Co s českou klasikou?
V předvánočním čase měly na Moravě premiéru dvě nejznámější a „nejnárodnější“ opery: Prodaná nevěsta a Rusalka. Obě v podobě, která polemizuje se zavedeným formátem líbivých tklivých příběhů.
Rusalka se v Olomouci odehrává v neurčitém světě snových symbolů a syrové reality, vše se fantazijně proměňuje v barvitém nasvícení a s využitím kontextů: třeba autobusové zastávky coby místa setkání Vodníka s Rusalkou FOTO TEREZA HRUBÁ
Pořádně si zařádit
Prodaná nevěsta v Ostravě takřka nesešla z jeviště od roku 1919, kdy otevřela právě založené české divadlo. Ta poslední tradiční v režii Ilji Racka se tu úspěšně hrála od roku 1997 až do června 2019!
Pro Jiřího Nekvasila spolu s výtvarníkem Danielem Dvořákem právě tato opera představuje celoživotní výzvu a vlastně počátek spolupráce, když vyhráli soutěž vypsanou šéfem opery pražského Národního divadla Václavem Riedlbauchem na projekt nové inscenace, jenže po různých obstrukcích byl na jaře 1989 odmítnut. Stal se základem jejich Prodané nevěsty v roce 2004, kdy Národní divadlo a jeho operu vedli. A variace této verze se nyní hraje v Ostravě, ovšem v koprodukci se Slovinským národním divadlem opery a baletu v Lublani, kde měla premiéru už v lednu 2019.
Opět jako před osmnácti lety se hraje na prakticky prázdné scéně, po níž se přesouvá dlouhá nízká „bedna“ používaná v nejrůznějších situacích. Už z řečeného vyplývá, že Nekvasil s Dvořákem nehledají soudobý výklad příběhu, prostě si nad ním, nad jeho inscenační tradicí a Smetanovou hudbou vymýšlejí samostatné klipy (ty ostatně do operního scénování vnesli právě oni v experimentální Opeře Furore) a tradici narušují kontexty a vizualitou. Postavy jsou v krojích, ovšem až groteskně stylizovaných, pánské poukazují kamsi do Španělska, dámské snad na Ukrajinu. Všechno se tu vysmívá národovectví, třeba Mařenka s Jeníkem v duetu Věrné milování připomínají oblíbené obrázky a vyšívané dečky s tímto motivem, březový hájek z větví nad nimi drží potutelně se usmívající sokolové a děvečky. Sokoly měli Nekvasil s Dvořákem už v původní koncepci pro Riedlbaucha, Sokolíkem je tu koktavý Vašek, který za sebou na provázcích tahá dřevěné kachničky. Sbor To pivečko, to věru je nebeský dar se jako tehdy v Národním zpívá před oltářem z půllitrů piva, sboristé přes sebe mají jakousi tógu, neboť skládají hold nejvyššímu českému božstvu. A tak dál. Je to veselé, hraničí to s operetou, až možná estrádou a diváci na premiéře se hodně dobře bavili. Pro mě je taková Prodanka jaksi vyprázdněná, stejně jako ta současná v Národním divadle. Ale je dobře zahraná a zazpívaná, i když na premiéře chyběla hudebnímu nastudování Marka Šedivého přesnost v detailech, zvlášť v předehře. Mařenku poprvé – a brilantně – zazpívala Veronika Rovná, Jeníka s nadhledem zpívá i předvádí Martin Šrejma, skvělým Vaškem byl pěvecky i výrazem Václav Čížek. Propracované sbory, choreografie hned od tří renomovaných tvůrců.
To pivečko, to věru je nebeský dar, holdují muži českému Pánubohu a Kecal (Martin Gurbaľ) při tom hledá Jeníka (Martin Šrejma) s cedulkou v ruce FOTO MARTIN POPELÁŘ
Psychodrama z virtuální reality
V Moravském divadle v Olomouci šli bratři Cabani s dirigentem Markem Ivanovićem na Dvořákovu Rusalku přesně opačně. Pročetli libreto jako psychodrama dívky vstupující do světa lidí, což ostatně odpovídá duchu i dobovému kontextu symbolistního dramatu – a ve světě Rusalku už dlouhá desetiletí prakticky jinak nehrají. A neváhají v poněkud dlouhé partituře škrtat – připomeňme alespoň Rusalku v pojetí Stefana Herheima, který nechal i hudebně přepracovat celé pasáže. Cabani nemilosrdně škrtali i populární hudební čísla (Čury mury fuk), případně je přesouvali na jiné místo (Měsíčku na nebi hlubokém), proměnili pásmo Hajného a Kuchtíka, ale také otevřeli pasáže málokdy hrané, protože v nich našli své téma. Zobecnili Rusalčin osud na dnes propíraný vztah mužů k ženám, kontrapozici vodní říše a světa lidí převedli do nejistoty existence mezi světem reálným, naším tak trochu ošklivým a virtuálním, do kterého bychom jako do ideálního chtěli nahlédnout, abychom zjistili, že drsným místem k životu jsou oba. Výtvarně i významově působivá je změť jaksi syrových dnešních reálií (plot staveniště) a snových virtuálních světů, fantazijní evokování věcí na jevišti nečekaných, s nimiž se působivě propojuje Dvořákova obrazivá hudba.
Cabani myslím do své Rusalky vtěsnali víc, než unesla, jejich vlastně nový příběh se z inscenace odečítá těžko. Především důvod, proč Vodník bere všechny hříchy mužů na sebe, kvůli čemuž drobně, ale významně měnili i jeho text: ne on ji zradil, ale já tě zradil. Jenže proč? Čím? Nepostřehl jsem. Pojetí Ježibaby coby zestárlé Rusalky, která si prošla stejným osudem, je zřejmé a nosné, včetně jejího ambivalentního vztahu k Rusalce, v němž střídá lítost se zadostiučiněním, že ta mladá nedopadla lépe než kdysi ona. Daly by se z jevištního dění odečítat i jemnější valéry, třeba v pojetí přírody.
Nicméně to nejpodstatnější vidím v tom, že po dlouhých letech rutinního přežívání, případně rádoby moderních nesmyslnostech, přišlo nové vedení olomoucké opery s uměleckou tvorbou, promyšlenou, třebas kontroverzní, ale o něco jim jde. S výsledky nejprůkaznějšími v hudebním nastudování: Marko Ivanović dostal ze zdejšího orchestru výsostnou interpretaci obtížné partitury, propracoval každou frázi, jakkoli limity orchestru překonat nemohl. Žádné velkooperní burácení, ale detailní významůplné, jakoby komorní naplnění nejpodstatnějších kvalit partitury – takovou Rusalku jsem snad ještě neslyšel. Pěvci nemuseli přepínat hlasy, party zpívali jako dramatické repliky a každému slovu z jeviště bylo rozumět! Barbora Řeřichová je výtečnou Rusalkou, nejpůsobivější kreaci podal Jiří Přibyl ve Vodníkovi a Jakub Rousek, jehož zdejší provoz notně poničil, prokázal velký smysl pro zpívaná slova, krásné tóny sice střídal s horšími, ale Princ je to vynikající!
Odborníky z komise Cen Thálie to vytočilo, ale já odcházel velmi spokojen. Jen mám obavu, aby to na zdejší publikum nebylo moc kách. Uvidíme.
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta. Hudební nastudování Marek Šedivý, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, choreografie Lukas Zuschlag, Jana Tomsová a Števo Capko. Premiéra 15. prosince 2022 v Divadle A. Dvořáka.
Moravské divadlo Olomouc – Antonín Dvořák: Rusalka. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie Cabani, scéna Šimon Caban, kostýmy Karolína Srpková, light design Petr Olša. Premiéra 16. prosince 2022.
Komentáře k článku: Co s českou klasikou?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
