Co na sebe vím XIV

Trhlina v rodině

Dopis profesora Horáka byl naprosto přesvědčivý a doceloval mé úryvkovité vzpomínky z dětství. Byl jsem tedy po mamince Žid. Dědeček Geiger s babičkou museli do koncentráku nikoli proto, že byli v Sokole a smýšleli vlastenecky, ale protože byli příslušníky pronásledované rasy. Teprve teď jsem také například pochopil, proč spisovatel Vladimír Pazourek přede mnou v redakci Hosta do domu několikrát okázale opakoval, že Žid pro něj není Žid, ale Omylem nezpopelněný. Zdálo se mi, že na to Oleg Sus reagoval přiměřeně důstojně: To je úroveň, co? obrátil se ke mně. Dnes jsem přesvědčen, že přiměřená by byla reakce daleko ostřejší. Ten maličký literární příživník s nesmírně tlustými brýlemi se mi tak jako tak stal nesnesitelně protivným a po jeho návštěvě jsem cítil nutkání důkladně se umýt. Netušil jsem ovšem, že mi víceméně otevřeně dává najevo, jak mě nenávidí: těžce nesl krátkou ostře negativní kritiku, kterou jsem v Hostu do domu odbyl jeho bezcenný román Jízda za Marií.

Hlavně jsem však přemýšlel o tom, jakou úlohu by v historii popsané v dopise profesora Horáka mohl hrát můj otec. O norimberských rasových zákonech jsem zdaleka nevěděl všechno, ale znal jsem praktické případy, kdy své židovské partnery nebo partnerky podržely jejich manželské protějšky a zasloužily se o to, že oběti státního pogromu musely snad jen v posledních měsících války do koncentračního tábora, ovšem na českém území; jeden z nich prý byl někde ve Svatobořicích. Má matka však byla po celou okupaci s námi doma. Jak to, že ji nestačila zabezpečit skutečnost, že se s ní její partner nerozvedl? Proč asi vedla paternitní spor? Zřejmě proto, že na manžela nebylo spolehnutí. Selhával, nebo dokonce nadobro selhal. V čem od té doby žila? Bylo to ještě manželství, nebo něco těžko pojmenovatelného? Ale narodili se v tom tři mí sourozenci. Jaká to byla rodina, když v ní zela tak povážlivá trhlina? A v čem jsem to vlastně až dodneška žil já?

Zeptal jsem se jí. Vypadala krajně rozrušená. Horák byl strašný člověk. S nikým se nesnesl. Ani s manželkou, ani s příbuznými. Dopisu nevěř. Napsal ho z čiré nenávisti. Dále o tom mluvit nechtěla a prosila, ať to po ní nechci. Nikdy. Bylo to jinak. Například na pohřeb pana Hromádky prý jet s tatínkem nemohli: byl dobrodinec okresu, soustředila se na něj obrovská pozornost, hrozila protikomunistická demonstrace, policie kontrolovala poštu, obřad hlídala a účastníky fotografovala. Byl duben 1948. Jenom dobrodruh by se tam odvážil – a naši po tom, co zažili, měli dobrodružství po krk. A dost o tom.

Kabaretní hra moudřejší autora

Dnes to považuju za neuvěřitelné, ale stalo se to: sedl jsem a profesoru Horákovi odpověděl. Logika mi sice napovídala, že má pravdu a že se v naší rodině stalo něco, co se muselo odrazit nejen na rodinných vztazích, ale na celém mém dosavadním způsobu života. Přijmout profesorův dopis jako pravdu znamenalo ovšem přehodnotit téměř všechno, co jsem do této chvíle prožil, vlastně začít chápat všechno nově a nenechat kámen na kameni ze stavby, kterou jsem dosud budoval jako kariéru autora sice tak trochu vzpurného a provokujícího, ale ve skutečnosti toužícího po zabezpečeném spisovatelském postavení uprostřed nesvobodného režimu spočívajícího na „vyvraždění holičů“ a utajeně, ale prokazatelně antisemitského. Kabaretní hra Král-Vávra byla po té stránce moudřejší než její autor. Vyplývalo z ní, že komunistický režim je zrůdný a nedá se v něm žít s rovnou páteří a bytostnou potřebou pravdy, ale bylo to na papíře a hrálo se to na prknech, která sice znamenají svět, jenže doslova se to nebere. Jako občan jsem rozchod s režimem ani vzdáleně neplánoval. Bylo pro mě příliš těžké, ba neuskutečnitelné podstoupit ten velký pokus a vrátit svůj život k východisku, zkoušet jej žít s nově získaným vědomím, oddělit se definitivně jako dospělý od světa rodičů, kteří mi zatím po všech stránkách a navzdory všem mým větším nebo menším výhradám skýtali bezpečné zázemí, pomáhali mi hledat byt, stavět dům, dělili se se mnou o protekční kontakty na lékaře, na obchodníky všeho druhu, a přes občasné stesky na nešťastný výběr studijního oboru a povolání mě nekriticky obdivovali.

Rozhodl jsem se nezrale, ba infantilně. Dopis profesoru Horákovi byl nejsprostší text, jaký jsem do té doby zplodil. Obvinil jsem ho, že se pokusil po jezuitsku vnést nelad do harmonické a klidné rodiny, která žila a žije čestně a nikomu nic nedluží ani v ohledu hmotném, ani jiném. Vyslovil jsem podezření, že se na mně mstí za osud, který ho potkal nezávisle na mně – a kdoví, zda si jej vysloužil jen za projevy náboženského názoru. Jeho smyšlenku stran protektorátní minulosti jsem odmítl od začátku do konce a vymínil si, aby mě s ní napříště neotravoval. Když jsem se obsahem své odpovědi pochlubil mamince, řekla, že jsem mu tak psát neměl. Ale psaní jsem už odeslal a byl na ně dokonce hrdý. Profesor Horák odpověděl stručně: mé řádky nazval nepříčetnými, můj postoj neslýchaným – a sdělil mi, že kdybych se ještě někdy pokusil obrátit se na něj, vrátí mou zásilku, aniž ji bude číst.

Svědkové, Ten… a Výběrčí

Snažil jsem se na celou tu epizodu zapomenout. Dále jsem vymýšlel nápady, na kterých by se dala založit hra, a napsal novou hru pro rozhlas. Jmenovala se Svědkové a zrodila se jako reakce na vraždu prezidenta Kennedyho: amatérský spolek starších pánů v důchodu pátrá po pachatelích nevysvětlených vražd, výsledky sděluje na policii, ale protože policejní komisař sám se svými lidmi celou sérii vražd organizuje a provádí, dává neodbytné a zaslepené dobrovolné pomocníky spravedlnosti jednoho po druhém likvidovat. Dialogy se opakují a stále zrychlují, takže se na závěr ozve pouhá mechanicky zploštělá, štěkavá sraženina připomínající velmi vzdáleně někdejší repliky jednajících postav. Také tato hra měla úspěch v zahraničí a povzbudila mé sebevědomí, i když jsem musel překonávat protichůdné pocity, které nad mými výtvory prožívala má paní, a překonával je s obtížemi. S textem Svědků mi sice obětavě dramaturgicky pomáhala jako s Králem-Vávrou a její zásluhou byla závěrečná redakce hutná a stručná, takže natočená hra trvala všeho všudy dvacet sedm minut. Zároveň se však má dramaturgyně netajila míněním, že jde o hříčku a vymyšlenost, zatímco hry jejího srdce pocházejí z pera Josefa Topola. Doporučovala mi Konec masopustu a později, to už bylo po premiéře Děvky z města Théby, zejména Hodinu lásky a Kočku na kolejích. Zlobilo mě to, naplňovalo mě to pochybami, ale kde vzít vodu v krajině, kde vody není. Vymýšlel jsem dále nápady, obdivoval Dürrenmatta, který mi v tom směru připadal nedostižný, a napsal dvě další rozhlasové hry.

První z nich se jmenovala Ten, který přichází; byl to pokus o zproblematizování zásluh ilegálního bojovníka, který za nacistické okupace střídal úkryty a hrdinně unikal gestapu, ale v gestapáckých rukou nechával hynout spousty svých přechovávačů, jež fakticky vydíral, protože mu jako věřící nedokázali odmítnout útočiště. Tohoto legendárního hrdinu jsem postavil před soud, který se však podobal nikoli soudobému tribunálu, nýbrž spíš biblickému Poslednímu soudu, jenž slouží vyšší spravedlnosti bez ohledu na aktuální měřítka. Tento soud má zároveň posoudit i míru viny, kterou nese syn jednoho z popravených přechovávačů: pokusil se legendárního hrdinu zastřelit. Hra se tvářila velmi oduševněle a nekonformně, ale napsána byla špatně, soud byl záhadnější, než bylo nezbytné, a má paní ji právem nazvala slátaninou.

Zato se mi podařilo během dvou víkendů u tchána a tchyně napsat fantasmagorický monolog nazvaný Výběrčí, rychlou střídu realistické situace vybírání za plyn a elektřinu se situacemi stále přízračnějšími, z nichž vyplývalo, že plyn a elektřina jsou zaplombovány a vyhrazeny jen vlastníkům zvláštních povolení. Veškeré státní úsilí se vyčerpává jednak sháněním výběrčích jako kontrolorů, jednak nasazováním kontra výběrčích, kteří mají ověřovat, zda výběrčí plní své úkoly. Mluvčí se před obecenstvem mění z komisního násilníka v zoufalého otroka užuž odhodlaného ke vzpouře, v milovníka, manžela a pak zase v agresora schopného služebně motivované vraždy na ženě, které před chvílí vyznával lásku. Jedna věta popírala druhou a monolog vrcholil vstupem dalšího Výběrčího, tentokrát ženského rodu. Text vítězně obstál v soutěži o novou rozhlasovou hru, dostal se do ruky režisérovi Jiřímu Horčičkovi a ten získal pro titulní roli Rudolfa Hrušínského. Výsledek mi připadal účinný, ale netušil jsem, jak jsem k němu dospěl: námět volený „studenou“ úvahou náhodně našel únosné prostředky – tentokrát z arzenálu absurdního dramatu – a stal se mou nejúspěšnější rozhlasovou hrou jak co do kritického hodnocení, tak co do zájmu zahraničních stanic. Odehrál se i pokus sehrát Výběrčího na jevišti – v prvním pořadu divadla Husa na provázku Panta rei, pořízeném v roce 1968 převážně z mých textů, jej statečně ztělesnil Jiří Pecha: dlouho vydržel atakovat publikum a zacházet s ním jako s manželskou dvojicí, do jejíhož bytu vnikl, ale na samém konci ho zradila paměť a závěr musel improvizovat. Daleko úspěšněji a původněji sehrál Výběrčího v roce 1989 Petr Lébl ještě jako ochotník: němou dvojici manželů posadil na jeviště a nechal je večeřet, aniž se dali rušit postavou titulního hrdiny, který se pohyboval kolem a neúčinně na ně dotíral.

O křehké dívce

Ve „zlatých“ šedesátých letech jsem se konečně stal i filmovým scenáristou. Do svého prozaického povídkového pokusu Hrách na stěnu z roku 1964 jsem jako závěrečnou novelku zařadil příběh, ke kterému jsem přišel na vojně. V dřevěném baráku za Prahou, který postavili v posledních měsících války Němci, působí protiletadlová baterie, jejíž členové pro složitý systém pohotovostí – střeží před nepřátelským útokem hlavní město – nedostávají možnost zajet byť jen na dva dny domů. Milosrdný místní velitel se jim snaží vyjít vstříc aspoň tím, že o víkendu dovolí, aby si jeden z nich pozval „snoubenku“ a strávil s ní noc v pokojíku sloužícím normálně jako ošetřovna. Přivedl jsem tam křehkou dívku a dal jí a jejímu partnerovi prožít pár hodin v obklíčení vtíravým a sprostě „vojáckým“ prostředím, které na milence dotírá hlasy i činy.

(Pokračování)