Co se Třemi Pinty?
Cožpak se s nimi nedá nic dělat? Tak nějak se tázal vídeňský kritik Eduard Hanslick v lednu roku 1888 v úvodu své recenze lipské premiéry komické opery Die drei Pintos. Carl Maria von Weber z díla, které ho očividně příliš nelákalo, dokončil jen sedm skic a osmnáct taktů ouvertury. Nabídkou k dokončení singspielu zjevně opovrhl Giacomo Meyerbeer, který vrátil Weberově vdově autograf po šestadvaceti letech netknutý. Šedesát let po smrti Webera se podařilo jeho synovi upoutat pozornost mladého Gustava Mahlera, jenž právě v Lipsku přijal post kapelníka, Weberovi se hluboce obdivoval jako zakladateli německé romantické opery a vřelé city choval i k synově manželce. Pro třináct čísel, jež nebyla ani započata, Mahler použil témata z jiných Weberových skladeb, převážně adaptací lidových písní, ale nelze přeslechnout i jemné názvuky na hudební svět nejen Čarostřelce, ale i Euryanthy, a dokonce i Oberona. Singspiel proto působí značně nesourodě a mnohovrstevnatě. Mahler sám vzpomíná, že se během práce stával drzejším a jeho jazyk nabýval vrchu.
Je to zvláštní spojení. Weber a jeho celoživotní fascinace romaneskním světem pohádkových féerií, a Mahler Chlapcova kouzelného rohu, jako skladatel teprve hledající cestu, mající jen kapelnické zkušenosti s komickou operou. Je to pokus jen částečně úspěšný.
Jevištní život díla je tedy logicky chudičký. Po relativně živém přijetí následovala řada uvedení v Německu a 7. října 1888 za autorova řízení i významná pražská premiéra v Neues deutsches Theater, jedna z prvních po otevření tohoto domu. Po Mahlerově smrti vyklidili Tři Pintové pole téměř úplně. Teprve v šedesátých a sedmdesátých letech došlo k nepatrnému oživení, převážně však jen na anglické či americké půdě a formou koncertního provedení. K plnému provedení došlo v roce 1998 v Bielefeldu a v témže roce v anglickém Haslemere a poté na festivalu ve Wexfordu, obě inscenace byly nastudovány v angličtině.
Letošní pražské premiéře v jazykovém originále předcházely složité přípravy, zvraty a změny inscenačního týmu. Nakonec nelehký úkol přijala zkušená a sehraná dvojice režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák. Protože jim syžet zjevně neseděl (lze-li o režisérovi prohlásit, že byl špatně obsazen, pak jistě v tomto případě), měli to o poznání těžší než dirigent Heiko Mathias Förster, který se mohl opřít o transparentní partituru hýřící vtipem, více či méně zdařilými narážkami i přímými citacemi, jakož i o dobře napsané zpěvní party. Měl k dispozici dobrý pěvecký tým, byť jen o dvou pěvcích lze prohlásit, že obstáli se ctí: Jana Sibera v roli vdavekchtivé, leč nevoli otce budící Clarissy, a Václav Sibera jako Gomez de Freiros, její nápadník, jeden ze tří Pintů, ten, který dojde svého cíle. Jana Sibera pojala komickou roli snad až příliš operetně, zato její hebký nástroj vyzrává obdivuhodně. Je to soprán vzácně sametové barvy, kterou si podržuje i v horním okraji tessitury, a zdobí jej křehké, ale přesto téměř bezchybné nasazení. Václav Sibera vládne přirozeně znělým tenorem, který se ve střední poloze dokáže vzepnout k místy působivému témbru, zatím však postrádá techniku, což vyšší poloha odhalí nemilosrdně. Zkušený harcovník, čínský tenorista WeiLong Tao, má naproti tomu výšky dobře usazené, ale již trochu unavené a tlačené zespoda – na premiéře měl naštěstí ten lepší den. Zdeněk Plech, pravý, leč zapuzený Pinto, má svůj den vždy, přesto to jaksi stále není ono a jeho němčina je z říše snů, bohužel těch zlých. To je tak vše. Hanslickova otázka i po pražském uvedení zůstává nezodpovězena.
Státní opera Praha – Carl Maria von Weber, Gustav Mahler: Die drei Pintos (Tři Pintové). Dirigent: Heiko Mathias Förster, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková. Premiéra 12. ledna 2012.
Komentáře k článku: Co se Třemi Pinty?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
