Co pořád s tou klasikou…
Vyrazil jsem na vinohradského Tartuffa. Vyrazil jsem na něj s jistou nedůvěrou, kterou k tomu domu chovám, s vědomím, jak o té inscenaci („nehezky“ by byl velký eufemismus) psali Vojtěch Varyš v Týdnu a Jana Bohutínská v HN – ale zároveň s pocitem, že Štěpán Pácl přece není režisér, kterému by se mohlo stát něco tak hrozného. A velká pointa? Nejenže to není takový průšvih, jak se psalo, on to vůbec není průšvih. Jde tu ale tak trochu o to, co vlastně všichni od té klasiky (a vlastně od divadla vůbec) pořád chceme…
Molière na malbě Nicolase Mignarda z roku 1658. Repro Wikipedie
Ne, ani já nejsem vůbec přesvědčený, že by Molièrův Tartuffe byl nadčasovou hrou s jasným poselstvím relevantním k dnešku. Jeho satirický náboj byl ve Francii 60. let 17. století dost výbušný a hra vyvolala skandál, v dnešních ateistických Čechách ale nemá svou kritiku pokryteckého pobožnůstkářství moc kam zamířit. Jenže – málo platné – je to zkrátka dobrá komedie a titul, na který se chodí: proto se nejspíš tak často hrává. A Páclova inscenace je především právě něčím takovým: slušným, vesměs po smyslu textu jdoucím komediálním divadlem, okořeněným jistou mírou lascivního humoru – ale tak, aby to moc nepopudilo prudérního diváka. Dokonce i to tolikrát propírané obsazení Martina Zahálky do role stařeny Pernellové je (pro mnohé možná překvapivě) návratem k molièrovským kořenům: v premiérovém obsazení tuto roli hrál velký komik oné doby, Louis Béjart!
Zároveň inscenaci jistý jednoduchý výklad nechybí, byť není nikterak objevný: hraje se prostě a jednoduše o přetvářce, lísání a vlezdoprdelství, což jsou (na rozdíl od onoho pobožnůstkářství) neřesti pohříchu současné. A není to jenom to vlezdoprdelství, které předvádí Tartuffe k Orgonovi, ale také (zcela v logice věci) vztah celé rodiny ke králi. V závěrečném obrazu (který je co do režijně invenčních nápadů tím nejnasycenějším) leze celá rodina do pusy obří nástěnné malby Ludvíka XIV., který je svým velemoudrým rozhodnutím zachránil – a kruhový otvor do královských úst by stejně tak dobře mohl být vznešenou zadnicí. A drobnější nápady tohoto typu (tu výtvarné, tu hudební, tu textové) jsou přítomny neustále, aniž by na sebe ale příliš upozorňovaly.
Cross-dressing coby návrat ke kořenům: Martin Zahálka v roli paní Pernellové. Foto ARCHIV DIVADLA
Korekce druhého pohledu
Vojtěch Varyš píše, že se na jevišti Divadla na Vinohradech suverénně deklamuje; recitují se verše, v nichž nedošlo snad k jedinému škrtu, herci postávají v pseudohistorizujících kostýmech uprostřed pseudohistorizujících dekorací a… diváci usínají nudou. A jeho recenzička je opatřena titulkem hrůzná premiéra. Nuže, od konce: nevím, jaká byla premiéra, ale úterní repríza rozhodně hrůzu nebudila. Usínali-li premiéroví diváci nudou, ti reprízoví naopak napjatě poslouchali a reagovali. Pseudohistorizující dekorace jsou tak pohyblivé a používané, že to je skoro až na škodu, herci v nich postávají jen velice zřídka a jejich pseudohistorizující (výrazně stylizované, nikoliv televizní!) kostýmy jsou zdrojem četných gagů. Ve hře se nepochybně škrtalo (ta původní je se svými bezmála 2000 alexandriny i na dobové poměry dost dlouhá), jenom ne dost. A že se deklamuje?
Možná by nebylo špatné si v téhle souvislosti uvědomit, jak vypadá taková inscenace Tartuffa (nebo jiné klasiky) na scéně Francouzské komedie. Tato slavná pařížská scéna (zejména v případě inscenací tří klasicistních klasiků, jejich rodinného stříbra) skutečně mimo jiné úzkostlivě dbá na to, aby verše dobře zněly, aby vážně nechyběla ani čárka a (ostatně tak jako značná část francouzské divadelní kultury jako takové) staví zejména na slově. Francouzští comédiens skutečně v jistém slova smyslu deklamují – a to bravurně! – zatímco vinohradští herci prostě hrají veršovanou komedii. Možná moc krotkou, možná ne moc moderní, docela určitě moc dlouhou, ale slušně udělanou.
Co chtít od klasiky
A jsme u toho: mám dojem, že všechny výtky k Páclově inscenaci míří k tomu, že zkrátka nebyla dost modernizovaná a dost experimentální. Jenže všimli jste si někdy, že řada diváků takové věci velice nelibě nese? Vzpomínám si na jistou hradeckou divačku, která psala Martinu Hilskému, zda by nějak nemohl zamezit dalšímu provozování Macbetha v režii Davida Drábka – tak moc ji jeho přesazení do MacRestaurace namíchlo. A to je ve srovnání s částí divácké obce Francouzské komedie ta česká ještě docela tolerantní a reaguje až na takovéto okatosti: když do tohoto ráje klasické činohry vstoupila před pár lety Brigitte Jaques-Wajemanová a zkusila něco jen trochu nového s Cidem (považte, s tím od Mistra Corneille!), přišla řada vysloveně rozezlených ohlasů: co si to dovoluje?!
Proč bychom měli měšťanskému divadlu (kterým Vinohrady alespoň svou částí nepochybně jsou; ponechme teď stranou to, zda by to tak mělo být) upírat právo na relativně klasickou inscenaci známé komedie, když právě tím své měšťanské publikum potěší dost možná nejvíc? V tomto smyslu mi – snad se Pácl neurazí – nový Tartuffe docela zapadá do této linie, k těm všem Broukům v hlavě a Ideálním manželům, kteří se na Vinohradech úspěšně drží. Je-li takovým průšvihem, jak někteří naznačují, mám dojem, že možná ještě větším průšvihem by v tomto repertoárovém kontextu byla Fričova zábavná tartuffovská cochcárna ze Zábradlí, kterou dává Varyš za vzor a ke které mám sám velké sympatie.
Jde tu vlastně svým způsobem o to, o čem píše v aktuálních DN Jan Císař: Mohlo by se stát, že jednoho dne nám zůstane v mnoha hledištích jen hrstka věrných. Přál bych Vinohradům, aby se Tartuffe uchytil – a snad by bylo dobré nezapomenout, že klasická činohra, která se může jevit neprogresivní a divákovi otupělému nadměrným chozením do divadla (jakým kritik nevyhnutelně je) i nudná, není vůbec k zahození: už proto, že abychom mohli mít všechny Mikulášky a Friče (ale i nezávislé Pácly, dramaturgicky riskující s Ibsenovými Brandy), je ten střední proud potřeba.
Divadlo na Vinohradech Praha – Molière: Tartuffe. Překlad Vladimír Mikeš, režie Štěpán Pácl j.h., dramaturgie Tereza Marečková j.h., scéna Pavel Svoboda, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 6. 10. 2011 (psáno z reprízy 25. 10. 2011).
P.S.: Už dlouho čekám, až budu psát o Martinu Zahálkovi, abych mohl učinit toto prohlášení: krom onoho příjmení spolu nemáme zhola nic společného (snad vyjma jeho křestního jména, které mi čas od času někdo omylem přisoudí).
P. P. S.
Odkazy na další dostupné recenze Tartuffa:
Radmila Hrdinová (Právo): Tartuffe v Divadle na Vinohradech mezi barokní teatrálností a agitkou
Jana Soprová (ČRo 3 – Vltava): Vinohradský Tartuffe v režii Štěpána Pácla
Komentáře k článku: Co pořád s tou klasikou…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Možná jen jednu poznámku jaksi před závorkou:
soudím, že pokud kritik jaksi apriori zastává či odvrhuje jistá estetická východiska, neměl by o daném tvůrci (nositeli těchto východisek) psát. Jde prostě a jednoduše o předpojatost. A může si kritik dovolit být předpojatý? Je to pak ještě kritik?
A tak se to má u Vojtěcha Varyše se Štěpánem Páclem na jedné straně a (třeba) s Janem Fričem či Miroslavem Hanušem na straně druhé.
28.10.2011 (0.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
To mě, přiznám se, taky napadlo,
ale nechci nikomu sahat do svědomí. Na druhou stranu: asi každý někdy musel jít psát o něčem, od čeho nic moc dobrého už předem nečekal, ne?
28.10.2011 (8.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
tady bych se ohradil.
umím být kritický vůči Fričovi (Polonéza Ogiňského, kupř.) i vůči Hanušovi (Polední úděl, třebas) a vůči Š. Páclovi nejsem nikterak předpojatý, mám ostatně za to, že jeho inscenace Tartuffa nevykazuje žádné styčné body s jeho předchozí prací. ani nevíte, jak mi je líto, že pod tím je podepsaný zrovna on. předpojatý jsem vůči Jiřímu Suchému nebo Studiu Ypsilon – a o těch (už) nepíšu.
28.10.2011 (12.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
jinak ten bizarní požadavek
jakési pseudo-objektivity či nezaujatosti mě hodně zaujal: asi mu budu věnovat příští příspěvek.
29.10.2011 (17.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Nezaujatost vzal čert
a přílišným snahám o objektivní kritiku taky nefandím, ale opakuju: názor by se neměl vydávat za popis. Toť vše.
29.10.2011 (18.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
nakonec je to vždycky na čtenářích,
ale pro zajímavost: kde jsem názor vydával za popis (či přesněji, kde se „můj názor sám vydával za popis“)?
31.10.2011 (11.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
VV: „ani nevíte, jak mi je líto, že pod tím je podepsaný zrovna on“. Prosím o vysvětlení.
31.10.2011 (13.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Nemám moc rád
šťourání v hotových textech, ale Michal Zahálka měl zřejmě na mysli pasáž:
„A tak se na jevišti Divadla na Vinohradech suverénně deklamuje; recitují se verše, v nichž nedošlo snad k jedinému škrtu, herci postávají v pseudohistorizujících kostýmech uprostřed pseudohistorizujících dekorací a… diváci usínají nudou. Hraje se o ničem.“
V představení, na kterém jsem byl s ním, rozhodně nikdo neusínal, škrty mělo a herci se velmi pitvořili (možná až moc, ale v rámci dané stylizace) a hýbali. Vzpomínám třeba na scény Tartuffova svádění či jeho obhajoby nebo úvodní dialog Orgona s Elmírou.
31.10.2011 (13.34), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
vysvětlení: inu, myslím, že máme dost málo zajímavých mladých tvůrců: z činoherních režisérů, kteří se pohybují v repertoárových divadlech a je jim ještě pod třicet, mi přijdou „s budoucností“ jen dva. Frič a Petrželková. Pácla jsem pokládal za poměrně nadaného, byť nevyhraněného – jenomže poslední jeho dvě inscencae, Křišťálová noc a Taruffe, mi přijdou tak beznadějně staré, jako by je dělal nějaký šmírák pod penzí, nikolivěk mladý, nadějný, nedávný absolvent a dvojitý Talent.
Vladimíre, ano, nějaký pohyb tam je. šlo mi o celkový dojem lascivní scénu pod stolem však skutečně nepokládám za „hýbající se divadlo“ . ani doslova, ani přeneseně. zkrátka další mladé divadlo, co neletí…
a sakra, jaký „nemám rád šťorání v hotových textech“? – první, co musí umět kritk, je přece podstoupit kritiku!
31.10.2011 (14.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Už jsem o tom psal jindy.
Nerozumím potřebě veřejné metakritiky. Většinou se navíc zvrhne v osobní osočování. Smysl má podle mne přít se o téma, a ne posuzovat, jak je ten či onen kritik/pisálek zvládl pojmenovat.
A ta scéna není pod stolem, ale na stole a kolem stolu.
31.10.2011 (18.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Ano, to je přesně ta pasáž,
kterou mám na mysli. Jasněže to nakonec je vždycky na čtenáři, ale opravdu mám dojem, že tenhle popis vyvolává dojem něčeho úplně jiného, než co se na jevišti skutečně děje a jak to vypadá. Možná by to byl pěkný pokus: vyslat čtenáře Týdne na Vinohrady a zjišťovat, nakolik viděli to, o čem četli
🙂
31.10.2011 (22.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
smyslem té recenze samozřejmě mj. bylo, aby žádný její čtenář na Tartuffa nešel. ale nemám za to, že by recenze ovlivňovaly návštěvnost.
ta scéna s tím stolem patří k tomu nejnudnějšímu, co jsem kdy v životě v divadle viděl. Caesar byl aspoň tak trapný, až to byla legrace…
01.11.2011 (12.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
V tom se, Vojto,
asi neshodnem. Recenze podle mne má sloužit jako informace o díle nejen se zaujatým autorovým hodnocením, ale i s výkladem a dle možností i analýzou, aby se čtenář mohl sám rozhodnout, jestli a proč na inscenaci jít, či ne. A pokud možno aby čtenáři i tvůrci poznali, odkud autorovo hodnocení vychází a proč je takové. U Tebe často shledávám především (razantní a někdy se mi zdá i velmi předpojatý) postoj. Tím ani tak nemyslím Štěpána Pácla jako Tvá povšechná házení různých lidí a divadel do různých pytlů a hrobů.
02.11.2011 (2.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Ačkoli jsem už od mládí (!)
bytostný konzervativec, produkce Divadla na Vinohradech, až na velice řídké výjimky, spočítatelné na prstech, není už 40 let „my cup of tea“. Dlouhodobě mi vadí dramaturgie, která už za ředitele Míky měla časté sidestepy do hájemství komerce, jakéhosi „vyššího bulváru“. Nic proti němu, ovšem NE ve statutárním divadle, z těch pod městem Prahou nejdotovanějším. Na takový repertoár má plné právo např. Töpfer, ale v žádném případě ne Vinohradské. Komerce se nedotuje, ta má „jet za své“ a Fidlovačka také dostává grantovou podporu pouze na „kunstbezogen“ projekty — a není jich tam, kupodivu, zas tak málo.
Klasik Molière dovedl satiricky napálit pokrytectví, jednu z nejhnusnějších lidských nectností, tak, jako nikdo před ním ani po něm. Pokud tuto satiru v jeho hrách spojuje někdo prvoplánově pouze se společností, ovládanou náboženstvím (dovede si někdo představit Tartuffa inscenovaného v Teheránu?), svědčí to o jeho poněkud jednoduchém myšlení.
Dovolím si připomenout Hudečkovu inscenaci Dona Juana v Tylově divadle – prem. 5. 3. 1971. Právě probíhaly prověrky a podobné čistky, pokrytectví se stalo přímo existenční zálěžitostí, kdo se „nepokryl“, toho nastupující normalizace smetla. Výsledek: obecenstvo reagovalo natolik bouřlivě, že to bolševik nevydejchal a inscenace byla po pár reprízách stažena, jakkoli výprava M. Ditricha byla velice nákladná. Komunisté prostě na kultuře neskrblili.
K V. Varyšovi,
kterého jsem sice učil, ale zřejmě špatně nebo málo — mea maxima culpa:
Na způsob pana profesora Klause řečeno „neškrtání“ (v klasice), to je apriorní chyba? Od kdy?
“… suverénně se deklamuje, recitují verše…“, to je také apriorní chyba? Kéž bych častěji slyšel z jeviště suverénní deklamaci, resp. recitaci veršů! Herců, kteří to umějí, je poskrovnu. Přirozeně, takovouto dovednost v TV seriálech neuplatníš!
Konečně argumentace věkem tvůrců. Kterého jenom trochu normálního diváka to zajímá – pokud nejde přímo o herce? Jak pravil jiný, český a mladší klasik: „Zde, jinde, dost těch rozlišení. Toto je báseň a jiného nic není.“ Chci vidět DÍLO, po tvůrcích, jejich věku, národnosti, soukromí atd. mi nic není; mládí není apriorní přednost ani nedostatek, stejně tak stáří.
Co je čtenáři po tom, že V. Varyš je cca o 35 let mladší než já? Je to z našich textů poznat? Liší-li se kvalitou (doufám, že ano!), věkovým rozdílem to určitě není.
21.11.2011 (6.29), , Trvalý odkaz komentáře,