Divadelní noviny > Festivaly

Co to děláme se svým životem?

Letošní ročník festivalu Pražské křižovatky nabídl v období měsíce a půl prostory Nové scény Národního divadla čtyřem inscenacím. Portugalec narozený v Mosambiku, američtí zpěváci, německá režisérka či baskičtí tanečníci se v celosvětovém kontextu dotkli existenciálního tématu. Ptali se, jak dnes vůbec žít.

Festival 5. října zahájilo monodrama Limbo pojmenované podle předpeklí a neurčitosti, jež slovo také označuje. Portugalský herec a režisér Victor de Oliveira do limba symbolicky umisťuje sám sebe, protože jako míšenec nikdy nebyl dostatečně bílý ani černý. Ve svém vyprávění se věnuje kolonialismu, hledání identity a kolektivnímu svědomí. S výhodou vlastní zkušenosti popisuje, jak v sedmdesátých letech vyrůstal jako příliš bílé dítě v Mosambiku a jak se později s africkými kořeny složitě začleňoval do portugalské společnosti. De Oliveira ale opravdu pouze popisuje. Jako by na divadelní prostředky tváří v tvář závažnému tématu zanevřel.

S fascinující úporností stojí po celou dobu na jednom místě, ve zlatém řezu bílého kvádru ze tří stran potaženého promítacím plátnem. Ani při emotivním vyprávění o útěku před rasistickým davem se od pasu dolů nepohne. Křeč, věčné napětí. Rozhodně se nejedná o uvolněný projev. Autofikční postavu Victora, již tímto postojem de Oliveira vytváří, zformovala minulost do tvrdého člověka. Na promítací ploše za ním občas běží záběry z demonstrací za černošská práva a z mosambického boje za nezávislost. Victor pořád stojí stranou dění, fakticky se ho neúčastní, ale zároveň je výsledkem těchto národních a dekolonizačních snah.

Téma kolonialismu a rasismu, před nímž můžeme v našich podmínkách značně luxusně zavírat oči, nemizí. Děti v Portugalsku si stále mohou v povinné literatuře přečíst, že zrušení otroctví byla nejhorší událost v historii lidstva. Přesto nejde nenapsat: během představení jsem si připadala jako v limbu.

Kam patří tradice

Inscenaci Oskara, která se existenciálnímu tématu a smrti věnuje prostřednictvím tance, přivezly do Prahy soubory Kukai Dantza a La Veronal. Pět tanečníků a zpěvák pod režijním vedením Jona Mayi Seina pražskému publiku umožnili nahlédnout do unikátní kultury Baskicka. Z tohoto španělského území s vlastním jazykem pochází soubor Kukai Dantza, jehož členové se již od šesti let věnují místnímu tanečnímu umění. V inscenaci se dlouholetá tradice propojuje s tancem současným díky choreografii progresivního španělského choreografa a vedoucího souboru La Veronal Marcose Moraua.

Oskara se skládá z několika volně interpretovatelných obrazů, jejichž významovou otevřenost podporuje i variabilní scénografie. Nijak neomezuje pohyb, tvoří ji pouze čtvercový půdorys ze tří stran obehnaný bílou látkou. Díky preciznímu light-designu někdy vidíme pouze siluety tanečníků, hraje se také se stíny, které podtrhují tajemnou, až hororovou atmosféru některých výjevů. Mrtvolným krokem přicházejí naddimenzovaní slamění panáci, raketa baskické míčové hry pelota připomíná dlouhý dráp. Temná atmosféra spojená s výstupy tematizujícími Baskicko nabízí interpretaci úpadku kultury spíše než jejího velebení.

Vizuálně se často odkazuje k baskickým oslavám masopustu, během nichž se dodnes tančí nejčastěji. S nimi spjaté symboly (navlékací masky koňů, slamění panáci, vysoká barevná čepice) by klidně zapadly i do našich vesnic. Projev tanečníků se však českému folkloru nepodobá. Mají zpevněný a zcela narovnaný trup, rukama a nohama naopak pohybují velice rychle a rozfázovaně, drobně ovládají špičky prstů. Stejně detailní je i jejich mimika. Trup legato, končetiny staccato.

Inscenaci rámují scény z nemocničního prostředí, na které po celou dobu upomíná sterilní bělost závěsů a kostýmů. V úvodu jeden z tanečníků leží na nemocničním lůžku, na konci na něj zase uléhá. Vše mezi tím tak může představovat prostor mezi životem a smrtí. Kontrasty – nového a starého, živého a mrtvého – v sobě propojuje vedle choreografie také hudba mísící náboženské chorály se zvonky, tóny piana a syntetikou. Od poloviny představení doprovází tanečníky živým zpěvem v baskičtině muž v saku (Julen Achiary). Snad zpívá requiem nejen za umírající lidi (vrací se nemocniční scéna), ale i za kulturu. Inscenací tak prostupuje myšlenka specifičnosti, exkluzivity lokální kultury v globalizovaném světě a hrdosti na ni. Zároveň ale svou formou dokazuje, že skrývat svou kulturu před jinými, stejně jako izolovat umělecké formy, nemá smysl. Mohou být obohaceny a stále si nechat něco ze sebe, jako se to povedlo v Oskaře.

A kam odejít

Odcizení se věnovala také inscenace německé režisérky Susanne Kennedy ANGELA (a strange loop), která vznikla v koprodukci mimo jiné s Pražskými křižovatkami. Kennedy a její spolupracovník, multimediální umělec Markus Selg, v ní otevírají existenciální téma jinak: v blízkosti smrti spojené s nemocí. Námět přirozeně vznikl během dvouletého covidového exodu do virtuální sféry. Tvůrci poukazují na to, že někteří z nás se do skutečného světa ještě nevrátili. Zároveň si ale kladou otázku, zda vůbec něco takového jako „skutečný svět“ kdy existovalo.

Videobloggerka Angela (Ixchel Mendoza Hernández) tráví život za zdí bytu. Trpí nespecifikovaným onemocněním, má problém přijímat potravu, s čímž se svěřuje svým followerům. Odosobněnou, schovanou za virtuální masku ji sledujeme i my. Jako přes pixely obrazovek. Nikdo na jevišti totiž nemluví vlastním hlasem. Vše, co pronášejí jednoduchou angličtinou inspirovanou internetovými komentáři, zní z reproduktorů. Čtyři herečky a jeden herec hlasy „lip-synchují“ natolik precizně, že jsem o této skutečnosti z deváté řady nějakou dobu pochybovala a nedokázala uvěřit, že jeviště a zvukaři dokážou akce tak dokonale synchronizovat.

Rozdvojení, jež inscenace tematizuje, jsem při sledování objevila i v sobě. Na jednu stranu ve mně projev herců vyvolával nepříjemný pocit spojený s tzv. uncanny valley – chvílí, kdy se roboti až příliš podobají člověku, což v recipientech vyvolává negativní odezvu. Stylizace performerů totiž evokovala roboty či ještě lépe tzv. non–playable characters, postavy v počítačových hrách neovládané hráčem, pro něž je charakteristický neživý výraz, trhaná gesta a mírné pohupování. Na druhou stranu bylo zčásti uklidňující sledovat „neživé“ lidi řešit tak „lidské“ problémy jako nemoc nebo ztrátu blízkého (Angela se v polovině ztrácí do prostoru mezi životem a smrtí – podobně jako postavy v Oskaře).

Inscenace mohla vyvolat i pocit uspokojení, jako když (především) dětští zlomyslní hráči dostávají postavy ze hry The Sims do nepříjemných situací. Třeba sundají žebřík, aby „simíci“ nemohli vylézt z bazénu, a potom s radostí sledují jejich trápení. Jenomže The Sims nejsou realita, jisté činy tam postrádají důsledky. Příklad Angely ovšem ukazuje, že když se vytvářená postava zakládá na životě nějaké osoby, jejích fyzických rysech a zkušenostech, a není tudíž zcela umělá, může se v bazénu utopit doopravdy.

Podobné rozdvojení žité zkušenosti na skutečné a neskutečné tematizuje i scénografie. Angelin pokoj tvoří promítací plátna, postel a stůl. Vzadu pokoje se nachází zdánlivě realistická kuchyňská linka, ale je to pouze projekce. Stejně jako v případě poliček po stranách. Angela se postupně propadá do iluze. Když nakonec spolu se svou surreálnou průvodkyní s božským hlasem (Diamanda La Berge Dramm) odejde do jiné reality, již bych nazvala rituální, promítací plocha oživne spektrem psychedelických barev a spirál. Poselství inscenace může snad směřovat k myšlence, že abychom dokázali uniknout z virtuální (ne)reality, musíme najít realitu jinou, do té původní – pokud někdy existovala, neboť jsme ji neviděli ani u Angely, ani u jejích blízkých – už se vrátit nemůžeme. S vědomím častých útěků k ezoterice, čarodějnictví, drogám či novým náboženstvím by se s touto tezí dalo souhlasit.

Pád do jámy

Na americkou country operu Burt Turrido. An opera souboru Nature Theater of Oklahoma jste si mohli odskočit 17. listopadu z přeplněné Národní třídy. V inscenaci Kelly Copper a Pavola Lišky titulní postava ztroskotá na ostrově plném odpadků, kde po změně klimatu, masových vraždách a genocidě Inuitů vládne samozvaný královský pár Karen a Bob. Ztroskotanec zachráněný duchem utonulé Emily dostane jméno Burt Turrido. Sám upozorní, že je to jméno podivné a zní trochu jako název nějaké opery.

Celý děj by mohla pětice herců přehrát za hodinu, tedy během čtvrtiny času výsledné hříčky. První scéna ještě působí zábavně. Burt (Gabel Eiben) a Emily (Kadence Neill) se potkávají na moři, okolo pobíhají duchové v bílých prostěradlech, kulisy vln okopírované z barokního divadla mechanicky rozpohybovává Anne Gridley v roli Karen. Triviální reprodukovaná hudba inspirovaná country a folkem a stejně jednoduchá angličtina zprvu naznačují nadsázku a parodii – country kultury, opulentních muzikálů nebo klasické opery s přehnanými gesty. Už ve druhé scéně si ale král a královna deset minut vyjasňují svůj vztah, zatímco sedí u stolu a pohupují hlavami. Hudba se nemění, negraduje. Choreografie předepisuje jen kývání hlavou a přešlapování nohama. Všechno se obšírně popisuje, téměř nedojde k akci.

Čtyřhodinová ubíjející inscenace je tak téměř o ničem, objevují se pouze nerozvedené narážky na globální oteplování nebo vztahy. Zásadněji vystoupí téma existenciální: duchové zemřelých uvěznění v životě po smrti se svými činy zoufale snaží dosáhnout alespoň života po životě po smrti. Mrazivý rozpor vzniká, když se o vraždách a násilí zpívá na veselou melodii a za triviálního tanečku. Tak málo znamená pro postavy, a nejen pro ně, lidský život.

Snad ještě jeden nosný motiv se dá v Burtu Turridovi vypátrat. Po celou dobu je publikum usazené v osvětleném hledišti vystaveno pohledu herců. Postupem času se ukáže, že Burt může metaforicky zastupovat diváky, kteří také spadli do jámy, kam Bob a Karen vhazují nepřátele. Tedy do představení. Scénu po přestávce dokonce uvozuje titulek Zpátky v díře. Jako by cílem tvůrců opravdu bylo znechutit diváky až do opuštění sálu. Mnoho jich to také udělá, a nejen nenápadně během přestávky. Možná právě oni vyhráli a přistoupili na hru správně. Každý dělá chyby, pomrkávají herci do hlediště. Udělala jsem chybu, když jsem vydržela až do konce?

Zásadnější otázkou však zůstává, proč se dramaturgie festivalu pro tento titul vůbec rozhodla. Ptá se sice, podobně jako ostatní, na existenciální otázku: Co to proboha děláme se svým životem? Ale ve výsledku zanechává Pražským křižovatkám trochu rozpačitý dozvuk.

• Autor: Natálie Bulvasová
• Publikováno: 11. prosince 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Co to děláme se svým životem?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ