Vraž do toho plamenomet
V opeře Così fan tutte jde o podvůdky v lásce, které se vymstí. Tak jako všechny podrazy mezi lidmi, kteří si pořád dokola stanovují pravidla soužití, aby je pak nedodržovali. Možná je nemohou dodržovat, jak zřejmě soudil i W. A. Mozart. Rozporem mezi pravidly a životem se baví lidstvo od nepaměti, dnes v reality show, ve výměnách manželek, ulicích, ordinacích, poštách pro tebe.
Hybateli událostí jsou Don Alfonso (Jan Šťáva) a Despina (Andrea Široká) FOTO MAREK OLBRZYMEK
V Mozartově opeře jde o sázku na věrnost partnerek, které si dva muži navzájem svedou, a původní páry pak nevědí, co se svou láskou dál. A to Mozart ještě neznal Freuda! Legendární je třeba berlínská inscenace, v níž k usedlým měšťákům do domu vtrhli hipíci a nakonec té swingující čtveřici nešlo ani tak o to, kdo s kým, ale jak žít, jestli v kanceláři, nebo na rozkvetlé louce. Existuje bezpočet interpretací té rokokové pikanterie, ještěže ji „černokabátníci“ Mozartovi nezakázali jako nemravnou!
Režisérka Anna Petrželková v Mahenově divadle v Brně ovšem nic originálního nevymyslela. Opentlila inscenaci módními filosofujícími výroky, ale na jevišti sestavila nekoncizní slepenec různorodých atrakcí, jimiž k obvyklému řešení opery nic nepřidala. Diváky v hledišti přivítala tekoucí lávou promítanou na oponu, předehru oživila polykačkou ohňů, aby bylo jasno, že náhlá láska spálí všechno, co jí přijde do cesty. Vraž do toho rovnou plamenomet, nabádal jsem ji v duchu k ještě triviálnější demonstraci prosté pravdy. Když už inscenaci předcházely zvěsti, jak je odvážná. Není, jen se tak tváří výtvarnými prvky a symboly, ale duchem zůstává tradicionalistická. Láva spolu s upomínkou na Pompeje prý má být paralelou k městu neřesti, ale proč? Copak v té opeře, nebo v Petrželkové inscenaci, o něco takového opravdu jde? Satyr se ztopořeným penisem ve Fričově inscenaci Strach jíst duši rozčílil lidoveckého radního Hladíka, co teď brojí proti Frljićovi. O co se vsadíte, že satyr s ještě větším penisem u Petrželkové ho nechá chladným? Nepřístojnost nevadí v inscenaci krotké jako ovečka, co proti ničemu a nikomu neprotestuje a nudu se snaží rozehnat atrakcemi a vyráběním legrace.
Bez skvělého obsazení by se Petrželkové konstrukt zbortil jak domeček z karet. Pavla Vykopalová je loženou Fiordiligi, Václava Krejčí Housková Dorabelou. Proč z ní režisérka udělala přisprostlou nymfomanku a pak ji nechala meditovat nad láskou? Protože o tom prvním se marně snažila hrát a tím druhým ji převálcoval Mozart. Věru nebyl puritán, ale napsal operu o lásce, bez níž se nedá žít, existenciální, ne erotickou. Pěvce ke správné interpretaci navedly jejich party, také pány Romana Hozu v roli Guglielma a Ondřeje Koplíka coby Ferranda – pro takové role se narodil! Parádní sestavu dotvářejí Jan Šťáva v roli Dona Alfonsa a Andrea Široká jako Despina. Jen kdyby jejich souhru režisérka netopila ve zbytečnostech.
Dirigent Jakub Klecker jim také ne vždy pomohl, Mozartovu hudbu hodně romantizuje, upírá jí humor a bere energii – představení se dost táhne. V áriích, vlastně sebezpytných zpěvech postav coby mikrostudiích nálad a psychických stavů, však pěvci náležitý prostor dostali a dokonale využili. Všichni bez rozdílu. Litoval jsem, že nezpívají v dobrém překladu, třeba Jarka Nohavici. A překvapily mne chyby v žestích, nepřesné nástupy a nesoulad mezi jevištěm a orchestrem. V Brně jsem si zvykl na vyšší hudební standard.
Národní divadlo Brno – Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte. Opera o dvou jednáních, libreto Lorenzo da Ponte. Hraje se v italském originále. Hudební nastudování a dirigent Jakub Klecker, režie Anna Petrželková, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská. Premiéra v Mahenově divadle 18. května 2018.
Komentáře k článku: Vraž do toho plamenomet
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
