Divadelní noviny > Názory – Glosy
Čtení na Klinice, Ovčáček a Konvička
Před dvěma týdny jsem měl čtení v Autonomním sociálním centru Klinika (tak zní celý oficiální název, na kterém lidé z Kliniky dost lpějí), což je kulturní a politické centrum, které před pár lety vzniklo nelegálním obsazením nevyužívané budovy bývalé plicní kliniky na pražském Žižkově. Předtím jsem na Klinice nikdy nebyl, ale v zásadě jsem ji měl i bez toho rád; věděl jsem, že Klinika a její existence vehementně pomáhají roztáčet kola oživující absurdity (kdyby ničím jiným, tak tím, že se Klinice v jednom roce podařilo obdržet Cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost a zároveň mít kapitolku ve zprávě ministerstva vnitra o extremismu, to je majstrštyk), přesně podle mého gusta. Ze stejného důvodu mám rád české fašisty z období první republiky, a když se vrátím k dnešku, musím ke Klinice a ke staročeským fašistům coby své lásky přidat ještě třeba pana Konvičku a pana Ovčáčka. Tito jednotlivci a spolky jsou naším národním bohatstvím, jenomže Češi jsou slepí. Návrhy, aby budoucí ideální Česko přejmenovalo Zprávu o extremismu na Zprávu o zásluhách s přiloženým seznamem osob a spolků, které obdrží diplomy, a aby na seznam vedle Kliniky přibyli i Ovčáček, Zeman a Konvička, tento návrh uzounkým českým trychtýřkem nikdy neprošel, a to ani v takzvaných uměleckých kruzích.
David Zábransky
Čeští umělci dlouhodobě stagnují na barikádách. Mrzí mne to, nevím, co s tím. Ze zoufalství, a aby se kolo života nezastavilo, chodím před čtením po Klinice a prohlašuji o sobě, že jsem fašista. Všem kolem důsledně vykám. Když se mi v odpovědi na otázku, kolik platím za limonádu, dostane informace, že kolik chci, neřeknu, no jo vlastně, však já vím, že na Klinice každý dá tolik, kolik může, ne, já se začnu na celé kolo divit a znovu prohlásím, že jsem fašista.
O něco později na Klinice čtu z fašistické divadelní hry.
Fašistická divadelní hra se jmenuje Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny a bude mít premiéru 16. září v pražském Studiu Hrdinů. Ve Studiu Hrdinů to neradi slyší, ale podle mě je to hra o Zemanovi. Režisérka Kamila Polívková a umělecký šéf Jan Horák mají mnohem radši, když tvrdíme, že je to hra o herci a truhláři Stanislavu Majerovi, o tom neškodném herci ze Zábradlí a ze seriálů, ale ne, je to o škodném Zemanovi, přesněji řečeno o tom, co se odráží od Zemana. Je to hra o Kamile Polívkové, Janu Horákovi a o nás všech, kdo tragicky přivíráme oči před určitými formami krásy. Je to hra, která klade jednoduchou otázku: Skutečně je to v Česku k nesnesení? Jak v Česku žijeme a jak bychom v Česku mohli žít? Zásadní výzva toho textu zní: Opusťte barikády, vy umělci, barikády vám nesluší a co je horší, nejsou nic platné. Těmi barikádami myslím především facebook, aby bylo jasno, ale i mnohé další barikády, prostě všechny ty jednostrannosti a všechna ta zjednodušení, která nejsou hodna uměleckých duší. Ano, angažovat se, to ano, ale odsud posud. Tvrdím: k dnešní angažovanosti vede víc než co jiného lenost. Času ubylo, dneska už nemají čas dokonce ani umělci, dřívější majitelé všeho času, dřívější kouzelníci s časem.
Znáte Tinder, tu seznamovací aplikaci pro mobily, u níž pohybem prstu rozhodujete o „líbí–nelíbí“? Používám ji docela pravidelně. Některá holka je prostě kus, takže „líbí“, je to povrchní zhodnocení krásy. Ale kdyby se mi na Tinderu ukázali Ovčáček nebo Klinika s tím vším, co o Klinice a Ovčáčkovi vím, neuměl bych se rozhodnout, odmítl bych to, nebo bych dal „super-like“.
Máme kolem sebe tolik jsoucna!
Komentáře k článku: Čtení na Klinice, Ovčáček a Konvička
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
pierre hibšman
Myslel to dobře,
ale je to hloupost (jak říkáme s oblibou, když zrovna nemáme důležitější věci na práci, třeba nejsme na barikádách).
14.09.2016 (17.47), , Trvalý odkaz komentáře,