Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    ČTP 2018 (No.3)

    Dalšími vybranými tituly pro letošní taneční platformu byl Komárkův kabaret inspirovaný Velázquezovými obrazy, resp. Kabaret Velázquez (přenesený z Archy do Alty) a Talagova pohybová instalace Soma prezentovaná jako site-specific projekt, tentokrát ve Veletržním paláci. Představení DOT504 You Are Not the One Who Shall Live Long prezentované v Ponci jsem bohužel prošvihla.

    Hypnotizující Irina Andreeva v Kabaretu Velázquez. FOTO KRYŠTOF KALINA

    Jan Komárek ve své jevištní parafrázi Velázqueze rozvíjí vlastní imprese z umělcovy tvorby skrze krajkové, senzuální, šustivé, sošné, dokonce zbožné fantazie. Baleriny v barokních krynolinách (Andrea Miltnerová, Lucia Kašiarová) mu/nám evokují hrací strojky, loutkovité panenky či jindy devótní pokrmy z torz jejich těl. Pod škraboškou mohou skrývat zlověstný škleb – i ten je ale jen rafinovanou maskou. Svá poetická i nejasně zneklidňující plátna rámuje Komárek uvozovkami – kontextem novodobého kabaretu a postavou kabaretiéra-klauna (hypnotizující Irina Andreeva). Jsme upamatováváni, že zíráme do zpětného zrcátka postmoderní současnosti, v níž nelze oddělit tragédii od komedie, úsměv od slz. Autenticita, nitro jsou Velázquezovým pohledem neproniknutelné. A tak vstupuje do jeho strojeného, dogmatického světa relativizující koncept hry, aby odkryl (naším “poučeným” pohledem) tušenou ambivalenci.

    Výtvarný dojem moduluje především proměnlivá intenzita světla, zpomalený estetizovaný pohyb a potměšilé použití dnešních materiálů pro evokaci dvorské kultury 17. století. FOTO KRYŠTOF KALINA

    Výtvarný dojem moduluje především proměnlivá intenzita světla, zpomalený estetizovaný pohyb a potměšilé použití dnešních materiálů pro evokaci dvorské kultury 17. století. Za snově zvrásněnou perspektivou, matoucími prospekty, za nimiž vždy ještě něco šibalsky pomrkává (trojice polyuretanových opon, které samy rozverně tančí) hledáme tajemství. Stejně jako ve snu nás svádí k dotyku, uchopit ho však nelze, aniž by se v rukou proměnilo. Záleží tedy jen na našich asociacích, kam až nás zavedou…

    Dva polonazí muži jsou nehybně schouleni v pozici zárodku. FOTO archiv

    Performance slovenského choreografa Martina Talagy a jeho tří tanečníků (Radim Klásek, Anton Eliaš, Marek Menšík) Soma by mohla nést název “Bílé trenky na bílém plátně”. S prostorem galerie je skutečně vnitřně spjata. Oproti předešlé produkci nabídla odlehčený a čitelný, přesto velice důmyslný přístup k tématu. Tím je, jak titul napovídá, jednoduše tělo. Pomocí jemného humoru a precizní fyzické práce, na něž divák zírá u vytržení, nápaditě modeluje tělo do nepravděpodobných, absurdních forem, které však neomylně evokují zcela zřejmé předobrazy. Zkoumá možnosti pohybu, způsob sžívání se s tělem v procesu evoluce, jejíž součástí je i dočasná rezignace a regrese jako nezbytný podnět k dosažení nových vývojových stupňů.

    Těla se pod vlivem meditativní hudby tvarují. FOTO archiv

    Dva polonazí muži v bílých boxerkách jsou před námi nehybně schouleni v pozici zárodku. Reprodukované zvuky je zasazují kamsi do přírody. Dlouho se “nic neděje”. Pak se rozezní klasická hudba, která sugeruje jediné: procitání života. Ruce klíčící pod rozkrokem si pátravě hledají cestu ke slunci. A to je začátek. Jejich těla se pod vlivem meditativní hudby tvarují, rostou připomínajíce různé vegetativní i nižší živočišné formy až do nástupu čtvernožců. Ty již v doprovodu živějších rytmů. Podotkňeme, že “výtvory” performerů dosud nemají hlavy! To jim nebrání v námluvách, kopulaci ani zplození potomka. Tyto transformace přitom (nehledě na jejich náročnost) plynou hladce, jaksi samozřejmě, nenuceně, vizuálně čistě, metaforicky i konkrétně zároveň. To už se ale hlava hlásí o slovo a s ní nástup člověka.

    A opět ztrácí hlavu… FOTO archiv

    Tento člověk odjakživa vytváří umění, do nějž se projektuje a jímž se zdokonaluje. Dospívá tak až do současnosti – na módní prkna a do reklam na trenky. A opět ztrácí hlavu. Jako torzo člověka postaveného vzhůru nohama (ovšem bez končetin) na podstavci jej v tento prchavý okamžik takto exponovala Národní galerie. Krásné zakončení nesmírné zábavného, s námětem, materiálem i prostorem důvtipně komunikujícího díla.

    ///

    Více na i-DN:

    Tip: Česká taneční platforma 2018

    ,,,

    ČTP 2018 (No.5)

    ///


    Komentáře k článku: ČTP 2018 (No.3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,