Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Co na sebe vím V
Petra Pitharta jsem znal jako autora společenskokritických textů uveřejňovaných převážně v Literárních novinách a Literárních listech i jako přispěvatele samizdatových časopisů v sedmdesátých a osmdesátých letech. Osobně jsem se s ním seznámil někdy kolem roku 1987, kdy jsme se oba jako čerství držitelé cestovních pasů vypravili do Maďarska na schůzku se zahraničními přáteli. Příštího roku už jsem jet nemohl, protože mi pas bezprostředně po návratu odebrali, ale místo mě se účastnila má žena a v Petrovi našla dobrého a galantního kamaráda.
Vypadalo to, že Petru Pithartovi spadl kámen ze srdce… Předseda vlády Petr Pithart s Václavem Havlem v 90. letech FOTO SLAVOJ KNOR
Někdy v únoru 1990 přijel Petr Pithart do Brna už jako čelný český politik a pozval mě na setkání ve vile Tugendhat. Chtěl, abych se podílel na výměně názorů s aktivisty usilujícími o obnovu Moravy jako nositelky práv moravského národa a jako součásti Československa koncipovaného po vzoru evropských spolkových států. To už jsem věděl, že je Petr Pithart autorem osobité studie o roce 1968, kterou podepsal pseudonymem Sládeček a kterou jsem zaujatě a s obdivem četl ještě v hloubi totality. V debatě jsem se s „moravisty“ ostře střetl, především s Boleslavem Bártou. Idea moravského národa mi připadala opožděná, marná a směšná.
Petr Pithart diskusi pozorně naslouchal, ale svůj postoj v ní nedal najevo. Občas namítl něco proti každé z obou hádajících se stran, ale vilu jsme opustili, aniž spor rozhodl. Teprve později jsem pochopil, že mu idea obnovy a rehabilitace země Moravskoslezské není cizí; pojal ji dokonce do svého programu. Příležitost k hlubšímu seznámení jsem dostal na konci června 1990. Byl jsem právě v jednom lázeňském městě v Německu na velké politické diskusi; předseda české vlády designovaný po prvních svobodných volbách završených pronikavým vítězstvím Občanského fóra mě telefonicky pozval, abych se na zpáteční cestě u něj zastavil.
Když jsme ráno se ženou vystoupili v Praze z norimberského rychlíku, zachytili jsme z amplionu výzvu, abychom se dostavili k nádražnímu rozhlasu. Čekala tam premiérova dvoučlenná ochranka, a tak jsme vstoupili do domu, kde se tvořila česká politika. Petr Pithart mi navrhl, abych se stal členem jeho kabinetu jako ministr kultury. Nečekal jsem to. Těšilo mě přednášet na brněnské filosofické fakultě o současné literatuře a dělat šéfredaktora Atlantisu; na psacím stole jsem měl vstupní dialog z nové hry. Žena mě popíchla jakoby na Petrovu podporu: prý jsem dosud pracoval jen pro sebe; budu umět pracovat pro jiné?
To však nebyl rozhodující popud. Vláda, do které mě Petr Pithart pozval, nebyla už vládou národního porozumění, na které se podíleli přijatelní členové komunistické strany a o které jsem si nebyl jist, zda nebude prosazovat socialismus s lidskou tváří, jehož uplatňování bych se nechtěl účastnit. Měl jsem pocit, že disidentská činnost, byť převážně omezená na literaturu, mě zavazuje: když se objevila vyhlídka na svobodnou společnost, zdálo se mi, že neobstojí přání setrvat na poli úzce profesionálním. S novou hrou jsem si ostatně nevěděl rady. Vláda měla působit jen dva roky. Řekl jsem, že do toho půjdu.
Vypadalo to, že Petru Pithartovi spadl kámen ze srdce: ministerstvo kultury byl jediný úřad, na jehož obsazení se koalice Občanského fóra, lidovců a „Moravanů“ zatím neshodla. Usilovali o něj lidovci, ale když se prý dozvěděli o mně jako o kandidátovi, byli ochotni ze svého požadavku ustoupit. Zbývalo domluvit praktické důsledky kladné odpovědi: slib vlády je pozítří, jenže šéf protokolu byl nemile překvapen, když se ukázalo, že nemám společenský oblek vhodný pro ceremonii na Hradě. Místo nabídky intervence v předním pražském salónu jsem vyslechl poučení, že ve středu Prahy najdu obchod, který mi poslouží.
Paní Kraftnetrová v prodejně OP Prostějov litovala: za uplynulé tři dny přišlo sedm poslanců nového parlamentu a všechny černé obleky vykoupili. Měla by však slušivé šedé šaty. Jdou vám skvěle, podotkla, když jsem se do nich nasoukal. V těch byste mohl i k ministrovi. Černé polobotky jsem koupil bez potíží. Když se devatenáctičlenná česká vláda shromáždila v hradním předpokoji, všiml jsem si, že si patnáct ministrů obulo střevíce nejen stejné barvy, ale i stejného typu. Na trhu se tehdy v černé barvě vyskytoval jen dvojí – zbylí tři členové vlády měli na nohou ten druhý. Jedině ministryně Štěpová byla neuniformní.
Ministři se dusili smíchem
V září 1990 vyrazila vláda na první zahraniční cestu, a to do Bavorska. Ministr Dienstbier nás vybavil pokynem za žádnou cenu nepřipustit setkání s představiteli landsmanschaftu ani diskusi o takzvaných Benešových dekretech. Bavorský premiér Streibel se dal vidět: hned po přejezdu hranic nás čekalo slavnostní uvítání a přehlídka čestné roty. Petr Pithart se ocitl v nezáviděníhodné situaci: neměl potuchy, jak přehlídku vykonat. Bavorský premiér kráčel o tři čtyři předpisové kroky za ním a o dva úkroky dále od vyrovnané řady německých vojáků. Bylo jasné, že hrozí malér.
Petr se dvakrát třikrát ohlédl na svého bavorského kolegu, ale došlo mu, že se od něj rady nedočká. Minul střed nastoupeného útvaru, dopochodoval na jeho levé křídlo a tam stejně jako my přihlížející uviděl vysokého uniformovaného muže svírajícího dlouhou tyč ověšenou stuhami v bavorských barvách. Ve zřetelných rozpacích se nakonec před ním poklonil, a to až po pás. Muž svou tyč pozvedl, udeřil s ní o zem a údery rytmicky opakoval. Zároveň se rozezněla bavorská kutálka rozmístěná v pozadí scény. Byl to její dirigent. Čeští ministři se schovali za jedno z vládních aut a dusili se smíchem.
Byl to symbolický výstup: byli jsme všichni zoufale nevědomí začátečníci. Petr Pithart se ostatně zakrátko připojil k nám a smál se neméně hlučně jako my. Jednání s bavorskými představiteli probíhalo v podobném duchu. Premiér Streibel byl ztělesněná vstřícnost. Když si někdo z českých ekonomických ministrů posteskl, že k nám nafta proudí z jediného zdroje, a to ještě k tomu ruského, bavorský činitel nás uklidnil: Pomůžeme. Ani obtíže s elektřinou na české straně nepovažoval za nepřeklenutelné. Na tom se domluvíme, naše elektrárny jsou výkonné. Porozumění bylo stoprocentní.
Po oficiálním jednání jsme přešli do vedlejšího salónu a bavorský premiér požádal, aby směl pozvat ke stolu blízké přátele. Samozřejmě jsme kývli. Přisedl mimo jiné starší muž, pan Streibel jej představil, a tak jsme seznali, že stolujeme s předsedou landsmanschaftu doktorem Franzem Neubauerem. Mluvil pěkně, v křesťanském duchu. Nikdo z jeho spolučlenů nestojí o vrácení majetku, nýbrž jen o smír, který vyžaduje vzájemně si říci, co se mezi námi stalo. Domek v Kralupech oželel, i když nechápe, proč o něj přišel: v rodině nebyli nacisté, měli za Hitlera jako katolíci dokonce obtíže.
Dienstbierova instrukce tak nebyla respektována. Nevím, jak se stalo, že se o tom nedozvěděli novináři. Byli by nás sepsuli. Jsem však přesvědčen, že jsme se neprovinili. Pověděl jsem doktoru Neubauerovi na oplátku o ztrátách, které utrpěla má rodina a které byly daleko horší než hmotné. Řekl jsem, že poněvadž byly nevratné, jsem proti pokusům napravovat ty, které by případně napravit šly. I napříště jsem ovšem byl proti obavám ze setkání nebo dokonce ze střetnutí s kýmkoli. Odmítl jsem, když mě čeští úředníci chtěli odvést ze sálu Rady Evropy služebním vchodem, abychom se vyhnuli Berndtu Posseltovi.
Petr Pithart pronesl v Mnichově krásný přípitek na téma stezky, kterou naši dávní předkové putovali do Bavorska pro sůl. Věděl jsem, že píše verše, a metafora, kterou použil, vyzněla i politicky znamenitě. Vypadalo to, že práce v české vládě bude mít nejen smysl, ale i výsledky, a že jejich zárukou bude čestný a pracovitý muž, věřící katolík vyznávající hodnoty rodiny a autentických lidských vztahů, vzdělaný právník a talentovaný historik, člověk po všech stránkách kulturní, někdejší statečný disident, totiž sám premiér. Ne všechny naděje se splnily. Petr Pithart pro mě výrazně ztělesnil dilema intelektuála v politice.
(Pokračování)
Komentáře k článku: Co na sebe vím V
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
