Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Co na sebe vím IX

Za celou svou politickou kariéru jsem dvakrát zažil radost ničím nezkalenou: když jsem do politiky vstupoval – a když jsem ji opouštěl. Po slavnostním přijetí české vlády u prezidenta na Hradě a po podpisu slibu jsme se s přáteli procházeli po Starém Městě, byla u toho kamarádka Eda Kriseová s manželem, a nahlas jsem se těšil, co všechno jako ministr kultury dokážu. Zato radost z odchodu byla jiného rodu. Nevyvolalo ji pohrdání politikou, jak předpokládali někteří přátelé a hlavně tazatelé na pozdějších besedách. Byl jsem rád, že jsem rozpoznal, jak závažných chyb jsem se dopustil a že nesmím doufat v ničí důvěru, protože jsem ztratil veškerou politickou důvěru sám v sebe. Aniž jsem na okamžik zaváhal, odolal jsem pokušení udržovat se v poslanecké lavici z pohodlné setrvačnosti. Nebylo sice velké, ale naskytlo se v podobě neblaze známých a tolikrát uplatňovaných falešných argumentů: na tvé místo nastoupí někdo horší.

Rodina očekávala, že to se mnou nebude mít lehké. Budu sedat u televize a u novin a strašně nadávat. Nadávat na jiné jsem však neměl proč; sledoval jsem důsledky zhoubných opomenutí, která jsem spoluzavinil, a protože jsem k rezignaci na politiku dospěl přirozeně, účasti v ní jsem nelitoval. Na mé přitlumené reakce měla ovšem vliv i únava. U televize jsem usínal. Ale usínal jsem i hodinu po snídani, půl hodiny po obědě a v podvečer před šestou. Víc než šestnáct hodin denně jsem prospal nebo proklimbal. Když to trvalo déle než dva měsíce, pověděl jsem o tom internistce, za kterou jsem jezdil do Rosic u Brna a která vedla mou odtučňovací kúru: vážil jsem pětadevadesát kilo a pod rozumným dohledem jsem za dva roky bez nesnází shodil jejich celou osminu. Paní doktorka Lányová mi řekla, že trpím únavovým syndromem z vyčerpání a že jeho příznaky ani v průběhu let nemusí odeznít. Jako hypochondra mě to hodně vylekalo.

Po půlroce jsem konečně zase začal číst knihy a pomýšlet na to, co budu konkrétně dělat. V roce 1989 jsem rozepsal hru, ale stačil jsem načrtnout pouze vstupní výjev, nějakých pět stránek, a nevěděl pořádně jak dál. Byl bych s chutí navázal na své přednášky na brněnské filosofické fakultě, ale ta se mě už v roce 1995 zbavila: zrušila mé pracovní místo odborného asistenta v Ústavu české literatury. Neměla na to právo, protože mě jako poslance chránila ústava, ale protože jsem si domyslil, jak úporně mě vedení Ústavu nechce ve svých zdech, nesoudil jsem se a napsal jen drsný dopis děkanovi a kamarádovi Jaroslavu Mezníkovi, který výpověď pokryl podpisem. Dodatečně mě přece jen mrzelo, že jsem se nebránil; věděl jsem, co hodlám o české literatuře devatenáctého a dvacátého století říct. Návrat za katedru se tedy nepodařil. Sen o učitelství skončil. Externí úvazky na Literární akademii a na JAMU mi jej pouze připomínaly.

DIVADELNÍ VÝZVY

Zato se mi ozvalo Horácké divadlo v Jihlavě. Zprostředkoval to Miloslav Kučera, který se mnou jako s ministrem kriticky bojoval o systém financování divadel; měl s ním zkušenost jako ředitel pardubické scény. Naše spory probíhaly i později, a to oboustranně korektně, a tak se mě jednoho dne zeptal, zda bych přijal nabídku upravit Shakespearova Coriolana pro mladého jihlavského režiséra Petra Žáka. Tato politická tragédie mě už dávno přitahovala, a tak jsem se do úpravy pustil, samozřejmě s obavou, zda se po mnohaleté pauze neztrapním. Vždyť naposledy jsem se na otevřené spolupráci na konkrétní inscenaci podílel zhruba před třiceti lety a věděl, že se divadlo mezitím nezastavilo ve vývoji. Kromě toho měl režisér neúprosné požadavky na počet jednajících osob, zejména pokud jde o sbory; na masové scény nebylo pomyšlení, přestože dosavadní české inscenace této hry spočívaly na hrdinově střetání s římským davem.

Ať už byl výsledek dobrý, jak vlídně usoudila kritika brněnská původem nebo bydlištěm, anebo špatný, jak tvrdil renomovaný pražský divadelník a znalec, práce mě strhla. Slíbili jsme si s režisérem Žákem, že budeme pokračovat a vyjdeme Jihlavským vstříc například dramatizací románu Karla Václava Raise Kalibův zločin, ale než jsme k tomu přistoupili, byl Petr Žák z funkce uměleckého šéfa odvolán a později odešel od divadla vůbec. Vzdát jevištní poctu klasikovi zůstalo tudíž na jiných. Další výzva ke spolupráci však přišla brzy. Tehdejší šéf Mahenovy činohry Zbyněk Srba oznámil, že ve svém divadle uvede mou původně provázkovskou dramatizaci Mrštíkovy Pohádky máje. Byl obdivovatelem tohoto mého dílka, pěkně jej inscenoval v Mostě, a tak jsem vítal příležitost vrátit se ke hře, jež se do té doby hrála ve verzi, kterou mi sebral ze stolu Zdeněk Pospíšil a která byla sice schopná jevištního života, ale jako většina mých prvních verzí textově mizerná.

Tady jsem měl pod nohama pevnější půdu než nad Coriolanem. Bez obtíží jsem našel slabiny původního znění, snažil se přesvědčivěji koncipovat některé situace a vyztužit chabé motivace týkající se jednání postav. Největší radost jsem měl z možnosti lépe vybudovat charakter Ríšovy starší pražské přítelkyně a hlouběji vykreslit její vztah k milému prolhanému Moravanovi. Irena Konvalinová v její roli byla na zkouškách znamenitá, hlasová indispozice jí však žel nedovolila absolvovat premiéru. Režisér stanovil, že ji za ni odmluví inspicientka s textem v ruce a gestickou složku naznačí choreografka Hana Charvátová. Někteří diváci byli přesvědčeni, že šlo o experiment, ne o řešení z nouze, ale já jsem měl po náladě. Generálka se mi totiž líbila. Vzápětí byla hra stažena, protože představitelky dvou rolí otěhotněly, nebyla však navzdory slibu obnovena – někdo prý neopravitelně poškodil uskladněné kulisy —, a to mi bylo líto.

CELOŽIVOTNÍ NEZDAR

Téměř pět let jsem pracoval na hře Zázrak v černém domě. Neúspěšně, protože jsem k ní lidsky nedozrál. Pořád jsem toužil její postavy soudit, a teprve až jsem si osvojil halasovskou hierarchii, že nad krásou je nade vším, tedy i nad pravdou, slavnost porozumění, dokázal jsem text dotáhnout do tvaru, se kterým jsem byl spokojen. K divadlu jsem se tedy vrátil. Těmito slovy to aspoň pojmenoval přítel Bořivoj Srba a já doufám, že výstižně. Nad Zázrakem v černém domě jsem se však musel obejít bez rady a pomoci svého věrného, moudrého a náročného dramaturga. Má žena s tou hrou a s mou další prací už nechtěla mít nic společného. Došlo mi, že její dosavadní stesky na mé chování vyjadřovaly hluboké zklamání ze života se mnou. Nebyl jsem pro ni doslova po žádné stránce dobrým partnerem a její schopnost dlouho to snášet jsem mylně považoval za smír a odpuštění. Marně jsem se snažil změnit. To byl těžký, celoživotní nezdar.

Žena mi řekla, že už v sedmdesátých a osmdesátých letech vážně přemýšlela o rozhodnutí opustit manželství, které ji smrtelně vysilovalo. Vytrvala, protože tušila, že by mě rozvodem nadobro zdecimovala. Teprve z odstupu jsem si uvědomil, co jsem dosud přehlížel: že jsem byl soustředěním na beznaděj své situace zakázaného autora skutečně nesnesitelný. Když jsem postupně nabyl rovnováhy, bylo pozdě na obnovu toho, co vzalo zasvé. Pobyt v politice toto mé poznání jen oddálil. Posléze jsme v našem rodinném domku začali bydlet odděleně a vídali se jen občas; setkání byla plná výčitek, namnoze oprávněných. Přiznávám, že jsem je neunesl; odešel jsem z domu i od ženy za novou partnerkou, která mě má ráda takového, jaký jsem. Pochopil jsem, že se mi návrat ani zdařit nemohl. Porozumění je životodárné, i když nevrátí, co vrátit nejde. František Halas objevil pro můj dnešní životní pocit ještě jiný výraz: Nešťastně šťasten.

(konec)

• Autor: Milan Uhde
• Publikováno: 18. září 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Co na sebe vím IX

1. Irena Tomášková

   

   Pane Uhde,
   vážíte si sám sebe?

   09.04.2014 (9.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ