Divadelní noviny > Festivaly

Cosi klidného, přemýšlivého a velkorysého: Atributy, které nesmíme ztratit

Květen odšpuntoval maraton nejvýznamnějších českých divadelních festivalů a jako první přinesl po tříleté covidové proluce v tradiční podobě jeden z nejpůvabnějších: výroční dvacátou pátou mezinárodní Divadelní Floru. Mezi hosty ročníku s mottem New World 2.022 se vedle tuzemských vyskytli převážně tvůrci ze středoevropského prostoru – ze Slovenska, Německa, Rakouska nebo Maďarska. Vrcholy olomouckého festivalu představovaly jednoznačně tanečně-pohybové projekty ze zahraniční dramaturgické sekce.

Divadelní Flora se může pro svou rozprostřenost do celých dvou týdnů jevit jako mírně nepraktická – jeden milý nejmenovaný divadelní kritik letos odmítl pozvání s tím, že si nemůže bohužel dovolit vycestovat na takto „řídký festival“. Jakkoli rozumím obtížím uvolnit se na dva týdny z běžného pracovního provozu, přemýšlím, do jaké míry může být požadavek na hutnost festivalu zmlsaností nebo neochotou přizpůsobit se jinému (regionálnímu) tempu. Vycestovat do Olomouce na Floru se přitom opravdu vyplatí. Toho šťastného, komu se to podaří, totiž festival zpravidla odmění velmi velkorysou a přívětivou atmosférou ve svém duchovním hostitelském městě, jakýmsi zpomalením času, který možná občas není vyplněn více než jedním představením z hlavního programu denně, zato ale nabízí mnoho prostoru pro oficiální i neoficiální debaty a setkávání. V tomto smyslu vlastně Flora letos zhmotnila ústřední téma sezony HaDivadla, jehož profil představila: nerůst.

CESTA K ANGAŽOVANOSTI

Politicko-filozoficko-environmentalistický koncept nerůstu jakožto zpomalení globální nadprodukce není pouze tématem HaDivadla, potažmo divadelní sféry, v níž byl v uplynulých měsících především v souvislosti s dopisem ministru kultury hojně diskutován, ale v širším smyslu celospolečenským tématem, které přinesla světová pandemie. Na letošním ročníku bylo zvlášť znát, že je dramaturgie Flory vůči aktuálním palčivým problémům velmi vnímavá. Ročník provázaný mottem New World 2.022 otevřel témata, jakými jsou například podhodnocená práce a vykořisťování ukrajinských uprchlíků (inscenace Pravidla úklidu), klimatická krize a environmentální otázky (Naši; Nikola 2030, 2045, 2080; Treatment of Remembering), kulturní rozdíly (Long time no see!), sociální distance (Tanzanweisungen; Zeď), genderová problematika (Zkáza totálního myšlení), smrt a umírání dětí (Odloučení), vztah člověka s hendikepem ke společnosti (Precarious Moves) nebo recepce války (Moje říše je z toho světa), a opět tak prokázal, že se Flora profiluje jako festival společensko-politicky uvědomělý. V kontextu války na Ukrajině navíc nabyly některé inscenace, vytvořené ještě před tímto ozbrojeným konfliktem, nového významu a rezonovaly festivalovým publikem ještě o něco intenzivněji. Nejpatrnější to bylo v případě Bambuškovy Mé říše, zpřítomňující traumatickou zkušenost německého spisovatele Wolfganga Borcherta z druhé světové války.

V poslední třetině festivalu pak dramaturgie představila inscenaci, které se podařilo s nadsázkou spojit téměř všechna angažovaná témata dohromady. Svébytná adaptace Kleistovy novely Kohlhaas v podání souboru Lachende Bestien obstarala v průběhu hodiny a půl jízlivou kritiku snad všech aktuálních společensko-politických systémů, diskurzů a problémů: globalismu, kolonialismu, imperialismu, došlo na válku, pandemii, blackfacing, feminismus nebo koncept péče a udržitelnosti. Hábův a Spišákův postbrechtovský Kohlhaas ukázal, že tato těžká témata nemusí být nutně pojednána s vážností, a vnesl tak do festivalového programu povzbudivou proměnu atmosféry. Zároveň uzavřel svou ostře kritickou pouť překvapivě lidským a jemným apelem: že je v boji za spravedlnost a při vší uvědomělosti také třeba žít a nezapomínat přitom na své blízké.

FOKUS: HADIVADLO A JEHO SPŘÍZNĚNÍ

Profilová sekce Fokus HaDivadlo nabídla tři inscenace osobnosti letošní Flory, režiséra Ivana Buraje (studii o střetu generací nad tématem klimatické krize Naši, scénický experiment Vnímání a adaptaci Havlovy Vernisáže), dvě nerůstové intervence rozšiřující obzory stávajících projektů (výtvarnou instalaci léčivé lampy Michala Mitra ve foyer Moravského divadla a scénické čtení utopického textu Nikola 2030, 2045, 2080), prezentaci nerůstové sezony v podání uměleckého šéfa Buraje a dramaturga Matěje Nytry a závěrem výpravu do Brna na inscenaci Kamily Polívkové Zeď.

Přiznám se, že ze všech inscenací HaDivadla mě pro svou decentnost nejvíce oslovil drobný tvar Vernisáže uvedený v bytě propůjčeném od jednoho z olomouckých diváků, v krásném nárožním Molitorově domě na kraji Bezručových sadů. Tato inscenace byla v programu takovou ukrytou podvečerní jednohubkou pouze pro pár diváků, a ačkoli předimenzovaný herecký projev manželů Valůškových (Věra a Michal) neodpovídal rozměrům obývacího pokoje, v kontrastu s civilním podehraným projevem Matěje Nytry (Bedřich) jaksi „zaklapl dohromady“. Nytrova neherecká autentičnost udělala z inscenace velmi půvabný zážitek.

Profil HaDivadla provázelo mnoho dramaturgických úvodů a besed, které vyjevily intelektuálně-filozofické a angažované zaměření současného uměleckého vedení a zároveň s tím i úskalí, která s sebou taková orientace nese: například nutnost oběti ze strany herců, kteří se v nerůstové sezoně museli vzdát zkoušení a adaptovat se na doposud neosvojený způsob práce. Navzdory progresivním postojům vedení nebyl ovšem kupodivu nijak reflektován fakt, že scénické čtení Nikola představilo první práci umělce Pavla Sterce (spoluautora textu) po jeho nuceném odchodu z Fakulty výtvarných umění VUT, kde se měl jako predátor několik let dopouštět neetického chování vůči studentkám a studentům v podobě zneužívání moci, manipulace a sexuálního obtěžování. Spolupracovníkem HaDivadla zřejmě tedy Sterec dále zůstává a nic se na tomto vztahu nemění.

Profil Ivana Buraje vyvrcholil uvedením inscenace Kosmos pražského Národního divadla, které se tak podařilo přivést na festival po dlouhých deseti letech. Počin to byl značně riskantní. Burajova adaptace Gombrowiczova románu totiž stojí na principu live cinema a přenos do jiného prostoru provázely značné technické problémy. Inscenaci se ale nakonec podařilo – byť s menšími technickými výpadky – odehrát a nebylo nutné její přerušení.

ROVNOST A INTENZITA V POHYBU

Nejsilnější linií festivalu byla jednoznačně ta tanečně-pohybová. Dramaturgie Jitky Pavlišové nabídla osobité výpovědi domácích i zahraničních choreografek, choreografů, tanečnic a tanečníků. Mezi nejpozoruhodnější patřilo sólo Tanzanweisungen: It won’t be like this forever Daniela Conanta v choreografii Moritze Ostruschnjaka, koncipované jako hypertextová fúze nejrozličnějších pohybů a kroků od baletu přes jogging nebo tradiční bavorský Schuhplattler po street dance. Údajně dva tisíce (!) různorodých prvků vyňatých z internetových videí tvůrci propojili do jednoho kontinuálního celku, který připomíná scrollování na internetu provázené rychle se střídajícími emocemi, přičemž žádná „vypůjčená“ sekvence netrvá více než pár vteřin.

V taneční sekci se vyskytla také performance pro mě nejkontroverznější, nejambivalentnější – Odloučení tanečnice a choreografky Markéty Vacovské, přinášející skutečnou zpověď autorky o smrti jejích dvou synů. Jakkoli působivé, je Odloučení eticky velmi problematické. Prezentuje se totiž jako umělecké dílo, ale ve své podstatě představuje spíše rodinnou terapii, ve které účinkuje autorčin malý třetí syn. Domnívám se, že by tato okolnost měla být před uváděním zdůrazněna. Každý divák by měl mít totiž právo rozhodnout se, zda se chce takové „terapie“, zahrnující velmi vypjaté sdílení emocí a vyžadující od diváka interakci, zúčastnit. V opačném případě se může cítit zraněný a zneužitý. Pokud je mu totiž interakce svou intenzitou a naléhavostí nepříjemná, má pocit, že nemůže odejít. Vzhledem k tomu, že jde o osobní příběh performerky, estetické odmítnutí (jakým je obvykle odchod z představení v jeho průběhu) se v takovou chvíli stává etickým statementem – nežádoucím zraňujícím gestem. Po performanci proběhla debata týdeníku Respekt k tématu „posledních věcí člověka“, které se zúčastnily vedle Vacovské také dvě pracovnice zabývající se paliativní péčí. Tato debata byla velmi výjimečná, Janem H. Vitvarem profesionálně a zároveň jaksi lidsky vedená a ze strany všech diskutujících obdivuhodně otevřená.

Vůbec nejsilnější zážitek pro mě představovala performance Precarious Moves vídeňského choreografa, performera a teoretika Michaela Turinského (byť pohybová, tak spadající pod německojazyčnou dramaturgii Dominiky Široké). Turinského třídílné sólo postupující od mluveného slova ve formátu lecture performance přes zpívanou část do ticha k čistému pohybu přineslo na jeviště koncept „Crip Time“ a zpřítomnilo tak skutečnost, že lidé s hendikepem potřebují na dílčí úkony více času než lidé bez hendikepu. Turinsky si bere svůj čas s tak nakažlivou radostí a lehkostí, že můžete být až překvapeni náhlým uvědoměním, nakolik sofistikovaně a vrstevnatě je téma v tvaru pojednáno. Například linie dilematu hendikepovaného člověka věčně tkvícího mezi mužem a dítětem se vrací napříč jednotlivými částmi v podobě skládání dětské stavebnice, papírové lodičky nebo přítomnosti autíčka, v němž performer ve druhé části nečekaně vjede na scénu. Turinského dílo je vystavěno s dojemnou laskavostí i ironií a velmi poučeně balancuje na hranici mezi osobním a politickým.

Produkce z německojazyčné dramaturgické linie ze Schauspiel Köln (Stefko Hanushevsky představuje Diktátora) a Schauspielhaus Bochum (Noise. Šumění davu.), jakkoli problematické jako inscenační celek, představily velmi silné herecké osobnosti: mimořádně proměnlivého Stefka Hanushevského a „herecký talent roku 2020“ Ginu Haller. Závěrečným zlatým hřebem festivalu byl dvojdílný opus Dušana D. Pařízka Sebeobviňování. Zdeněk Adamec, jehož první část uvedlo Divadlo Na zábradlí v barokním kostele Panny Marie Sněžné (druhou část poté již v prozaičtějším S-klubu).

AUF WIEDERSEHEN NA PARKÁNĚ

Flora nabídla během třinácti dnů na dvanácti scénách kolem sedmdesáti akcí. Vedle divadelních představení to byly koncerty – berlínské trio Grey Paris, zpěvačka a skladatelka Never Sol nebo kapela FLOEX s robotem Josefem hrajícím na bicí –, dále workshopy, prezentace, semináře, besedy a také třeba film Miroslava Bambuška Lidi krve. Nedílnou součást představoval i studentský program Flora.Lab, který již několikátým rokem sdružuje studenty z teoretických i praktických divadelních oborů českých akademií a univerzit, a ti tvoří neopominutelnou část diváckého osazenstva. Jako tradiční místo setkávání sloužilo i tento rok šapitó na parkáně Konviktu, díky výhledu z hradeb a okolní zeleni jedno z nejkrásnějších festivalových zázemí, jaké jsem poznala. Byla by velká škoda, kdyby se v dalších letech prohloubily finanční potíže, kterým musel čelit již tento postpandemický ročník, a Floře by tak bylo znemožněno dále fungovat dosavadním plnohodnotným způsobem. Festival má v sobě totiž cosi klidného, přemýšlivého a velkorysého. Právě takové atributy nesmíme v současném světě ztratit.

Letošní 25. ročník Divadelní Flory Olomouc proběhl od 9. do 22. května 2022.

• Autor: Eliška Raiterová
• Publikováno: 13. června 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Cosi klidného, přemýšlivého a velkorysého: Atributy, které nesmíme ztratit

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ