Cosi v Olomouci

S koncem roku 2009 se v Moravském divadle Olomouc uzavřelo třináctileté ředitelování Václava Kožušníka, premiéra Mozartovy opery Così fan tutte (Takové jsou všechny) byla poslední také pro odcházející šéfku opery Ludmilu Machytkovou. Sedm let v čele souboru vybírala inscenátory i sólisty především intuitivně a na základě bezmála čtyřicetiletých zkušeností a kontaktů přední olomoucké subrety. Zřejmě tomu tak bylo i v případě opery Così fan tutte, zadané překvapivě operní kritičce Olze Janáčkové. Pro ni nemohlo být jednoduché najednou přejít na druhý břeh a postavit se jako režisérka před soubor, jehož výkony do té doby pravidelně hodnotila. Za odvahu Janáčková zaslouží velké uznání, inscenací se však spíše jen vrátila ke svým školním pracem z dob studií operní režie na JAMU před více než třiceti lety, tedy krátce předtím, než se vydala na dráhu divadelní dokumentace a publicistiky.

Hrálo se v osobitém českém překladu Jaromíra Nohavici, v němž je vůči původnímu libretu řada přesahů i významových posunů a ty volají po adekvátním jevištním výkladu. Janáčková si právě proto tento překlad sama vybrala, považuje ho za nejlepší, z inscenace to ale čitelné není. Pokud postavy oblékne do velmi elegantních kostýmů Tomáše Kypty evokujících dobu klasicismu a pokud jen konvenčně v operních klišé secvičí přehledný příběh o zkoušce ženské věrnosti, nabídku významových posunů v překladu nejen nevyužije, ale některé promluvy v duchu drsňácké nohavicovské rétoriky pak působí až trapně. Janáčková se s výjimkou krátkého působení v pražském Národním divadle a poté v Ústí nad Labem režii prakticky nevěnovala a vskutku jako by lovila v paměti jak pracovat se zpěváky a jak s nimi ve vzájemné interakci vystavět jednotlivé situace. Nakonec zřejmě vzala, co jí kdo z nich nabídl, a to ovšem nestačilo. Šestice sólistů má své role pečlivě nastudované hudebně, ale chybí logické herectví po smyslu jednotlivých zpěvních frází, zasazené do významových akcí – ty v inscenaci zkrátka nejsou, a proto jí chybí i obecnější cíl. Rozpačitý výsledek působí, jako kdyby to celé bylo zaranžováno za jedno dvě odpoledne, nikoli v průběhu několikatýdenního zkouškového procesu. Hereckým akcím a tím méně vyznění opery nepomohla ani jednoduchá scéna Davida Baziky s dominantní zadní stěnou, na kterou byly kdoví proč promítány filmové dotáčky – například cákanec čehosi (patrně spermatu), mořské vlny nebo rozbitá sklenice.

Na hlase Eleny Gazdíkové (Líza / Fiordiligi) se už podepsala řada různorodých úkolů na olomouckém jevišti, je neznělý a ve výškách nepříjemně ostrý. Václava Housková (Dorka / Dorabella) disponuje krásným znělým mezzosopránem, zatím jej ale nemá zcela pod kontrolou. Ondřej Koplík (Ferda / Ferrando) sice zaujme technicky spolehlivým – co do intenzity slabším – tenorem, celkově ale zůstává ve stínu zkušenějšího – hlasově místy nemozartovsky předimenzovaného – Jakuba Kettnera (Kuba / Guglielmo). V roli Doktora Slámy / Dona Alfonsa, který s oběma mladíky uzavře sázku o věrnost jejich snoubenek, se blýskne Jiří Přibyl – nikoliv deklamativním způsobem zpěvu, ale svou osobností a nadhledem, s nímž dění na scéně komentuje. Nepochopil jsem, proč se do komorné Despiny pouští sopranistka Hana Kostelecká, když už má v Olomouci za sebou úspěšně Miladu v Daliborovi, Sentu v Bludném Holanďanovi nebo Tosku. Tedy úplně jiný obor. O premiérovém večeru sváděla těžký boj nejen se svým dnes již zatěžkaným velkým hlasem, ale také s intonací. Dirigent Tomáš Hanák vedl orchestr v sympaticky svižných tempech, občas by ale neškodilo ubrat a soustředit se na preciznější souzvuk jednotlivých nástrojových sekcí.

Zdánlivě banální příběh Così fan tutte o nadčasové ženské nestálosti lze inscenovat na různé způsoby. Je škoda, že v Olomouci nešlo o hledání originálního názoru, ale spíše o splnění snu inscenátorky něco si po letech zrežírovat.