Co vlastně uchránili?
Sofie (Annette Nesvadbová) sedí v křesle a dívá se z okna. Vidí prázdné ulice, prázdné domy. Popisuje obraz ztraceného opuštěného města plného samoty. Režisér Petr Uhlík a dramaturgyně Kateřina Součková uvádějí v prostoru studiové scény zvané Obývák inscenaci inspirovanou sci – fi románem Clifforda D. Simaka Město. Adaptaci zasadili tvůrci do prostředí Ústí nad Labem. Sofie bez zaujetí popisuje místní reálie z obývacího pokoje své majitelky. Nacházíme se tedy v obýváku „na druhou“. Její slova nás přesouvají do Ústí, které zatím neznáme, i když předsudky mohou hovořit o jisté podobnosti. Sofie nemění svůj stylizovaný projev ani po příchodu Madam (Andrea Berecková). Kamenná tvář, tuhé mechanické pohyby, ani nepatrný záblesk emocí. Sofie je robot. Po čtyři generace slouží rodině Madam.
Madam (Andrea Berecková) v popředí a její služebná Sofie (Annette Nesvadbová). Foto: archiv divadla
Kdo byla její první Madam? V době, kdy politická a ekonomická elita vykořisťovala běžné občany způsobem, který vedl k vyhnání obyvatel města pryč, zasloužila se o zbudování rezervace sloužící k ochraně původních obyvatel. Prvotní tendence ochránit občany a zachovat jejich integritu se může zdát jako úctyhodná, ovšem časem se ukáže, že izolování obyvatel od okolního světa je zhoubné víc, než apel na jejich adaptaci k novým poměrům. Historický okamžik, kdy tento návrh první Madam pronesla, zaznívá reprodukovaně ze starého rádia. Sama její představitelka přitom stojí v zadní části hrací plochy v ostrém bílém světle.
S druhou Madam se v příběhu přesouváme do období pokročilé meziplanetární komunikace. Prostředí i herecké obsazení zůstává však neměnné a časový posun tak můžeme rozpoznat pouze z komunikace mezi postavami. Do potemnělého obývacího pokoje přichází Ingrid – obyvatelka Marsu. Ingrid vybízí Madam, aby na Mars odletěla s ní a dokončila převratný objev na poli meziplanetární komunikace. Madam je v pochybách. Nechce opouštět svůj pokoj, křeslo, domov. Andrea Berecková jako Madam upřeně probodává hlediště pohledem plným panického strachu. Přes vnitřní dialog vidíme boj odhodlání s nemožností vymanit se z jednopokojové izolace. Nakonec se jí s velkou námahou povede z křesla vstát a v bolestech udělat pár toporných kroků. Sofie však posílá kosmickou loď pryč – Madam by přeci rozhodně na Mars letět nechtěla.
Třetí madam, tedy vnučka, pokud se nepletu, vítá lesního lovce, Joa. Ráda by obnovila soužití lidí ve městě s původními obyvateli města, kteří nyní žijí mimo civilizaci. Dává najevo odhodlání, chce konat, ale stejně jako generace předešlé se nechá Sofií přesvědčit, že pouze doma je v bezpečí. Toto bezpečí hájí i čtvrtá a poslední Madam, když vstupuje do rozhovoru s Lindou, která se zaujetím popisuje poetické obrazy ze života na Jupiteru. Madam se velmi ostře vymezuje proti hromadnému stěhování ze Země na planetu, která by mohla přinášet nebývalou rozkoš. Lpí na tom, co vybudovaly předchozí generace, a nechce dopustit, aby lidstvo opustilo izolované domovy, které se složitě udržovaly od dob její prababičky.
Inscenace se uvádí na studiové scéně Obejvák. Foto: archiv divadla
Krátké obrazy věnované jednotlivým generacím plynou v poklidném tempu. To naruší až předposlední obraz emotivního rozhovoru Madam s Lindou, který vytvoří mírnou gradaci příběhu a závěrečný obraz se v opakovaném zastavení stává efektnějším. Madam se Sofií odchází k zadnímu prospektu a mizí v černém otvoru ve zdi jako v rozpálené smrtonosné poušti. Za dveřmi jejich bezpečného domova není už nic. Pouze poušť. Nepodařilo se uchránit nic. A bylo možné z pohodlného křesla ve vytopeném obýváku vůbec něco zachránit?
Navzdory pomalému tempu představení, může být vrstvení informací různých generací poněkud zmatečné. Dokonce i v počtu madam je možné se na chvíli přestat orientovat. Různé časové roviny a generační proměny nejsou zásadně viditelně odlišené například kostýmem či změnou hereckého projevu a do popředí pozornosti tak vstupuje text, který je nutné velmi bedlivě hlídat pro celkovou návaznost obrazů. Důležitější, než jednotlivosti jsou však otázky, které inscenace klade jako celek: Je možné zachovat autenticitu v izolaci? Odpovědí je ona poušť. Témata autenticity a izolace se tvůrcům podařilo přenést i do hereckého projevu – stylizace i u Madam, nemluvě o robotické Sofii, je pravým opakem autenticity. Všechny izolované generace Madam sedící ve stejném křesle i obývacím pokoji se stávají symbolem vzdálení se čemukoli živoucímu a opravdovému.
Činoherní studio v Ústí nad Labem – Clifford D. Simak: Den člověka. Reřie Petr Uhlík, dramaturgie Kateřina Součková, scénografie Martin Chocholoušek, hudba Michal Vejskal, kostýmy Simona Pekařová, projekce a světelný design Štěpán Kovář
Komentáře k článku: Co vlastně uchránili?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
