Co se nedá dokázat
Důkaz Davida Auburna, jímž režisér Ondřej Zajíc odstartoval letošní sezonu Divadla Rokoko, je především hrou o hranicích: „normality“, odpovědnosti či důvěry. V dramatu točícím se kolem mladé matematičky Catherine a původu zásadního důkazu o prvočíslech totiž nejde o vědu a rozumové poznání jako takové. Svět čísel je tu výchozím bodem pro zkoumání toho, co spočítat a vědecky dokázat nejde. Auburnova hra je produkt nového tisíciletí (2000), strukturou a formou se však jedná o tradiční komorní drama s pár retrospektivními scénami a přesto, že je děj zasazen mezi geniální vědce, jsou to důkazy lásky, oč tu běží (i proto byla hra bez problémů adaptována v Hollywoodu pro film). Její „přidaná hodnota“ tkví právě ve vykreslování tenkých hranic mezi pravdou a lží, skutečností a zdáním, v udržování diváka na hraně nevědomosti a nejistoty, co se vlastního úsudku týče.
Veronika Kubařová (Catherine) a Oldřich Vízner (její otec)
FOTO ALENA HRBKOVÁ
Je Catherine geniální? Šílená? Obojí? Přisvojila si zásadní vědecký objev zesnulého otce, nebo je skutečně její? Je Hal – bývalý student jejího otce a následně i Catherinin milenec – prospěchář, který ji jen využívá, aby dosáhl vědeckého uznání, nebo ji má opravdu rád? A co Claire? Chce svou sestru Catherine dostat do New Yorku z lásky a obav o ni, nebo ji Catherine jako člověk vůbec nezajímá a Claire jde jen o zisk z prodeje rodného domu? Takových otázek nabízí hra nesčetně a v duchu psychologického realismu vyžaduje velmi nuancované herectví. A že je co hrát – především v hlavní roli (mimochodem, v roce 2004 za roli Catherine obdržela Vanda Hybnerová Cenu Thálie).
Bohužel potřebná míra nejednoznačnosti je právě to, co chybí Cathe-
rine v podání Veroniky Kubařové. Od samého začátku se prezentuje jako stvoření přinejlepším těžce neurotické, spíše však nepokrytě „šílené“. Nerovnováhu duševního stavu vykresluje herečka množstvím vnějškových prostředků – při konverzaci s Halem i se sestrou zrychleně a hlasitě dýchá, překotně přechází sem a tam na malém prostoru, hraje si s rukama, bije se do nohou, na Hala i Claire vrhá pohledy líté dračice. O její nevyrovnanosti není pochyb (režie ji navíc podtrhuje zvukovými efekty, které mají naznačit, že Catherine slyší neslyšitelné), ale Kubařová tak tlačí na pilu, že je paradoxně těžké jí duševní strádání a tedy i potenciální genialitu uvěřit. Nevycházejí jí ani štěkavé pokusy o ironickou přestřelku s mnohem přízemnější, praktičtější sestrou. Zdaleka nejpřirozenější je v něžné dívčí poloze, když shodí tepláky morousovité vědkyně a na pohřbu svého otce se sbližuje s Halem.
Hereckým partnerům Kubařové se daří o poznání lépe. Mentální chorobu otce v podání Oldřicha Víznera můžeme spíš jen tušit ze způsobu, kterým se tlačí do dobré nálady, a z následných propadů do sebe, „za clonu“. Výborná je Stanislava Jachnická jako upjatá, leč nejistá Claire, jejíž dekorum brání divákovi s jistotou určit povahu jejího charakteru. Stejně nejednoznačný je až do konce i Hal Martina Písaříka, zcela „normálně“ přitažlivý mladík, jenž do domu géniů vnáší elán a život. Právě život jako by se z domu čísel vypařil, ale o něj právě jde. Catherine, která se obětovala pro otce, nyní velmi skrytě touží po stejném bezpodmínečném citu od ostatních, po důkazu bez důkazů. V závěru Halovi zklamaně říká: Chtěla jsem, abys mi věřil. Převedeno na vztah divák – herečka (potažmo inscenace) se mi přesně tohle bohužel nepodařilo.
Divadlo Rokoko – David Auburn: Důkaz. Překlad Jan Hančil. Režie Ondřej Zajíc, scéna Adam Pitra, kostýmy Jitka Moravcová, dramaturgie Věra Mašková. Premiéra 10. a 12. září 2011.
Komentáře k článku: Co se nedá dokázat
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
