Divadelní noviny > Názory – Glosy
Cosi protikapitalistického
Na Zábradlí chystají Pounda, moje milá, pojďme se podívat!
Milá, indoktrinovaná, tleskla a povyskočila radostí. Vlezla do vinotéky (bílí nebo rudí?), poté hnala se vybírat šaty. Musel jsem milou uklidnit: Ezra je nesympatický! Když už máme volit, moje milá, mezi jedním a druhým pomýleným, zvolme raději Célina, jenž také během druhé světové války kolaboroval či přinejmenším sympatizoval s těmi zlými, a taktéž, stejně jako Pound, namáhal se zbytečně protižidovskou nenávistí, leč Célina máme jaksi doma, byl to Evropan, toho můžeme snad pochopit! Pound ale přijel ze Spojených států. Poté nechal se v Itálii fascinovat. Jeho pomýlení je komické, ale zároveň jaksi nafrněné, elitářské. Céline to z určitého hlediska musel dělat (napsat), Pound si pro to za spoustu peněz dojel do Evropy. – Ale ty jeho Cantos si snad užijeme!
Leč mýlil jsem se. V pražském Divadle Na zábradlí nedávají Cantos od Ezry Pounda. Z jeho monumentálního básnického díla, jehož sepsáním chtěl se Pound stát novým Dantem (což se mu velmi pravděpodobně nepovedlo), ostatně existuje v českém překladu jen zlomek; péčí nakladatelství Atlantis vyšla před lety v překladu Anny Kareninové (jež je v Česku nejen překladatelskou spojnicí mezi Poundem a Célinem) jejich první část.
Za výsledný tvar pražské inscenace je odpovědný Miroslav Bambušek, jenž Cantos adaptoval a režíroval (a jenž má z pražské MeetFactory inscenační zkušenost i se Célinem). Co však Bambušek svými vizuálně silnými Cantos dělá, není mi vůbec jasné. Podtitul praví, že jde o fragmenty hledání dobré vlády. Pound ve své přezíravosti ideální vládu hledal všude jinde, jen ne u sebe doma, tedy v USA, kde zrovna tehdy vládli docela dobře. Jenomže tam to bylo pro Pounda příliš ploché, lehké (život byl jinde) a hlavně – všechno to bylo o penězích; a jak praví další podtitul pražských Cantos (a je to vlastně pro celé představení typické: množství podtitulů, ale kde nic, tu nic), čas nejsou peníze. Je to osten evidentně protikapitalistický, leč inscenace ho nikam nezabodne. Pound, pohrdající bankami a především lichvou (ubohé židovstvo), inspiroval se tedy v minulosti, v dějinách Číny od nejstarších bájných císařů až po sklonek 18. století; nebo také u italského fašistického vůdce.
I Poundovo pomýlení jistě je vynikajícím materiálem, vhodným k uměleckému zpracování. Bambušek však nabízí jen jakousi zmatenou férii, v níž jako by nevěděl, jak věci doříct.
Zatahuje diváka do prostředí ústavu pro choromyslné delikventy (tam Pound po válce skončil); a divák se snaží vysmeknout, neb nechápe, proč zase tam! V době post-foucaultovské či post-kukaččí (post-přeletové)! Zmátl jsem se a znudil.
Pro odpověď na otázku, co děláš?!, musel jsem si tedy jít jinam, do programu, v němž jsou přetištěny idiotské projevy, jež měl Ezra Pound během let válečných v Radiu Roma. Tam se pozorný čtenář konečně dozví, že vskutku jde o cosi protikapitalistického. Když Pound ve svém projevu z roku 1942 brojí proti židovskému spolku Morgenthaua-Lehmana, jenž dle jeho paranoidních představ vládl pomalu celému světu, Anna Kareninová do závorky snaživě vpisuje: Lehman brothers byla banka, která zavinila nedávnou americkou krizi!
Ano, vpisuje to s vykřičníkem.
S veškerou úctou k Anně Kareninové, přijde mi to jako úlet.
Stejně tak mi jako úlet přijde popisek pod fotografií Archibalda MacLeishe, kde se praví: modernistický spisovatel, ale taky právník, v době Poundovy rozhlasové relace mluvčí válečného amerického úřadu, prostě hlásná trouba americké války.
Ach jo! Ten dovětek, počínající slovem prostě, je prostě fascinující!
Až si tak nějak oblomovsky říkám, zlatí neangažovaní!
Komentáře k článku: Cosi protikapitalistického
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Ano, tohle lomcuje Evropou už skoro sto let: Totalitami proti kapitalismu, levými i pravými!!!
V nenávisti vůči němu si Hitler i Lenin, Mussolini i Stalin, dokonale rozuměli. Kdo dnes na jejich místo? Anna karenina?
01.07.2012 (7.20), , Trvalý odkaz komentáře,