Crazykomedie v Tramtarii? – tak napůl…
Do olomoucké Tramtarie pozvali svérázného herce, performera a režiséra Jiřího Jelínka. Výsledkem je inscenace, která zůstala na někde půli cesty – ale vezměme to popořádku.
Kdo chce zabít Beatles? je loserskou „roadmovie“ v principu navazující na (nejen) filmovou popularitu příběhů o těch méně úspěšných – o průměrných lidech a jejich průměrných problémech:
„Pavel nejdřív chodil s Terezou, ale ta teď chodí se Šimonem a nějak to zapomněli říct Pavlovi, a ten je dost naštvanej na Šimona i na Terezu, a Pavla to mrzí a Šimona to taky mrzí, a Tereza rozhodně nechce rozbít kapelu stejně, jako Yoko Ono rozbila Beatles…“
Lokální kapela, které se příliš nedaří, je pozvána do Anglie, aby zahrála rodákům. Po cestě se dějí různé příhody (naznačené výše) až cestou narazí na hřbitov mrtvých kapel, kde na jednom z náhrobních kamenů naleznou také své jméno. A v tomto „jelínkovském“ duchu se nese celá inscenace, založená především na gagu, slovním humoru a vcelku solidně hrajících místních i hostujících hercích.
Přesvědčivější jsou oba hostující pánové – Petr Jarčevský i Zdeněk Svobodnik obdařili své postavy podobnou dávkou zlomeného, ale pozoruhodně sympatického charakteru, schopností tu i tam občas zaimprovizovat a na malém tramtarijském jevišti hrát přesvědčivě do diváků. Dámy jsou na tom trošku hůře, zejména v projevu Jany Posníkové a Petri Konvičkové je často patrná strnulost, neschopnost dohrát situaci v určitém tempu (které udávají pánové) či odrazit nahozený fór. Není to však nic závažného a po herecké stránce nevyznívá inscenace špatně.
„Slovní hříčka od Jiříčka“
Pokud přistoupíme na žánrovou hru a nebudeme od Jelínkovy anekdoty očekávat hluší smysl či téma (což je samozřejmě legitimní), zůstává velký prostor pro srandu, bžundu a humor. Toho všeho se nám dostává vrchovatě – ovšem pouze na úrovni jednotlivých výstupů a tu lepších, tu horších režisérských nápadů či hereckých kreací. O nějakém promyšleném celku a schopnosti vyústit do (žánrově) smysluplného konce nemůže být řeč. Jednotlivé scénky jsou pouze poskládány za sebou – až může mít divák dojem, že jejich popřehazování by výsledný tvar nijak zvláště nepoškodilo.
Tramtarie si dovolila žánrový kousek a z hlediska nasazení a cílení mu v divadelně poněkud mrtvolné Olomouci nelze nic vytknout. Škoda, že dramaturgie nedokázala zkrotit Jelínkův temperament a buď sevřít inscenaci do propracovanější struktury – nebo naopak (což by bylo zřejmě ještě zajímavější), otevřít stavidla a uvolnit veškerou energii, která se v hercích i režisérovi skrývá.
U Kdo chce zabít Beatles? strávíte (zejména, pokud jste příslušníci „facebookové“ generace) příjemný večer a do týdne zcela zapomenete, o čem to vlastně celé bylo. Tramtarie si vybrala oddechový čas – a zřejmě zaslouženě. Chystá se totiž již brzy válčit s mloky.
Tramatárie Olomouc – Kdo chce zabít Beatles? Scénář a režie Jiří Jelínek, dramaturgie Vladislav Kracík, hudba Lukáš Mareček, výprava Eliška Konečná. Premiéra 16. prosince 2010. (Psáno z druhé reprízy 12. ledna 2011).
Komentáře k článku: Crazykomedie v Tramtarii? – tak napůl…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Shoda náhod: dva referáty za sebou na téma „Jelínek“. A společný problém inscenací: absence dramaturga. Jde o tradiční problém souborů především amatérských a poloprofesionálních – a zvláště v případě autorských inscenací. Vzniká-li taková práce svépomocí, je problém téměř nasnadě – uvnitř souboru není dostatečně velká opoziční síla. Mnohem víc to však zaráží v případě, kdy je k tvorbě přizván člověk zvenčí. Jako by jediným zadáním divadla bylo: „pojďte s námi udělat inscenaci, máte volnou ruku“ a o víc už se divadlo nestaralo.
Na stejný případ jako u Kdo chce zabít Beatles jsem narazil v Minoru, kde Jiří Jelínek se souborem vytvořil Konžert. První půle inscenace: velmi chatrné dějové potácení se od nápadu k nápadu; druhá polovina: již pouhý koncert/sled písni.
A přitom role dramaturga, který vede s režisérem (a autorem neustálý „konstruktivní“ dialog, je pro vznik inscenace (zvláště autorské) bezmála klíčová.
21.01.2011 (14.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pánové,
nezabíjejte Jelínka dramaturgem. Přijměte jeho neřízený humor a buďte rádi, že je neřízený. Jelínek je typický příklad autorského performera, který se učí z reality, z toho, jak se mu jeho humor daří či nedaří oživovat, dávat mu směr a tvar. Něco jako třeba Vlasta Burian či Jan Švankmajer. Není hlupec ani sebepych. Ani se neopakuje a nevrací. Stále zkoumá možnosti (svého) typu divadla a humoru, rozšiřuje záběr svých aktivit, riskuje.
Neviděl jsem bohužel žádnou z Vámi recenzovaných inscenací. Jistě lze s mnohými Vašimi postřehy a výhradami souhlasit, kritika je pro každého umělce důležitá, to nezpochybňuju. Nicméně jsem přesvědčen, že nechápete/nepřijímáte/opomíjíte základní Jelínkův umělecký typus. Je to ztřeštěný, vesměs asociativní humor bez hranic. Jakmile je budete vyžadovat, budete měnit Jelínka v klauna, který přestane létat.
S Jelínkem je třeba si (i jako kritik) hrát a teprv ve hře objevovat její/jeho nápaditost, klaunství, humor, povrchnost, mělkost či hlubší význam.
23.01.2011 (4.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Jak na Tvá slova, Vladimíre, reagovat? Mlčet nebo znovu napsat, že tě nelze považovat za kritka v pravém slova toho smyslu, neboť do středu svého uvažování nestavíš umělecké dílo, ale spletenec rozličných faktorů (zde přímo osobnost umělce jako takovou)? Přístě už, slibuji, budu mlčet…
23.01.2011 (21.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jak na Tvá slova, Martine, reagovat?
Ať je kritik, nebo ne, v prvé řadě – chce-li člověk diskutovat o divadle – měl by mu rozumět. A nebejt vůl.
24.01.2011 (0.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Peter Páluš
Uf – byl jsem na horách a nedostal jsem se ke komentování dříve a koukám, tady se to pěkně vyostřuje (zbytečně). Ohledně komentáře Martina J. Švejdy – něco jiného je Jelínek ve svém autorském divadle, kde bych mu všechno tohle odpustil – zejména proto, že ta smršť bývá často příjemně nekontrolovatelná a vnímám ji spíše jako svéráznou performance než ucelenou inscenaci (bez ohledu na to, jak se zpočátku tváří) – ovšem v případě hostování v jiných divadlech to může být opravdu problém a téměř nutně musí vzniknout napětí mezi jeho roztěkaností (míněno pozitivně!) a celkem souboru, často pracujícím se zcela jinou poetikou, výrazovými prostředky atd. Jak píšu i v recenzi – nejhorší je, když to zůstane takto polovičaté. Ohledně Vladimíra Hulce – „nechápete/nepřijímáte/opomíjíte“ – přesně naopak: vycházím z jeho znalosti, jinak bych nenapsal takovouto recenzi. A váš komentář o Jiřím Jelínkovi nevede k jakékoliv možnosti kritického soudu, což je v případě recenze tak trochu nutný předpoklad.
25.01.2011 (13.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Páluši,
nekomentoval jsem inscenace, ani jednu jsem neviděl, ale varoval jsem před voláním po přísném/přísnějším dramaturgickém „dohledu“ nad Jirkou Jelínkem. Ten navíc jistě při hostováních je, už tím, že se dopředu vybírá téma a smysl práce. Ostatně Jiří v DHnP dramaturgy měl a myslím, že výsledky byly víceméně stále (dramaturgicky/formálně/obsahově) rozkolísaně „jelínkovské“, jen trochu zbytečně učesané/prokomponovávané. Vzpomeňte třeba na Shakespyré (dramaturgie Barbara Vrbová) či Nesnesitelnou lehkost jízdy (dramaturgie Petr Maška).
28.01.2011 (10.34), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Milý Vladimíre,
byl bych rád, kdybys konkretizoval svá slova, že Jiří Jelínek „stále zkoumá možnosti (svého) typu divadla a humoru, rozšiřuje záběr svých aktivit, riskuje“: Já mám naopak ten dojem, že je to víceméně pořád to samé. Vlastně jako v případě takových Buchet a loutek. Ano, Jelínkova tvorba je milá, člověk se na ni rád – vždy raději v jistých odstupech – podívá. Ale nijak se – po mém soudu – nevyvíjí.
A když tvůrce rezignuje na svůj vývoj, dá se to posuzovat jinak než záporně?
29.01.2011 (0.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Martine,
Jelínek by si jistě zasloužil delší analytický text, ve kterém by se jeho tvorba charakterizovala a zachytila v nějakém nadhledu a celku. To je výzva i pro DN a nadnesu ji při redakční poradě. Teď tedy jen krátce a promiň, že spíš informativně-historicky než teatrologicko-kriticky. Ostatně…
Jelínek své DNO konstituoval Variacemi na Cyrana vzniklými ještě v rámci LŠU Jesličky. Tehdy šlo o studentskou parodii, dost „fyzické“ divadlo, pracující s loutkářskými technikami jen jako jednou z (výrazných) inscenačních složek. Pak přišla 1. fáze DNO – Rybstory, Oslík a co já vím co ještě. Byla to skupinová, víceméně stále studentská (středoškolská) tvorba plná spontánnosti a jejich věku odpovídajícího bezbřehého humoru. Tak přichází dodnes asi nejznámější etapa DNO, kdy Jelínek nachází vlastní poetiku „miniaturizace“ rekvizit, asociativních slovních minidramat a hraní téměř s čímkoliv a kdekoliv. Vrcholem – podle mne – jsou miniinscenace/skeče v krabičce cigaret (Operetka), s rejžákem a podobně. Tehdy DNO především vytvářelo „události“ složené ze svých scének/skečů – tak ovládli například jeden večer …přístí vlny…, na Festivalu regionů hráli dokonce jeden celý den v opuštěném komplexu bývalého vězení.
Pak začalo DNO spolupracovat s KD HK a později přešel Jelínek s Knihou a Kratochvílovými do Husy na provázku. Již v KD HK vznikají komplexnější inscenace, Jelínek začíná objevovat pevnější kabaretní/divadelní formu, spolupracuje s profesionálními herci, částěčně opouští i loutkové divadlo, byť výtvarná a hudební část jsou (a asi vždy budou) stále podstatné – Paris (vznikl v KD HK – později obnoven v Huse), Shakespyré (těžko v této inscenaci poznat „starého“ Jelínka/DNO), Nesnesitelná lehkost jízdy… Po odchodu z Husy Jelínek opět navazuje na svou původní tvorbu pro DNO, je však poučenější, „dospěl“. Zakládá divadlo Tichý jelen, zaměřené především na dětského diváka, kde rozvíjí přímou komunikativní/hravou stránku své poetiky (Prodaná nevěsta, Šnek, Kuře…). Vznikají promyšlené persifláže Shakespeara – Hamlet 1, Richard 3, počítající i s dospělým divákem. Pracují už s poučeným výkladem obou her, který posouvají do rafinované, téměř surrealistické roviny se silnou symbolikou a osobitým (vlastním) výkladem. Tedy Jelínek je o mnoho dál, než když vytvářel parodii na Cyrana. Obdobně se vyvíjí i forma (útvar je konsistnetní, má dramatickou stavbu, o délce nemluvě). S Knihou si „střihne“ duet Růžový panter – trochu drsný kabaret a trochu „niklovská“ hra s hračkami a jejich využíváním (opět posun oproti minulosti). Začíná pracovat v různých divadlech – jako autor a režisér, někdy herec. Banderas v HaDivadle je krok zcela novým směrem – nový partner (Tomáš Sýkora), v podstatě vážné, byť klaunské herectví, sice ještě stále trochu kabaret, ale zcela jiný než kdykoli předtím Jelínek dělal (riskuje, ohledává nové formy).
V sezoně 2009/10 vznikají minimálně dva projekty, které opět posouvají poetiku a formu Jelínkovy práce dál: Cirkus Moskva a Svět podle Fagi. První je vytvořený pro starý „bílý“ stan DNO. Jde vlastně o poctu kočovným kabaretiérům, starým komediantům. Cirkusový kabaret je zřetelně poučen zkušeností s Husou na provázku, prací s Morávkem (ostatně to je patrné už dřív, především v Jelínkově herectví, ale i přístupu k inscenacím jako dramaturgicky komponovaným celkům) a také – možná – bratry Formanovými a jejich Obludáriem.
A pak je Fagi – podle mne další z milníků Jelínkova uměleckého vývoje (kdo Fagi nezná: na podzim by měla uvádět předávání Poct …next wave…). Jde o předem připravené a jen z malé části kabaretiérsky improvizované skeče punkového/cool ražení, jež s dávným DNO mají společné kořeny, odpovídají však Jelínkovu věku a zkušenostem. Styčné body lze najít nejen v dávném DNO, ale možná spíš v – Jelínkem zcela přirozeně objevené – soudobé komiksové/klipové formě. Je to víc undergroundový/punkový koncert než – v konzervativním slova smyslu – divadlo. Nejde však o nahodilé skeče jako dřív, ale o komponovaný seriál (práce s formou) s danou figurkou (jasná poučenost Městečkem South Park a Tarantinovskými či podobně laděnými animovanými i hranými „cool“ filmy – práce s novými žánry). A Jelínek má opět nového jevištního partnera (riskuje) – Michala Daleckého, který rozšiřuje jeho autorský humor o jiné barvy/přístupy. I Daleckého, případně Doubkova, který s Fagi občas vystupuje, hudba je hodně jiná, než dřívější „hravá“ manželů Kratochvílových. Ostatně i jejich muzika prodělala patrný vývoj (skupina DVA – lze poslechnout na jejich CD´s), což se pochopitelně projevilo i na jejich spolupráci s Jelínkem (mám na mysli Richarda 3).
Snad tento výčet, Martine, dostatečně vypovídá o tom, že Jelínek „stále zkoumá možnosti (svého) typu divadla a humoru, rozšiřuje záběr svých aktivit, riskuje“. Ještě jednou připomínám – vedle jeho autorského divadla DNO – již zmíněné pohostinské režie (ať už dopadly jakkoli – bohužel jsem žádnou zatím neviděl) v cizích souborech a kreslenou komiksovou figurku Fagi (byla dřív než divadelní), jež vyšla už i knižně a získala speciální ocenění na předloňském Komiksfestu. A jejíž stripy vycházejí od tohoto roku na poslední straně DN.
Vyčítat Jelínkovi, že „rezignuje na svůj vývoj“, je kritický kolaps. Základní nepochopení autorského divadla a autorské poetiky (obdobné je to i s Tebou jmenovanými B+L). Co se týká Jelínka, jeho autorské divadlo/forma/poetika se za 10 let výrazně posunuly a obsahově i formálně vyzrály, byť se stále proměňují/vyvíjejí. Jeho práce a umělecký typus by stály – jaxem psal v úvodu – za delší a hlubší analýzu. Snad někdy vznikne. Tady jsem se pokusil jen v rychlosti doložit tvrzení jedné své věty. Stačí, Martine?
30.01.2011 (3.09), , Trvalý odkaz komentáře,