Co ostatní nechtějí slyšet (No. 2)
Experimentální prostor NoD slaví narozeniny stejně jako naše republika. Dramaturgie festivalu BE26 možná nepřímo spojuje tyto dvě významné události a připomíná nám důležitost svobodné kulturní platformy, přes kterou lze tematizovat velké otázky státnosti, hodnot nebo morálky. Inscenace Sedm kostek cukru (Jan Strýček a kol.) vypráví příběh politického vězně Josefa Černohorského, zároveň však nabývá velmi aktuálního vyznění. Obzvlášť v těchto dnech, kdy vzpomínáme na minulost a ptáme se, zda jsme se z ní dokázali poučit.
Minimalistické pojetí scény ze všeho nejvíc připomíná místo trestného činu, kde si kriminalisté označují jednotlivé položky: například rychlovarnou konvici. Foto Nadan Pojer
Industriální prostor se dvěma řadami židlí pro diváky a téměř holou scénou vyvolává silně sterilní dojem. Na scéně jsou v řadě vyskládány drobné předměty, jako krabička s křídami nebo rychlovarná konvice, a u každého z nich stojí cedulka s číslem. Toto minimalistické pojetí ze všeho nejvíc připomíná místo trestného činu, kde si kriminalisté označují jednotlivé položky. Nejzajímavějším objektem jsou však bezpochyby bílé kvádry Ytongu, jež se v průběhu inscenace stávají základním materiálem pro veškeré jednání.
Vše se začíná bezelstnou hrou. Dva herci – Radka Caldová a Vojtěch Hříbek – stojíce na blocích pórobetonu závodí, kdo se došoupe dřív ke kostce cukru uprostřed. Radka ale podvádí. Z této, na první pohled banální a dětské, křivdy rozvíjejí herci dialog, který se posouvá na filosofickou úroveň: Jak bránit svobodu? Stačí jít na demonstraci? A co když tě zatknou a budou tě vyslýchat? Zprvu radostná hra mění význam a herci plynule přecházejí do rolí dozorkyně a osmnáctiletého vězně Josefa Černohorského, vyslýchaného a následně odsouzeného k těžkým pracím v Jáchymovských dolech.
Pilíře morálky jsou dnes vratké a křehké jako omlácené bloky Ytongu a lidské hodnoty se drolí jako zdivo. Foto Nadan Pojer
Nejsilnější stránkou je bezesporu režie Jana Strýčka. Jednoduchými prostředky buduje významovou vrstvu a po celou dobu vytváří silný oblouk. S elegancí střídá realitu s autentickým dokumentárním příběhem z padesátých let. Stačí si třeba nasadit gumové holínky, postavit se na kvádr a okamžitě vzniká dojem autority. Demonstruje tak schopnost efektivní práce s mizanscénou a umožňuje skládat si vlastní celek z jednotlivých znaků a detailů. Caldová a Hříbek vnášejí na jeviště rychle se střídající kontrastní nálady veselé naivity, reálnosti a mrazivé historie. Touto formou jsou schopni napojit diváka a ztotožnit ho s tématy, která inscenace otevírá.
V necelých 45 minutách vzniká silná dynamika rozbíjející tradiční divadelní konvence svou vynalézavostí a upřímností. Pilíře morálky, stejně jako omlácené bloky Ytongu, které v poslední scéně stavějí herci na sebe, jsou dnes vratké a křehké a lidské hodnoty se drolí jako zdivo. Kde jinde než v divadle stojí za to podobná témata otevírat?
Jan Strýček a kol., Experimentální prostor NoD, Praha – Sedm kostek cukru. Námět a scénografie: Tereza Černá, režie: Jan Strýček, dramaturgie: Tereza Pavelková, produkce a foto: Nadan Pojer, hrají: Vojtěch Hříbek / Václav Zimmermann a Marta Sobotková / Radka Caldová. Premiéra 3. 5. 2018. Experimentální prostor NoD, Praha v rámci festivalu BE26, 27. října 2018.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Co ostatní nechtějí slyšet (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
