Co zbývá: hrát komedii
Svět Steigerwaldových her – a zvláště pak ve hře Hraj komedii – má logiku zlého snu, kdy naše podvědomí vyvrhuje ze žaludku zapáchající hmotu, která předtím na talíři v bdělém stavu mohla mít neodolatelně lákavou podobu. Noční můry jsou oproti dennímu snění krutě výsměšné a taková je i hra Hraj komedii s podtitulem tragédie hereček. Jejím tématem může být historická pravda a lidská paměť, ztráta identity anebo svět bez boha, viny a trestu. Hlavní party opravdu drží v ruce „velmi staré herečky“ Lída a Vlastička a herečka „středního věku“ Lála. Věk je důležitý, jelikož žaludek těchto dam napěchovala historie 20. století k prasknutí. Vlastička prý jezdila do Moskvy za Stalinem, Lída zas milovala Goebbelse, obě proti sobě intrikovaly, psaly udání a posílaly se na smrt. Více než povědomé motivy však konkrétně neodkazují, jsou výluhem z duší všech hereček, ochotných za slávu a hlavní roli potratit vlastní svědomí.
Nijak se nedivím, že hra nedospěla před lety k realizaci v činohře Národního divadla, neboť text představuje pravý opak smířlivého účtování s vlastní historií a i v kontextu Steigerwaldova díla patří k tomu nejméně stravitelnému, nemluvě o jeho složité struktuře. Takže až nyní, v rámci projektu Divadla Husa na provázku Jirka Kniha hledá autora (7 režisérů inscenuje 7 nových her) se v režii Břetislava Rychlíka hra objevila na jevišti. Byť zkrácena o téměř polovinu na požadovanou stopáž a nazkoušena za pouhých pět dní, vydala o sobě jasné svědectví. Režisér Rychlík vyšel z autorovy premisy, že jakmile se člověk – herec ocitne na jevišti, musí začít hrát – komedii. Trochu to připomíná licenci Kunderova Jakuba a jeho pána, kde se herci pod božím okem autora baví o fiktivnosti svých postav. Steigerwald s Rychlíkem ale v této hře na skutečnost zacházejí ještě dál. Na začátku vystoupí duch nobelisty Knuta Hamsuna obdivujícího Hitlera jako oživená minulost, která se zpřítomní a pak prostě odejde. Rychlík spolu s herci udrží tuto halucinační, byť věcně reálnou atmosféru po celou dobu představení. Čas není žádnou veličinou, podstatné jsou skutky, co se staly, jenomže ty v lidských vzpomínkách ztratily jakoukoli ověřitelnost, skutkovou podstatu. Mohlo se to stát takto, ale i docela jinak. Historie je plná stínů, stejně jako svět duchů, a stejně neskutečná jako mediální svět. Kde leží pravda a kde lež, to nikdo nezjistí, jsou smíchány jako kosti v hromadném hrobě. Mezi nejsugestivnější patří scéna, kdy se objeví duch Lídy a stoupne si vedle ještě žijící herečky. Reálná herecká dvojčata Ivana Hloužková a Hana Vaňková rozehrály dialog o své rozdvojené identitě tak, že vás navzdory smíchu zamrazí. Herecké výkony jsou vůbec velkou předností této „scénické črty“ – Eva Vrbková jako Lála, Andrea Buršová coby Vlastička, Martina Krátka – studentka herectví, stejně tak představitelé bizarních mužských rolí – Robert Mikluš, Tomáš Sýkora, Milan Holenda, Vladimír Hauser. Až si člověk říká, jestli ono krátké a intenzivní nastudování nebylo ku prospěchu věci. Herci se sešli a sehráli fantasmagorickou, sžíravou komedii, protože jim nic jiného nezbývalo.
Divadlo Husa na provázku – Karel Steigerwald: Hraj komedii. Režie Břetislav Rychlík, hudba Petr Hromádka, kostýmy Markéta Oslzlá, scéna Petr Alexander, dramaturgie Josef Kovalčuk. Premiéra 7. května.
Komentáře k článku: Co zbývá: hrát komedii
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
