Co transformace vzala a co dala?

Téma transformace je obehranou písničkou posledních desíti let. Nedávno mi jeden z vysoce postavených úředníků pražského magistrátu řekl, že ji vlastně nikdo nechce. Magistrát už ví, že neušetří, a příspěvkovky se samy z vlastní vůle transformovat nebudou. Tak k čemu vlastně ta transformace je? Divadlo Archa patří k tzv. transformovaným divadlům. Transformace nám vzala skoro jednu třetinu dotace ve srovnání z rokem 2000. Vzala nám mnoho sil v boji o záchranu divadla v tříleté nejistotě způsobené kauzou „dotace na vstupenku“. Co nám dala? Osm let stagnujícího rozpočtu. Pětinásobně vyšší nájem, protože majitel budovy využil změny našeho právního subjektu. Taková transformace vypadá jako katastrofa. Přesto věřím, že transformace obecně má smysl. Je nutné si uvědomit, že by mělo jít především o transformaci prostředí, ve kterém kulturní instituce fungují. Prostředí, které umožní rozvoj české kultury. Kulturní potřeby společnosti jsou totiž lépe definovány na základě vzájemného dialogu poskytovatelů grantů a neziskových organizací, než zkamenělým systémem neměnných příspěvkových organizací. Nepožadujme po politicích záruky, chtějme po nich vizi.

Eva Kejkrtová Měřičková, Dejvické divadlo Praha

Jako každá změna i transformace něco přinesla i odnesla. A v obojím lze nalézt klady i zápory.

Za zápor považuji nejistotu ve financování, kdy i sebelépe zavedená instituce se staví do souboje o prostředky s celou řadou dalších žadatelů a není jisto, že prostředky obdrží v takové míře, v jaké potřebuje. Zároveň vinou neexistence dohod o kofinancování kulturních aktivit mezi různými stupni samosprávy musí divadlo soupeřit o finance u více poskytovatelů grantů, a tak se může stát, že jeden svou dotaci poníží i v dobré víře, že jistě grant poskytne i druhý, a nestane-li se tak, je tu rázem problém.

Za klad je nutno považovat svobodnější nakládání s finančními prostředky (včetně větší svobody při odměňování), kdy jejich užití není vázáno na jeden rok a lze je cíleně přesunout na období další. V žádném případě však divadlo neutrácí více peněz než dříve. I kdyby mohlo, tak právě možnost převádět úsporu na další období a nejistota dalšího financování nutí divadlo šetřit víc než dřív, protože není jisté, co bude dál. Mírnou jistotou je získání víceletého grantu.

Za další klad považuji i to, že o osudu divadla i osob v něm (obdrží-li finanční prostředky), již nerozhoduje ten, kdo peníze poskytuje, ale správní rada, která je dokonale obeznámena s vnitřní situací.

A mimo tyto změny mi transformace odnesla víru v to, že slíbené platí a závazné je opravdu závazné. Na druhou stranu mi přinesla víru v lidi, kteří transformovaným subjektům s obrovskou osobní i ekonomickou odpovědností nezištně pomáhají ve správních a dozorčích radách i víru v ty, kteří finančně pomáhají ze soukromého sektoru. Díky nim nejsou ředitelé transformovaných divadel osamoceni a společným úsilím se jim daří činnost transformovaných divadel dále rozvíjet.

Vladimír Procházka, Činoherní klub

Ke stále znovu rašící, zanedbávané, pak zase až mičurinsky naroubované, bouřně odmítané a – nyní snad do mírnějších a ve spojení s novým grantovým systémem celkem rozumných vod dovedené – problematice transformace jsem se vyjadřoval už ne jednou. Tentokrát proto už jen velmi stručně:

Transformace Činoherního klubu v obecně prospěšnou společnost připravila renomovanou instituci o tak zvaně pohodlnou, nerizikovou existenci s pravidelným, každoročním finančním příspěvkem.

Táž transformace zároveň stojí v základu modernějšího, racionálního hospodaření se svěřeným grantem, jednoduše řečeno umožňuje použít v rámci hospodaření divadla peníze tam, kde jsou skutečně potřeba.

Kdo má oči, aby viděl, tomu je jasné, že relativní ekonomická svoboda je předpokladem (nikoli ovšem zárukou) relativně svobodné, kvalitní tvorby. Za tu svobodu se platí každé čtyři roky se opakující finanční nejistotou.