Co se ztratí v houšti boxovacích pytlů?
Zaklínat se Quentinem Tarantinem a jeho filmovou poetikou bývá ošemetné. Můžete otevřít inscenaci moralistním monologem ve stylu Ezekiela 25, 17. Můžete si vypůjčit přesně střižené obleky Gaunerů, syrový zvuk kytary (který je mimochodem doménou spíše Tarantinova soukmenovce Roberta Rodrigueze) i obstojné množství umělé krve a vystřílených nábojů. Ovšem bez specifického groteskního nadhledu se to všechno stává pouze hezkou nádobou bez obsahu.
Martin Siničák jako Franz FOTO ARCHIV ND BRNO
Nejde samozřejmě jen o to, že se inscenátorům brněnských Loupežníků nedaří naplnit propagační popisek – Současná gangsterka tarantinovského střihu! Kdyby inscenace byla strhující jiným způsobem, na zmíněného Tarantina si nikdo ani nevzpomene. Jenže dílo postrádá jakoukoli atmosféru. Žánru gangsterky překáží dlouhé monology a pomalé tempo, klasičtějšímu výkladu zase povrchní prožitek a nedostatečný výklad situací.
Právě ten představuje asi největší úskalí inscenace. Hardrockové tóny totiž brzy přestanou stačit coby náhražka napětí mezi postavami a před oči diváků vypluje neujasněnost scénických konstelací. Chybí tu ohnivá nenávist mezi Franzem (Martin Siničák) a Karlem (Petr Halberstadt), vášnivá láska Karla a Amálie (Iveta Austová) i Amáliin bytostný odpor vůči Franzovi. Slova hovoří o velkých a rozervaných citech a jevištní realita chladně stojí opodál. A to se promítá i do zamýšleného revolučního vyznění celku. Nejasná interpretace jednotlivých obrazů neumožňuje klást důraz na klíčová místa a potenciálně silný závěr nemá, co by spojil ve finální katarzi.
Slova hovoří o velkých citech, na jevišti je však chlad… FOTO ARCHIV ND BRNO
Inscenaci rovněž neprospívá nevyrovnané využití jevištního prostoru. Většina výstupů se odehrává buď na forbíně nebo v zadní části za rozvěšenými boxovacími pytli. Na obou místech se herci pohybují minimálně, spíše zůstávají ve statických aranžích. Do hlubin pytlů se pouštějí až hříšně málokdy a navíc s patrnou nejistotou. Ústřední a vlastně jediný scénografický prvek se tak využije především při bitvě o ležení Karla Moora a pro náznak lesíku. Po zbytek inscenace se spíše plete.
Navzdory nepříznivým podmínkám se herecké výkony drží na velmi dobré výši. Jedinou, jež úplně neovládá svůj úzce vymezený prostor je Iveta Austová odhalující jen málo za povrchem postavy. Naopak Siničák a Halberstadt by si mohli být rovnocennými a uhrančivými soupeři. Každý sám dokáží ovládnout scénu, ale při setkání s jinou postavou se situace rozpadá, na což nejvíce doplácí jejich společné střetnutí.
Neurčitý závěr s poněkud nadbytečným kytarovým sólem definitivně uhasí naděje zažehnuté úvodním monologem. Sliboval provokaci, diskutabilně pootočenou morálku, levicové polechtání šedé kůry či alespoň vír emocí. Bohužel, inscenace nedokázala přinést ani jedno a její bouřlivé jádro se ztratilo někde v houšti zbytných boxovacích pytlů.
Národní divadlo Brno (Reduta) – Friedrich Schiller: Loupežníci. Režie Thomas Zielinski, úprava a dramaturgie Johana Součková, scéna a kostýmy Pavel Svoboda, hudba Ivan Acher. Premiéra 5. června 2014.
Komentáře k článku: Co se ztratí v houšti boxovacích pytlů?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
