Divadelní noviny > Blogy Kontext Paměti, záznamy a deníky
Čtení pro přátele: Rozhovor s Jiřinou Šiklovou
Všude, kde se dá žít, dá se žít dobře, citovala mi Jiřina Šiklová Marca Aurelia, když jsme si v roce 1996 povídali v televizním pořadu Posezení s Janem Burianem. Měli jsme den pro sebe a pro kamery, ale ty jsem tehdy moc nevnímal.
Jiřina Šiklová (17. 6. 1935 – 22. 5. 2021) v roce 2017. Foto Post Bellum
Okouzlila mě šarmatní a jiskřivá šedesátnice, o níž jsem věděl, že za komunistů byla ve vězení kvůli tomu, že distribuovala zakázanou literaturu, že kolem sebe dokázala shromažďovat lidi různých přesvědčení a sjednocovala je v úsilí změnit věci k lepšímu. A také že po pádu diktatury založila katedru sociální práce na FF UK a nadaci Gender Studies.
Osobně jsme se do té doby nesetkali. Teď seděla naproti mně ve svém bytě a jakoby mimochodem mě častovala myšlenkami, s nimiž jsem si pak vydržel pohrávat celá léta. Ženy ze Západu považují někoho, kdo je nábožensky založený a je proti potratům, automaticky za konzervativce. Vůbec nechápou, že když se ženská z Kazachstánu stane katoličkou, je to tak obrovská revoluce, že proti tomu chodit v New Yorku bez podprsenky neznamená vůbec nic.
Jiřina mluvila s přehledem. Foto archiv Jana Buriana
Jiřina mluvila s přehledem a tak samozřejmě o věcech, které ani dnes, po čtvrt století, nejsou řadě lidí jasné: Když vidíte svět vcelku, musíte si říct, že jsme bohatí a že jsme na tom dobře, a ne si myslet, že nám má každý pomáhat, a stěžovat si, kdo všechno nám ublížil. Bavili jsme se o tom, že politik, který se řídí veřejným míněním, přestává být osobností, o tom, že demokracie je vláda lidu, ale především existuje proto, aby chránila menšiny, ty národnostní, rasové i názorové. Pili jsme kávu, z kamer se kouřilo a ona s úsměvem do jedné z nich pravila: Kultura nás učí, jak se máme chovat; chceme-li být přijímáni, musíme se naučit přijímat i ty menšiny. Čím je národ méně kulturní a spíše přirozený, tím jsou lidé rasističtější a tak dále. Já bych jinak řekla, tím jsou lidé blbější, ale to se asi pro obrazovku nehodí...
Na Islandu v roce 2015. Foto autor
Dvacet let po tomto rozhovoru se Jiřina Šiklová vydala na Island jako účastnice zájezdu, na němž jsem turisty prováděl. Bylo září a při návštěvě bahenního kráteru Leirhnjúkúr nás zastihlo mrazivé krupobití. Já byl čerstvě po operaci obou kyčlí, Jiřině bylo osmdesát. Zavěšeni do sebe jsme společně pomalu zvládali zpáteční cestu k autobusu do bezpečí, jenže ona při tom ještě stačila žertovat…
V tom našem Posezení jsem se jí tehdy zeptal: Myslíte si, že stáří může být hezké?
Může, odpověděla, ale člověk na něj musí myslet včas. Jestliže zdraví máme zadarmo, mládí máme zadarmo, tak to, jaké budeme mít stáří, záleží hodně na nás. Je to především věc vztahů. Tam se pak skutečně promítne, co člověk během života dělal. A potom se přiznala, že když je jí těžko, pomáhají jí citáty, které si vypisuje z knih.
Které například?, zeptal jsem se.
Když jsem někdy zklamaná ze svých přátel, opakuji si Čechovovu větu: „Orel někdy níž než kura sletí, slepice však oblak nikdy nedoletí.“
V květnu, když Jiřina odešla, jsem si vzpomněl na její citát z Konfucia: Žij tak, jak by sis přál umíraje, abys byl žil.
Řekl bych, že se jí to podařilo. Bude nám chybět. Mně chybí už teď.
/Převzato – se svolením autora – z Burianova Čtení pro přátele No. 95; pro i-DN připravil hul/
Komentáře k článku: Čtení pro přátele: Rozhovor s Jiřinou Šiklovou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
