Co všechno mizí a co se při tom vyjevuje
K off programu Pražského divadelního festivalu německého jazyka se připojil také česko-německý projekt A studia Rubín a spolků Kolonie a Futur II Konjunktiv, nazvaný v české verzi Endemité: příběhy mizení a v německé Ufer des Verschwindens. Česká režisérka a dramatička Dagmar Fričová napsala společně s německým autorem Matthiasem Naumannem divadelní text, který posléze nastudovali ve dvou různých inscenačních podobách Lucie Ferenzová (v A studiu Rubín) a Johannes Wenzel (v berlínském Theater unterm Dach). PDFNJ uvedl představení obou inscenací.
Bigonzettiho balet dává velký prostor ústřední dvojici ve ztvárnění Rominy Contreras (alt. Nana Nakagawa) a Paula Irmatova (alt. Giovanni Rotolo) FOTO SERGHEI GHERCIU
Zatímco filmová tvorba témata jako klimatická krize či přímo ohrožení života na planetě už dlouho zpracovává v efektním pre- i postkatastrofickém žánru, na jevišti se objevují až v posledních letech. Nejnověji zvláště v hybridním novocirkusovém žánru spojujícím akrobacii s fyzickým divadlem, které dovoluje tvořit komplexní obrazy (Cirk La Putyka – Hey, Earth!, režie Thomas Steyaert, 2024; Laterna magika – In Our Hands, režie Darcy Grant, 2024). Inscenace s tímto tématem určená pro malé divadlo nevyhnutelně musí balancovat mezi emocí a argumentací. Dvě jevištní verze příběhů mizení na jezerním břehu jsou postaveny na sledu epizod propojených chřadnutím, vytrácením či vymíráním: lesů, porozumění mezi lidmi, vody v jezerech… Z rozkrývání příčin těchto procesů většinou vyplyne i to, čeho v současném světě přebývá: snaha prosadit vlastní názor, řídit druhé nebo být programově šťastný, úsilí zvýšit výkon pomocí technologií. Jen některé postavy jsou pojmenovány, identita druhých je naznačena pouze apelativem, zřejmá z jejich sociální role nebo vyvoditelná z aktuální komunikace. V četných rolích se střídá několik představitelů bez ohledu na věk a pohlaví (v české verzi Halka Třešňáková, Jana Kozubková a Tereza Hof, v německé Alexandra Finder a Ingo Tomi).
Výchozí relativně stálé postavy se setkávají s figurami epizodickými coby nositeli určitého poselství: nahý pán vystoupivší z jezera vysvětlí klukovi s mobilem, že do hlubin sestoupil už v 19. století, netuše, že čas v nich plyne pomaleji. Propásl tak životy svých blízkých a rychlý vývoj techniky, jedno však předvídal: oteplení planety Země v důsledku narůstajícího objemu CO2. Dvě postavy z různých časů se domluví, neboť se shodují na závažnosti problému. Naopak komunikace v současné rodině chystající se na lyžařskou dovolenou probíhá mimoběžně, konfliktně nebo v komunikačních schématech: Patriarchální otec uplatňuje přežitou autoritu živitele rodiny, matka ostatní v zájmu jejich „well-beingu“ otravuje úporně pozitivním postojem, dcera vznáší ekologické námitky proti jízdě autem a zasněžování, mladší syn se „sluchátkovou hluchotou“ se zapojení vyhýbá.
V české inscenaci si s pluralitou rodinných rolí, a tedy nejen s převleky, ale hlavně s emocionálním vyjádřením různých postojů dobře poradila Tereza Hof. V té německé puberťácké postoje reprezentoval už poněkud okoukaný vystrčený holý pupík coby znak mladistvé ležérnosti; nešťastné přehazování huňaté kukly oba protagonisty zaměstnalo natolik, že z rodinné diskuse zbylo jen pokřikování. Nad německojazyčnou dvojicí, jejíž dialog působil zvláště zpočátku uspěchaně, měla pražská trojice žen interpretačně navrch díky hravému nadhledu.
První a druhý výstup nastolily kromě tématu ohrožení životního prostředí také otázku přijetí či ignorování závažnosti situace. I scéna s dívkou bloudící umírajícím lesem ukazuje na generační nesoulad: novodobou Karkulku nepronásleduje vlk, ale matčiny rady, které se zcela míjejí s jejími starostmi a obavami. Rozhovor rybáře s rybou odhaluje spíše sociální deficity: díky rybí zvídavosti je divák nucen si připustit, že někdejší zřetelný rozdíl mezi prací a dovolenou zmizel a obojí namnoze ztrácí smysl. Zatímco německá verze baví pohledem na postavu s rybí hlavou, rozvážně hovořící a popíjející pivo, česká verze sázela na to, že ryba je přece němá, byť coby endemitní druh mluví jen německy: Halka Třešňáková proto němě plula hlubinami, přesvědčivě vzdouvala žábry a špulila ústa, zatímco její řeč zaznívala z reproduktoru, průběžně tlumočena v písmu. Zdánlivá hříčka dobře zapadala do „komunikační“ tematické vrstvy inscenace.
V dalším výstupu se muž vrací k přehradní nádrži, kam jezdíval na prázdniny: nachází jen bahnité dno s kdysi dávno zatopenými domy a podivným přeživším, jenž podprahově, ale nevyhnutelně asociuje vodníka. Při pohledu na skurilní přehlídku pozůstatků čelí muž krutému paradoxu: krajina, druhdy zničená zaplavením, je nyní poškozena ztrátou vody. Interview s obráncem/obránkyní jezera ukazuje skrze jednoslabičné, navzájem si odporující odpovědi na obtížnou řešitelnost komplexních environmentálních problémů v konfliktu se sociálními zájmy.
V závěru se svědectví o dobrovolně utopené dívce spojuje s výzvou, jež děvče na sociální sítě vyvěšuje pro všechny dospívající: Přestože rodiče tvrdí, že své děti milují, nejsou ochotni naslouchat tomu, co je pro děti důležité. Svým zmizením chce dívka vyzvat ostatní k nápodobě a vyburcovat rodiče ke změně postoje. Zatímco v německé inscenaci výzvu pronášel dětský hlas z reproduktoru, česká využila fenoménu sociálních sítí a technologické proměny postavy v přímém přenosu: během nahrávání zprávy na mobil Tereza Hof vizuálně i hlasově mládne a poselství v projekci pronáší dívka s její mladistvou podobou. Tato efektní transformace opět zásadně odkazuje ke generační proměně forem komunikace i postojů.
Nefunkčnost strategie apelu na rodičovskou solidaritu potvrzuje tragicko-ironický závěr přesunutý do vzdálené budoucnosti: svět současný se v ní jeví jako dávná civilizace, z níž se zachovaly jen archeologické stopy. V české verzi herečky inscenují muzeální expozici z dosud užitých rekvizit (čepice, sluchátka, lyže, šálek) a zvou diváky k prohlídce. Není to jen interaktivní trik, ale vpravdě hmatatelné memento: Jaké stopy zbydou po naší civilizaci? Ta – jak se ve hře říká – skončí ještě o něco dřív než kapitalismus. V německé verzi závěru se dva etnologové snaží vysvětlit původ kosterních pozůstatků mladistvých. Přestože jde o jednu z nejzábavnějších pasáží (mimo jiné díky poněkud cimrmanovské imitaci vědeckého diskurzu), je zároveň přesvědčivou tečkou za „příběhy mizení“. Oproti digitálním efektům filmu a názornosti fyzického divadla se činohra musí opřít o tradiční základ v dialogu. Patos jí nebude prominut; a tak zbývá, jako v těchto dvou inscenacích, nadsázka a humor, někdy tragikomický.
Alice Jedličková
Letošní 29. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka se konal od 2. listopadu do 7. prosince 2024.
Komentáře k článku: Co všechno mizí a co se při tom vyjevuje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
