Co s námi udělá umělá inteligence?
Výrazná současná choreografka a režisérka Jana Burkiewiczová má za sebou celou řadu projektů, z nichž snad nejzajímavější a divácky velmi úspěšný byl Ostrov. Stejný tvůrčí tým spolupracoval i na premiéře Slunce, jež přináší nový pohled na fenomén dnešní doby – umělou inteligenci. Není dne, aby se o ní nemluvilo, ačkoli si možná pořád ještě neuvědomujeme, jak moc nás už obklopuje.
Baletizol na zemi je tmavý stejně jako kostýmy aktérů, ze stropu visí lana s háky na konci. Všichni přítomní na nich jsou a budou závislí. Foto: Vojtěch Brtnický
Tváří v tvář vlastním avatarům hledíme do očí konce světa. Ve jménu lidskosti otevíráme dveře humanoidům, abychom v jejich datových očích nalezli sebe sama. Nová evoluce začíná. Společnost, která nezná sobectví. Umělá inteligence. Seskupení dat lidštější než člověk, takto komentují tvůrci svoji snahu podívat se z různých úhlů na humanoidy a jejich existenci. V nové inscenaci, která byla v premiéře uvedena na festivalu 4+4 dny v pohybu, je personifikují tanečníci, dvě ženy a tři muži.
Na jevišti divadla Archa+ je na začátku vidět světlé panely ohraničující scénu ze tří stran, centrálně nad nimi je i promítací plocha. Baletizol na zemi je tmavý stejně jako kostýmy aktérů, jsou to, zdá se, jednoduchá trika a kalhoty. Ze stropu visí lana s háky na konci. Všichni přítomní na nich jsou a budou závislí, jako na záchytném bodu, kam snad patří, kde jsou připraveni ke startu. Alespoň si myslím, že nám skrze ně mohou sdělovat své úkoly, programy a myšlenky.
Pět stejně rozpohybovaných bytostí vyráží na lanech vpřed a vzad, odráží se od země a od zdí, poletuje vzduchem, ale jen zlehýnka ve stejné výšce. Chtějí vyzkoušet, co jim ten prostor okolo nich dovolí, kam až mohou dosáhnout. Odpojí se a jednají svobodněji, projevují se kusými strojově krátkodechými pohyby. Každý zcela odlišně a pak zase stejně secvičeně. Hudební kompozice je elektronická, zvuková kulisa působí sytě a stlačeně. Chvílemi je hudba i zvuk jako ze sci-fi soundtracků. Dané téma to vyžaduje. Jen při některých situacích, nechci říct lyrických, ale jemnějších, lze rozeznat konkrétní akustické nástroje.
Změny svícení výrazně posilují dynamiku inscenace. Baletizol je najednou ostře červený, stejně jako kostýmy. Foto: Vojtěch Brtnický.
Na určitý zvukový povel jsou tanečníci nuceni vrátit se na svá místa, na značky, tedy se opět zavěsí na lana. Situace se opakuje několikrát po sobě s různým časovým odstupem. Všichni se vyvěsí diagonálně vpřed, jako by chtěli vzlétnout, a pomocí malinkých odrazů chodidel se téměř identicky otočí o 360 stupňů. A zase se ocitají v režimu „stand by“, jsou připraveni na další úkol. Škoda, že nevzlétnou výš, všichni to nějak očekáváme, že se na lanech stane něco odvážnějšího. Nemyslím zrovna akrobatického, ale něco zvláštního a neočekávaného.
Chvílemi mezi sebou aktéři více komunikují – dva a jeden, ve dvojicích nebo i propojeni v kompaktní skupině. Jiná část kompozice začne vytleskáváním různých rytmů a pokračuje dupáním, plácáním – trochu to připomíná etudu z orffovské školy. Dojde též na roztančený duet přesné a roztomilé tanečnice Paulíny Šmatlákové a charismatického Michala Heribana. Co přesně však chtějí sdělit? Je mezi nimi snad nějaké pouto, A. I. přátelství nebo snaha o sblížení podobné lidskému citu? Ale to je přeci u humanoidů nemožné. Nebo dokáže další vývoj pokořit i tuto metu? Čapkovské téma se celou inscenaci vnucuje, i když se k němu tvůrci explicitně nehlásí.
V některých pasážích navazuje na jevištní akci projekce promítaná na panely. Foto: Vojtěch Brtnický
Všudypřítomné je světlo, snad sluneční paprsky, které vnikají oknem na středním panelu vzadu. Mění barvu, intenzitu a zároveň i vizáž performerů. Změny svícení výrazně posilují dynamiku inscenace. Baletizol je najednou ostře červený, stejně jako kostýmy. Ale vždyť se nikdo nepřevlékal, jak je to možné? Jako bychom se ocitli v animovaném filmu. Bude na nás i v budoucnosti svítit slunce? Nebo zbyde jen umělé? Stěny se zabarvují někdy modře, jindy sytě zeleně. A zároveň se lidé proměňují v humanoidy a ti zase v nové stroje. Bude to snad jednou obráceně?
V některých pasážích navazuje na jevištní akci projekce promítaná na panely. Zachycuje běh malého dítěte, volající matku či pohled na detail rostlin, vše v kulisách reálného světa. Vzpomínky na minulost? V závěru inscenace je vidět zase celou skupinu pohromadě. Přece jen se přítomným nechce zůstat v předurčeném prostoru, pomocí nejsilnějšího z nich postupně přelezou zeď a zmizejí. Jen ten, co měl největší sílu, zůstane opuštěn a sám. Jemu tedy nepomůže nikdo. Z projekce se sám na sebe dívá Michal Heriban. Hořký konec apokalyptické taneční sci-fi.
Burkicom, Praha – Slunce. Režie a choreografie Jana Burkiewiczová, koncept scénář Jana Burkiewiczová, Tomáš Luňák a Jiří Macek, hudba Jiří Konvalinka, scénografie a kostýmy Marek Cpin, světelný design Pavla Beranová, režie projekcí Tomáš Luňák, projekce Michaela Karásek Čejková, animace a střih Tomáš Hájek. Premiéra 10. října 2024 v divadle Archa+.
Komentáře k článku: Co s námi udělá umělá inteligence?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
