Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Co na sebe vím VII
Václava Klause jsem poprvé spatřil zblízka na pravidelném zasedání Občanského fóra, kam si Petr Pithart jako předseda české vlády bral vždy s sebou jednoho člena svého kabinetu. V prvních měsících jeho existence jsem to byl já.
S Janem Rumlem a Václavem Klausem, 90. léta | FOTO ARCHIV AUTORA
Zasedání probíhalo v neoficiálním duchu, a tak se ministři a představitelé Federálního shromáždění a České národní rady dostavovali nikoli ve společenských oblecích s kravatou, ale ve sportovním. Využil jsem této tolerance a přišel v texaskách a texaskovém saku. Václav Klaus se se mnou pozdravil poněkud neobvykle – vzal do dvou prstů můj levý rukáv, promnul jej mezi nimi, jako by ověřoval kvalitu látky, a řekl měkkým nosovým hlasem: V tom teď chodí česká vláda?
Posměšek byl podle všeho míněn osobně jen zčásti. Teprve o pár měsíců později jsem vyslechl Klausovu úvahu na téma, že texasky jsou levicové oblečení. To mě do té doby nenapadlo, i když uznávám, že móda připomínající pracovní oděv může působit koketně ve vztahu k dělníkům a rolníkům, a tedy levicově. Klasický konzervativec by se jí měl striktně vzato vyhnout. Tehdy jsem o svém konzervatismu ovšem ještě nevěděl.
Narušitelé dobré party
Vůči české vládě jako celku měl Václav Klaus podstatnější výhrady než proti obleku jednoho jejího člena a ostře je vyjadřoval. Nesouhlasil s „osmašedesátníky“, které v jeho očích ztělesňoval místopředseda František Vlasák, přel se s ekonomy – praktiky typu Jana Vrby nebo Miroslava Grégra, námitky vyvolávala i Vlasta Štěpová, zkrátka celý český vládní tým s nepatrnými výjimkami Karla Dyby a Tomáše Ježka hřešil podle Václava Klause narušováním klausovské ekonomické reformy a nosil levicové oblečení na duši.
Pokud však Václav Klaus řídil schůze Občanského fóra, sklízel mé jednoznačné sympatie. Na rozdíl od jiných řídících činitelů vedl totiž jednání racionálně a neváhal odejmout slovo řečníkovi, který byl obšírný nebo se opakoval. Diskutující na to nebyli zvyklí a ohrazovali se.
Vnější účin Klausova řízení spočíval v tom, že schůze končila za hodinu, nejpozději za hodinu a půl, zatímco pod jiným vedením nebylo výjimkou trvání třeba tříhodinové. Klaus se ostatně netajil hned na začátku tím, že musí nejpozději o půl osmé odjet a do té doby vyčerpat celý program. Odjíždíval totiž na mítinky mimo Prahu, a to nejprve do větších měst, později i do měst menších a menších a nakonec i do vesnic. Několikrát jsem po zasedání zaslechl názor, že jde o zvláštní druh podivínství.
Šlo však o úvahu a cíl velmi konkrétní. Václav Klaus měl za sebou rozhovor s Václavem Havlem někdy z jara 1990. Vyslechl si prezidentovo mínění, že jako ministr financí ve federální vládě zavdává příčiny k nežádoucímu neladu, napadá své kolegy, zesměšňuje je a omezuje jejich příležitosti k námitkám, vymyká se „dobré partě“, která je podmínkou úspěšné spolupráce, a měl by zvážit návrh z vlády odejít a stát se generálním guvernérem Československé národní banky.
Václav Klaus návrh odmítl: na Západě, ale i jinde by jeho rezignaci na funkci ministra financí pochopili jako změnu koncepce ekonomické reformy, a to by bylo velmi škodlivé. Prezident, pokud vím, tuto námitku přijal a na svém návrhu netrval. Jenže Václav Klaus si z rozhovoru odnesl dojem, že musí napříště počítat s dalšími pokusy o odstranění narušitele „dobré party“.
Jeho mítinky pořádané systematicky po několik měsíců po celém území České republiky završila olomoucká schůze Občanského fóra, které mělo zvolit svého předsedu. Za oficiálního kandidáta byl vybrán Martin Palouš. Jako pracovitý muž bez charismatu a bez vůdcovských ambic vyhovoval situaci, v níž měl nejsilnější autoritou zůstat Václav Havel, který jako prezident nemohl kandidovat oficiálně.
Má pověst disidenta a Havlova i Pithartova přítele mě předurčovala za podporovatele této představy. Když jsem se jednou po Klausově odjezdu ze schůze Občanského fóra a po jejím zakončení chystal odejít, zavolal Pavel Rychetský: Milane, zůstaň. Musíme se poradit. Téma porady bylo oslabení Klausova stoupajícího vlivu.
Nepatřil jsem tehdy ke Klausovým vyznavačům. Příčilo se mi však, že se kolektiv představitelů Občanského fóra pokouší domluvit proti Klausovi za jeho zády. Připadalo mi přirozené povědět mu do očí, co kdo proti němu má. Jeho ironie a jizlivost mi nevadila, o jeho náhledech na financování kultury jsem ještě nic nevěděl a střetnutí s ním jsem neměl proč se účastnit. Z pokusu o zákulisní akci jsem si spíš odnesl další sympatii pro předpokládanou oběť.
Jenže Klaus se žádnou obětí nestal. V Olomouci kdosi z auditoria vznesl protinávrh a kandidoval za předsedu právě jej. Přední pražští aktivisté Občanského fóra naléhali, aby kandidaturu nepřijímal. Jenže Klaus se nepodrobil. Jako demokrat prý k tomu nemá důvod. Je pro to, aby rozhodlo hlasování. Třiadevadesát procent delegátů se pak vyslovilo pro něj.
Jako předsedu Občanského fóra už ho nebylo možné jen tak nutit, aby opustil funkci, o kterou stál. Václav Klaus se tak stal nadlouho stálicí české politiky navzdory všem, kdo chtěli jeho postavením otřást nebo jej omezit.
Otevřel si tím mimo jiné cestu k rozdělení Občanského fóra na politické strany. To byl krok, v němž jsem jej jednoznačně podporoval. Nefunkčnost Občanského fóra v podmínkách demokratické společnosti byla pro mě naprosto zřejmá od dob, kdy jsem se stal občasným, ale zato otřeseným svědkem brněnského střetání mezi Jaroslavem Šabatou a jeho podporovateli na jedné straně a Petrem Cibulkou a jeho stoupenci na straně druhé. Neexistoval mechanismus, který by spor rozhodl. Pražské vedení, které oficiálně žádným vedením nebylo, trpně přihlíželo interním i pouličním štvanicím, jež nahrazovaly věcnou výměnu názorů.
Osidla ODS
Když mě v létě 1991 pozval Václav Klaus k sobě na federální ministerstvo financí, aby se mě zeptal, proč nevstupuju do ODS, a vyzval mě, abych to udělal, byl jsem v rozpacích. Ano, Tomáš Ježek a Karel Dyba jej informovali správně o mých politických sympatiích, o které se zasloužili přátelským školením v základních dobových ekonomických tématech. To však neznamená, že míním v politice pokračovat. Řekl jsem budoucímu předsedovi ODS, že chci zůstat spisovatelem, ale kdybych vstupoval do politické strany, pak do té jeho. Leccos mi v tom však brání.
Zeptal se pochopitelně, co to je. Odpověděl jsem, že se mi nelíbí, jakými lidmi je obklopen. Podle mě vstoupili do politiky především pro osobní kariéru a prospěch. Oponoval: nic špatného na svých spolupracovnících nevidí. Ale zároveň mi vytkl, že se dívám zpovzdálí a nehodlám se v duchu svého názoru angažovat. Ovládal znamenitě umění říci to, co chtěl jeho protějšek slyšet. Okamžitě se ve mně ozvala výčitka, že v tom osamělého lídra nechávám a že je to svým způsobem bezcharakterní. Zakrátko bylo rozhodnuto: stal jsem se členem ODS.
Václav Klaus mi oznámil, že se mnou počítá jako s čelným kandidátem na brněnské volební listině poslanců České národní rady. Vyslovil jsem obavu, že to v Brně neprojde. Jako ministr jsem úřadoval v Praze, s brněnskými představiteli ODS jsme se neznali a nedovedl jsem si představit, že by mě mezi sebe přijali bez odporu. Museli vědět, že jsme s Jaroslavem Šabatou přes podstatné názorové rozdíly dobří přátelé a že jsem útoky na něj odsuzoval. Útočili na něj zejména příští členové mé politické strany.
Václav Klaus podotkl, že to není problém. Napíše předsedovi brněnské ODS dopis. Ihned jej nadiktoval, zalepil, aniž mi jej dal přečíst, a pověřil mě, abych jej v Brně odevzdal. Obsahoval podle všeho pokyn, že mi mají vyhradit na kandidátce první místo a podporovat mě při „primárkách“ i v samé volební kampani.
Inženýr Pavel Pokorný, majitel firmy Stavex a předseda brněnské ODS, dopis přečetl a rozhlédl se po čtyřech spolupracovnících, kteří stáli kolem. Jeden flek v prdeli, řekl.
Bylo tím symbolicky předznamenáno mé postavení v brněnské ODS. Lety se to předznamenání spíš zvýrazňovalo, než sláblo. Chápu to: přišel jsem po všech stránkách odjinud. Když jsem potom dostal od vedení strany za úkol smířit dvě znepřátelené brněnské stranické frakce a docílil toho mocensky založenou pohrůžkou – měl jsem zplnomocnění předsedy a Výkonné rady vyřadit celou městskou kandidátku z voleb v případě, že nedojde ke kompromisu –, popudil jsem přívržence obou táborů. Když jsem později jako Moravan kandidoval na funkci místopředsedy ODS, chyběly mi brněnské hlasy.
Pavel Pokorný svou stranu vydatně sponzoroval. Zároveň ji však kritizoval. Dám prachy, dal se slyšet na jedné schůzi, ale chci vidět nějakou politiku. A když ji neuvidím, příště prachy nedám. Přešel mi přitom mráz po zádech. Byla to předzvěst osidel, do nichž ODS a česká politika upadla a v nichž se zmítá dodnes? Ale inženýr Pavel Pokorný ji tam nezavlekl. Když jeho firma zkrachovala, zastřelil se.
(Pokračování)
Komentáře k článku: Co na sebe vím VII
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
petr pavlovsky
„Tomáš Ježek a Karel Dyba jej informovali správně o mých politických sympatiích.“
A což takhle otázat se toho T. Ježka (exkomunisty-osmašedesátníka a posléze evangelíka), proč on není členem ODS, nýbrž konkurenční ODA? Vsadil bych se, že důvod byl týž: nelíbili se mu lidé, kterými se Klaus pragmaticky obklopil, především bezskrupulózní „komunisté do poslední chvíle“, jako Dyba, Kočárník, Stráský, Zieleniec. Pravda, i v ODA byl jeden takový – dnes kandidát na prezidenta republiky – Vladimír Dlouhý.
08.07.2012 (4.19), , Trvalý odkaz komentáře,