházela do mé šestačtyřicítky nejméně čtyři čísla. Přezuti se začali sunout ke schodišti, kde tři z nich zápas s neúměrně velkou obuví dočasně vzdali a schody absolvovali v ponožkách. Ale mé zděšení a strach narostly do té míry, že mi nedošlo, že kdyby byla prohlídka motivována vážně, a ne pouhým zastrašením, chovali by se daleko ostřeji.
Nadporučík dr. B. požádal o zapůjčení psacího stroje. Nač? Když vy asi budete chtít, abych odebrané věci podrobně sepsal, vysvětlil a informoval mě tím o právu, o němž jsem neměl potuchy. Počítal jsem sice s domovní prohlídkou, ale nedůsledně, a tak jsem nenahlédl do trestního zákona. Neznalý mezí, které estébáci nesmějí překročit, přihlížel jsem trpně, jak nadporučíkovi přinášejí, co žádali zabavit. Především prohlédli knihovnu; každým svazkem zatřásli, aby vypadly uschované písemnosti. Nevypadlo nic. Aspoň po té stránce jsem se připravil; o odběru samizdatu svědčil jediný exemplář ponechaný úmyslně. Texty publikované na cizí jméno jsem včas odnesl.
Třináctiměsíční dcera už spala, a když estébáci v dětském pokoji prohlíželi její postýlku, spala mi dál na klíně, zatímco čtyřletý syn klidně pozoroval, jak se ti dva páni přehrabují v knihovně. Byl zvyklý: tak si počínali mí kamarádi, když hledali, co by si vypůjčili. Rozrušil se zato strašně, když byl konečně odeslán do přestlané postele. Kdo mně sáhl na Honzu? křičel. Měl na polštáři milovaného plyšového psa, jehož se nikdo nesměl dotknout, ale ten večer byl zákaz zjevně porušen. Darebáci! ječel. Darebáci! Rozuměl jsem, že to platí rodičům, a okřikl jsem ho. Major si to vyložil ve svůj prospěch. Vidím, pravil, že syn bude jednou chlap. Ale chápu i tatínka.
(Pokračování)
Komentáře k článku: Co na sebe vím II Zač bylo lidských práv loket
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
