Čtrnáctero pohledů do nitra básně
Markéta Potužáková a Přemysl Rut, editoři antologie textů o verši básnickém a dramatickém se zřetelem k tzv. přednesu, nazvali svou knížku Téměř vždycky trapným dojmem. Je to vytrženo z textu švýcarského literárního vědce Emila Steigera Základní pojmy poetiky a čtenáři, který se o přednes poezie zajímá, to okamžitě evokuje soudobý vztah moderního člověka k recitaci.
To, co se z antologie dozvíme, však název nepotvrzuje: přednášet lyrické verše veřejnosti neznamená působit téměř vždycky trapným dojmem. Časový záběr antologie ovšem končí v sedmdesátých letech minulého století, kdy to tak ještě (a například Milan Kundera to svým dílem polemizujícím s lyrismem obecně potvrzuje) mohlo být. I Václav Havel si v Zahradní slavnosti ze šrámkovské lyriky, básnickým slovem doplňující různé estrády a akademie (Tajemnice: Já nejsem žena, já jsem strom.) tropí posměch. Nemusíme však recitaci hned podsouvat režimní konotace. Přednášet verše nahlas prostě znamená převést báseň z vizuální do akustické podoby. Což některá báseň umožňuje snadno, přímo to nabízí a jiná se tomu vzpírá, že to až nejde. To, zda básník implicitně počítá s tím, že jeho verše budou přednášeny nahlas, nebo zda klade přednesu překážky, samozřejmě souvisí s básnickým typem, ale také s dobou vzniku básně, s její estetikou. A také se společenským pořádkem a s funkcí slova v onom uspořádání. Nad tím uvažují autoři textů v antologii, která – především – zahrnuje jejich reflexe po dobu zhruba století.
Mezi autory jsou ruští formalisté (B. Ejchenbaum, M. Bachtin, P. Bogatyrev, N. Asejev), futuristé (V. Chlebnikov), filosofové a teoretici moderny (F. X. Šalda, R. Grebeníčková, T. S. Eliot, K. H. Hilar) i strukturalisté (J. Mukařovský, R. Jacobson). Zastoupeni jsou i modernisté francouzští (Ch. Baudelaire, P. Valéry), nelze pominout tvůrce i teoretiky avantgardy (V. Nezval, E. F. Burian, J. Honzl), zvláštní místo má B. Brecht. Několik textů je převzato z antiky a ze středověku a hodně zajímavého uspořadatelé svazku vybrali z díla mexického moderního básníka a filosofa Octavia Paze. Básníci a dramatici různých směrů a zaměření mají místo v každé kapitole. Při výběru citací k tématu hodně pomohly antologie Slyšet se navzájem a Ano, slyšet se navzájem sestavené Vladimírem Justlem.
Kapitoly jsou uspořádány a pojmenovány podle toho, jak se prostřednictvím vybraných úryvků z jednotlivých autorů probíráme podstatou a povahou poetického textu. Jeho zvukovostí – podobnými vlastnostmi, jaké má hudba –, magičností, alchymií, jejíž tajemné zákony upořádání hlásek a slov dávají vzniknout významům, které racionálně sdělit nelze, metrem, rytmem, intonací. Samozřejmě také nesrozumitelností básně, která však není na překážku jejímu působení, a nepřeložitelností, jež nemusí znamenat, že báseň nebude přeložena, pokud její překladatel (interpret, recitátor) pochopí její vnitřní hudbu založenou na znění jazyka.
Myslel jsem vždycky na mluvené slovo, píše Bertolt Brecht ve svých Myšlenkách, vždyť mluvené slovo je pro poezii nástrojem k oslovení světa. V každém případě, nechť báseň zní širokodeše a velebně, nebo úzce, úzkostně, skřípavě, není jen zvukem, nese i sdělení. Vlastně kvůli němu se báseň vůbec skládá. Přečíst to sdělení a přenést je dál je úkolem přednašeče. Ale – a v tom je zapeklitost poezie – sdělení básně často spočívá právě v jejím zvuku.
Když se člověk do knihy začte, tedy když pronikne do někdy komplikovaného způsobu, jakým jednotliví autoři k nejrůznějším aspektům přednesu veršů přistupují, aby přičinili odstavec k literárně-, hudebně- a divadelněteoretické škole, k níž patří a spoluformulují jejím prostřednictvím dobovou estetiku, tu a tam na čtenáře vykoukne a zazelená se strom života. Tak nad kapitolou Paklíče názorných představ, v níž autoři upozorňují na to, jak se báseň může dosazováním konkrétních představ úplně utahat a zabít, jsem si vybavila slavnou scénu z filmu Cesta do hlubin študákovy duše, kde se rozebírá Wolkerova báseň Pokora. Vzpomínáte, jak básník se chce státi trpaslíkem a proč byl chlapeček bosý? Protože neměl botičky!
V kapitole Odpovědnost za poezii se píše, jak se pádnost a skutečné vyznění básně po smyslu i po zvuku dá prověřit jejím opakovaným recitováním nahlas. Píše to eruptivní básník Ivan Diviš a také uměřený herec a pedagog Radovan Lukavský, který připomíná, že krásný přednes nemá vlastně s hovorovou řečí žádné přímé spojení. Všechna jeho řeč je řečí krásné literatury. Jeho rozbor různých přednašečských postojů (čtenářský, předčitatelský, mediální, postoj mluvčího) je pravdivý – ale Lukavský nikdy nerecitoval autory ze Skupiny 42, třeba Kainara, u jejichž poezie o hovorovou řeč jde.
V kapitole Přednes a herectví si v úryvku z Otakara Zicha připomeneme, že recitátor nemluví (na rozdíl od herce) za postavu, ale za autora. S tím se přibližujeme ke konci, kde se uvažuje o verši v divadle. V úvaze amerického dramatika Maxwella Andersona zaujme jeho přesvědčení, že národní (v jeho případě americká) dramatická kultura není srovnatelná s ostatními, dokud nemá svého veršujícícho dramatického básníka (což podle jeho mínění americké drama nemá). Některá témata se prostě prózou vyjádřit nedají. A já musím myslet na poslední hru Milana Uhdeho Mariina volba, kterou na evangelijní námět napsal ve verších.
Z textů, sebraných do antologie, jsou některé obtížně srozumitelné (jsou to zejména texty lingvistické a literárněteoretické). Čtenář cítí zřetelný rozdíl mezi vědci rozebírajícími verš i jeho přednes jako v laboratoři a těmi, kterým jde o porozumění širšího publika. Mezi těmi pak vynikají divadelníci K. H. Hilar, B. Brecht, P. Rut, J. Vostrý, R. Lukavský.
Kdykoli má člověk při čtení v antologii Téměř vždycky trapným dojmem pocit, že to, co se mu předkládá, není celá pravda, musí si uvědomit, kterým datem výběr textů končí. Pak vedle pasáže, kde se připomíná Majakovského hlasité přednášení veršů, už s tím cílem napsaných, nebude postrádat stať o přednesu s doprovodem malých kastanětek u Allena Ginsberga a vůbec nějaký text o sepětí jazzu jako přece trochu „divočejší“ hudby s recitací. Také otázka, zda se drama obejde bez verše, se otevírá k úvaze nad způsobem, jakým píše drama třeba Thomas Bernhard, zdali jeho – a dalších autorů druhé poloviny dvacátého století – způsob „znělosti“ textu není čímsi jako veršem.
Editoři antologie v předmluvě tyto skutečnosti konstatují s tím, že texty komentující toto „druhé kolo“ do knihy nezahrnují. Jistě, někde se musí skončit. Ale pokračování by bylo nejvýše žádoucí. Neboť pejorativní nátěr pojmu „recitace“, který z nevědomosti, ale o to suverénněji pronášejí i zástupci kulturního publika, nesetřeme otravným podehráváním (Hlavně nerecitovat!), ale strhujícím přednesem textů starých, moderních i soudobých.
Markéta Potužáková a Přemysl Rut (eds.): Téměř vždycky trapným dojmem. Antologie textů o verši básnickém a dramatickém se zřetelem k tzv. přednesu. Vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze v roce 2019, 1. vydání, 240 stran.
Komentáře k článku: Čtrnáctero pohledů do nitra básně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
