Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Co na sebe vím VI
Kdo jedná, nemá svědomí
Vnějškově nejpříznačnější byla na schůzích vlády pod Pithartovým vedením jejich délka. Začínaly každou středu dopoledne, s krátkou polední přestávkou se táhly do pozdních večerních hodin a končívaly nezřídka těsně před půlnocí, občas i po ní. Několikrát se schůzovalo do druhé hodiny nad ránem. Příčinou byla podle mě premiérova snaha docílit plné shody, tj. jednomyslného hlasování. Znamenalo to podstoupit sérii důkladných rozprav a zkusmým sčítáním předběžně vyjádřených hlasů ověřovat, zda někdo trvá na výhradách. Výhrad bývalo hodně a jejich nositelé neoplývali ústupností.
Bedřich Moldan mě ubezpečil, že se s tajnou policií nezapletl FOTO ARCHIV
Složení vlády bylo názorově pestré. Jeden ministr byl členem „moravské“ strany a využíval všech příležitostí ke zdůraznění přezíraných zemských specifik. Kromě toho se považoval za znalce hospodářské problematiky a pouštěl se do debat, v nichž sice zůstával osamocen, ale tvrdohlavý. Ekonomem číslo jedna byl „osmašedesátník“ František Vlasák, čilý a agilní muž kolem osmdesátky, po jehož boku vystupovali zejména Vlasta Štěpová, Miroslav Grégr, Milan Horálek a Jan Vrba. Z druhé strany se ozývali „klausovec“ Karel Dyba a předlistopadový člen ODA Tomáš Ježek.
Dva posledně jmenovaní se zasloužili o to, že jsem přijal za své jejich sugestivní výklady, které mi začali pravidelně udělovat. V době, kdy se stal vedoucím Úřadu vlády RNDr. Jaroslav Vlček, napětí uvnitř vlády zhoustlo. Doktor Vlček, Vlasákův chráněnec, netajil nechuť k Václavu Klausovi ještě před vznikem ODS. Proslýchalo se, že sám sobě uložil nedopustit, aby do české vlády pronikl Klausův vliv. Měl na starosti reorganizaci Úřadu vlády, ale sám Petr Pithart si jednou přede mnou postěžoval, že mu doktor Vlček místo toho občas oznamuje, že mu v několika dnech předá zprávu o vazbách některých ministrů s StB.
Mezitím se ministr životního prostředí Bedřich Moldan několikrát na schůzi vlády i mimo ni projevil jako klausovský sympatizant. Účastnil se na mé pozvání přátelských schůzek v klubu ministerstva kultury, kde se Karel Dyba s Tomášem Ježkem pokoušeli zapřádat s Petrem Pithartem hovory na téma ekonomické reformy i na jiná témata. Někteří jiní členové vlády naše schůzky neviděli rádi, a tak se jednoho večera v čele s doktorem Vlčkem dostavili, ač nepozváni, a připojili se k nám. Úvahy se pochopitelně změnily v kolegiální táčky, ale napětí se spíš zintenzivnilo. Co si o té příhodě myslil Petr Pithart, dodnes netuším. Mlčel.
Informace se šírily rychle a účinně
Jednoho dne se začala na vládě šířit neoficiální informace, že byl ministr Moldan usvědčen ze spolupráce s komunistickou tajnou policií a bude muset funkci opustit. Byl jsem kolega a dobrý známý jeho ženy Dobravy, se kterou jsem se téměř po celá šedesátá léta stýkal jako s literární historičkou a kritičkou. Psala ostatně na mé pozvání i do Hosta do domu. Moldanovy jsem několikrát navštívil a o aféru se zajímal. Bedřich Moldan mě ubezpečil, že se s policií nezapletl. Jako účastníka zahraničních konferencí o ochraně přírody jej sice estébáci kontaktovali, ale k ničemu se nezavázal.
Ve vládě o celé věci nepadla ani zmínka. Nakonec jsme se dozvěděli, že ministr Moldan rezignoval. Potkal jsem jej, když odcházel od premiéra – zklamaný a rozhořčený. Žádné důkazy mu prý nikdo nepředložil, nikdo jej neusvědčil. Bude usilovat o očistu, ale z vlády musí odejít. Hodně později se ukázalo a dokázalo, že podezření vůči němu bylo liché. V politické aktivitě pokračoval a pokračuje dodnes. Nevím, co bych za to dal, kdybych byl mohl být přítomen rozhovoru, který s ním měl Petr Pithart na rozchodnou. Byl to podle mě vzácný okamžik za jeho dvouletého předsedování, kdy jako šéf vlády rozhodoval rázně.
Nepamatuji se, zda konflikt s Bedřichem Moldanem předcházel konflikt s Karlem Dybou, nebo zda se odehrál po něm. I tentokrát probíhal skrytě a informace o něm se šířily rychle a účinně. Na ministerstvu hospodářství se prý přišlo na závažné nesrovnalosti, a ministrovy dny ve vládě jsou tudíž sečteny. Karel Dyba se ubránil, údajně proto, že vstoupil do ODS a ta se nemínila smířit se ztrátou křesla. Byl v české vládě jediným členem této strany. Já jsem do ní totiž vstoupil o něco později, ale už předtím jsem se odmítl stát vládním mluvčím Občanského hnutí; pokládali mě tudíž za polovičního klausovce.
Vzpomínám si, že jednou na schůzi vlády konstatoval doktor Vlček, že existuje ministr, jehož lustrace není jednoznačná, protože doklady o jeho nevině se ztratily. Musel jsem to nutně vztahovat na sebe, protože to platilo o mně jako o jediném signatáři Charty 77 ve vládě: dokumenty o chartistech si vyžádal někdejší ministr vnitra Richard Sacher – a zmizely. Nechci vzbudit dojem ani jej naznačit, že za kroky směřující proti klausovcům v české vládě mohl jediný muž. Pravda však je, že vedoucí Úřadu vlády se nakonec postavil proti samému premiérovi, a to dokonce na půdě České národní rady, a premiér váhal jej odvolat.
Jsem přesvědčen, že si Petr Pithart komplikoval situaci porozuměním pro každý názor, typickým pro historika. Stal se pro mě ilustrací Goethova výroku, že kdo jedná, nemá svědomí. Prakticky to vypadalo tak: po Bedřichu Moldanovi se stal ministrem životního prostředí Ivan Dejmal, jehož mínění se ostře lišilo například od mínění Dybova; jejich vzájemná střetání byla zajímavá, ale protahovala se neúnosně, protože premiér žádal, aby nalezli formulaci oboustranně přijatelnou. Nebylo to možné. Stejně dopadlo zasedání věnované návrhu zamítnout stavbu Temelína. Pokud si vzpomínám, nakonec se nehlasovalo.
Pamatuji se živě na okamžik, kdy se Petr Pithart někdy po jedné hodině v noci v rámci zkomírající rozpravy obrátil adresně na místopředsedu vlády Antonína Baudyše s otázkou, co si o věci myslí. Pane předsedo, zněla odpověď, já jsem tak ospalej, že ani nevím, o čem je řeč. Jindy v podobně pozdní hodinu oznámil Ivan Dejmal, že se právě dozvěděl o akutním ohrožení nějakého parku snad v Průhonicích. Vzplál dlouhý spor o to, co počít. Ráno se ukázalo, že otřásající informace neodpovídala pravdě. Přijel jsem do svého bytu o půl čtvrté a spal do devíti. Třeba však dodat, že Petr Pithart úřadoval i toho dne jako vždy od půl sedmé.
Vzbuďte si šéfa
Býval smrtelně unavený a usínal na pár minut kdykoli a kdekoli. Vzbuďte si šéfa, vyzval mě Václav Klaus několikrát na schůzích Občanského fóra. Dozorčí funkcí však oplývali aspoň na české vládě právníci. Premiérovou osobní tajemnicí byla jedna z nich, mimochodem manželka nebo družka předního funkcionáře Komunistické strany Čech a Moravy. Spolu s poradcem vlády, později usvědčeným spolupracovníkem StB, po učitelsku umlčeli každého ministra, pokud jeho návrh neodpovídal jejich výkladu tehdejších zákonů. To nejde, byl refrén jejich zákroků. Marně se postižený domáhal návodu, jak by to šlo.
V době, kdy vrcholily názorové výměny mezi českou a slovenskou reprezentací, které nakonec vyústily v rozdělení republiky, obdržela česká vláda brzy po ránu nečekaný telefonát od slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, že sedá s členy svého kabinetu do letadla, aby v Praze jednal o některých sporných otázkách. V Lazarské ulici zavládlo zděšení. Petr Pithart právě zahájil zdravotní dovolenou – zjistili mu hrozivě vysoký krevní tlak. Má ji přerušit? Právníci pohotově snovali důvody, pro které by se setkání s nezvanými hosty dalo odmítnout. Jednoduché řešení – posedět s nimi a vyslechnout je – bylo výsledkem nekonečné porady.
Historii téměř komickou – kdyby nešlo zároveň o lidsky vážnou věc – představovalo dlouhé odvolávání Františka Vlasáka z funkce místopředsedy vlády, když názorové rozdíly mezi ekonomy české vlády a ministrem financí federální vlády Klausem překročily únosnou mez. Petr Pithart řekl paní Vlasákové, že její muž odstupuje pro nemoc, zatímco ten právem ujišťoval, že je zdráv. Dovedu si představit, že jednání z očí do očí by bylo v tomto případě těžké. Je ostatně těžké vždy. Petr Pithart tak jednal jen výjimečně a se sebezapřením. Byl a zůstal pochybujícím intelektuálem usilujícím o pravdu. Výkonná moc mu nesvědčila.
(Pokračování)
Komentáře k článku: Co na sebe vím VI
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Poznámka pamětníka, který byl jsem členem ODA od samého počátku (ještě mám schovanou členskou legitimaci č. 038):
ODA vznikla na podzim 1990, vyčlenila se z OF. (K jeho rozdělení na ODS a OH došlo až na jaře 1991).
Od samého počátku byl členem ODA i Tomáš Ježek. Pokud by měl být členem “ předlistopadovým“, jak píše M. U., mohlo by to být leda před listopadem 1990. On má ale zjevně na mysli rok 1989.
Domnívám se, že M. U. si ODA plete s Demokratickou iniciativou E. Mandlera, stranou, která skutečněodvážně ohlásila své de facto nelegální založení ještě před listopadem 1989, tuším, že někdy v září. Jestli byl T. Ježek i jejím členem nevím, ale dost o tom pochybuji.
15.06.2012 (16.13), , Trvalý odkaz komentáře,