Co ostatní nechtějí slyšet (No. 3)
Narozeninové oslavy Klubu ROXY a Experimentálního prostoru NoD v neděli večer vyvrcholily derniérou inscenace Cirkusvobody souboru Maso krůtí. Musím přiznat, že jsem o tomto uskupení tří mladých slečen předtím jen letmo slyšela a neměla o jejich tvorbě prakticky žádný přehled. O to větší překvapení pro mě bylo jejich představení.
Děj představení byl situován do prostředí manéže, v níž tři dívky sarkasticky a s jistou dávkou ironie a černého humoru glosovaly téma svobody. Foto Viet Dinh
Jeho děj bylo situován do prostředí manéže, v níž ony tři dívky sarkasticky a s jistou dávkou ironie a černého humoru glosovaly téma svobody. Dělo se tak skrze kolážovitě uspořádané scénky, poskládané z jejich vlastních vzpomínek a zkušeností. Jejich ústředním tématem byla právě svoboda ve svých různých podobách.
Prostředí cirkusu zde metaforicky odkazovalo k současnému světu. Herečky oblečené do kostýmů roztodivných, a často velmi bizarních účinkujících cirkusu, zase s jistou nadsázkou představovaly samy sebe, jakožto mladší lidi, kteří se s pojmem svobody chtějí nějak vyrovnat, zaujmout k němu postoj, ale zatím se jim to úplně nepovedlo. Jedna z nejzdařilejších byla z tohoto pohledu scénka z pracovního úřadu. Herečky v ní poukazovaly na to, že jsme sice svobodní, když si vybíráme střední a vysoké školy, ale svoboda ve volbě našeho dalšího povolání je poté už velmi omezená. Každá z hereček měla s návštěvou pracovního úřadu vlastní zkušenost, ale všechny dohromady spojovaly pocity bezmoci a deziluze, když se dozvěděly, že jsou jako absolventky uměleckých oborů, i když s tolika různými zkušenostmi, v reálném životě prakticky nezaměstnatelné a na jejich vzdělání na úřadech často chybí i požadovaná „kolonka.“ Komisní úřednice jim ve finále nenabídly práci žádnou, nebo jen zaměstnání v továrně.
Herečky oblečené do kostýmů roztodivných, a často velmi bizarních účinkujících cirkusu, s jistou nadsázkou představovaly samy sebe, jakožto mladší lidi, kteří se s pojmem svobody chtějí vyrovnat. Foto Viet Dinh
Jednotlivé výstupy stály jak na slovních projevech, tak na pohybových ztvárněních. V případě této scénky herečky skrze pohyb akcentovaly pocity stísněnosti a nehumánní přístupy k člověku, který je na úřadech pouze dalším číslem na pořadníku. Uprostřed jeviště stály tři židle, na těch postranních seděly bokem k divákům dvě účinkující a strojově „klapaly“ na imaginárních psacích strojích. Se stejnou dikcí poté pokládaly otázky i třetí účinkující, kterou svíraly mezi sebou na prostřední židli, a ona se jim snažila odpovídat. Herečky si role úřednic a návštěvníka úřadu postupně prostřídaly tak, že si vyměnily pozice na židlích. Tento proces zároveň symbolicky odkazoval k jisté identické strojovosti, se kterou zaměstnanci úřadů jednají s jejich návštěvníky.
Největším kladem inscenace pro mě ale bylo především to, že se herečky při pohledu na téma svobody nesnažily o příliš zobecňující nebo filozofující a velkodušné závěry. K žádnému konkrétnímu řešení se během představení nedošlo. Skrze humornou, upřímnou generační výpověď tří holek, které si ze sebe nebojí udělat legraci, v něm však bylo velmi dobře poukázáno na svobodu v takovém množství podob, s nimiž se dnes setkáváme, až se v ní můžeme ztrácet.
Maso krůtí, Experimentální prostor NoD, Praha – Cirkusvobody. Námět, scénář a režie: kolektiv Maso krůtí; dramaturgie: Jana Fleglová; hudba: Miroslav Beran, Šimon Hrábek, Kateřina Smržová; scénografie: Eliška Budíková; choreografie: Eliška Soukupová, Marta Sobotková; produkce: Anežka Berčíková; light design a fotografie: Viet Dinh; hrají: Kateřina Smržová, Eliška Soukupová, Marta Sobotková. Premiéra 21. 12. 2016. Experimentální prostor NoD, Praha v rámci festivalu BE26, 28. října 2018.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Co ostatní nechtějí slyšet (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
