Čtvrtstoleté ostravření
Půlkulatý 25. ročník ostravské bilanční přehlídky OST-RA-VAR, jenž se uskutečnil od 29. listopadu do 3. prosince 2023, se do historie pokusil vstoupit řadou poměrně radikálních změn. Ty se výrazným způsobem projevily na dynamice zavedené akce, jež má divadelním profesionálům, odborné veřejnosti i studentstvu spřízněných oborů komplexně představovat aktuální činoherní produkci v moravskoslezské metropoli. Jaká je její nová tvář?
Múzu Režiséra (Marek Cisovský) v Komorní scéně Aréna hraje Anna Čonková FOTO ROMAN POLÁŠEK
Tak předně: festival výrazně omezuje své přidružené aktivity. V letech minulých svou dlouholetou činnost v tichosti ukončily tištěný žurnál i videozpravodaj, tedy dvě důležité platformy, na nichž generace studentů získávaly první ostruhy v oboru. Webové alternativy se následně setkaly s nezájmem a byly zrušeny. V ročníku letošním dokonce došlo k vyrvání páteře programové skladby, tedy rozborových seminářů. Zvláštní přitom je, že organizátoři se zaštiťují tzv. přežitostí diskusní formy a zároveň se pasují do pozice ochránců mladých návštěvníků festivalu, které prý stárnoucí supové na seminářích nelítostně cupovali. Mezigenerační dialog skutečně může být mnohdy vyhrocenou záležitostí, leč rozhodně se ho není třeba bát, naopak je záhodno jej cíleně provokovat. Důkazem budiž skutečnost, že Divadelní Flora, Zaráz či Šaldova šňůra se ke společným rozpravám naopak vracejí, protože o komplexní reflexi svého programu stojí. Koneckonců tvářit se jako opatrovník někoho, jehož ve skutečnosti obírám o prostor k vyjádření i možnost k progresi, je jednoznačným symptomem toxické manipulace.
Národní divadlo moravskoslezské se coby hlavní organizátor festivalu o náhradu snažilo hned na dvou frontách. Jednak uspořádáním tandemu Michalem Zahálkou empaticky vedených debat na široká palčivě rezonující témata, v nichž ale příliš objevných skutečností nezaznělo, jednak duem podcastů reflektujících program jak optikou studentů, tak teatrologů. Mezi Zahálkou zpovídanými odborníky bohužel figurovaly i osobnosti, které se ostravskému divadlu mimo festivalové dny věnují jen sporadicky, což výpovědní hodnotu některých příspěvků značně problematizuje. Diskutovat by se zkrátka mělo živelně, průběžně a hlavně kolektivně. Separátní rozhovory v kuloárech nikdy nemohou být adekvátní náhradou.
Opakovanou bolestí festivalové nadílky zůstává chaotická kategorizace tzv. off programu, jenž letos zahrnul nejen formát site-specific scénického čtení fragmentů z chystané dramatizace Hornických vdov, ale rovněž regulérní inscenaci Studia G Peklo jsou ti druzí, která navíc patřila mezi to nejlepší z nabitého pětidenní. Sortýrování profesionálních divadel na hlavní a B-scény považuji za hrubě dehonestující.
Činohra velká i komorní
Protože na programu festivalu byla i řada inscenací, o nichž jsem v DN již referoval, zaměřím se na čtyři produkce, které mi dosud unikaly. Projekty z druhé poloviny přehlídky pak vlastní optikou zpracuje kolegyně Kateřina Kykalová.
Časová kolize s jinými pracovními povinnostmi bohužel nám oběma znemožnila návštěvu dle převažujících reakcí pozoruhodné Ibsenovy Nory v režii Pavla Gejguše, jež se samostatné reflexe dočká po některé z blízkých repríz. Na základě ostatních prezentovaných inscenací Činohry Národního divadla moravskoslezského nelze než konstatovat, že největší z ostravských scén v enormní honbě za návštěvností neustále opakuje identické chyby – režijní polopatismy, nedůsledné vedení nesehraného hereckého týmu či stereotypní obsazování. Akutní strázně rozklíženého tělesa jednoznačně obnažil nejnovější shakespearovský pokus – Marná lásky snaha pod nestorsky unaveným vedením Romana Poláka. V jejím castingu dominovali hosté, navíc bez větších zkušeností s rozměrným jevištěm Divadla Jiřího Myrona. Není tudíž divu, že avizovaná série brilantních slovních hříček se zvrhla ve stylově nesourodý výrazový galimatyáš, korunovaný smrští nesrozumitelné mluvy, před níž o pauze prchaly divácké davy.
Duo vlastních pokusů naservíroval umělecký šéf činohry Vojtěch Štěpánek. V případě Marie Antoinetty je uveden i jako spoluautor úmorně upovídané úpravy, coby režisér pak předkládá rutinní kostýmní drama, jež plýtvá talentem Sáry Erlebachové v dalším pokračování nekonečného seriálu spratkovských úkolů a nezříká se ani doslovného variování scén odpozorovaných ze sousedních divadel (Transky, body, vteřiny!). Fraynova fraška Bez roucha pak touží být sázkou na komerční jistotu, jíž ale hnáty podráží nejen absence režijních dovedností nezbytných k naplnění žánrových předpokladů, ale i obludně přebujelá tříhodinová stopáž.
Komorní scéna Aréna odstartovala prezentaci vlastní současné tvorby inscenací Režisér. Pocta Josefu Janíkovi, tedy jedné z nejvýraznějších osobností ostravského uměleckého mikrokosmu, v režii uměleckého šéfa souboru Ivana Krejčího v mnoha rysech připomíná Fosseův bilanční snímek All That Jazz (1979), ovšem ve značně sentimentální nápodobě, kterou vehementně posilují i návodně používané písně Jiřího Bulise. Komplexita výjimečné bytosti je zde redukována na několik povědomých projevů a zlidovělých hlášek. Ve své podstatě intimní projekt však po delší době do hry opět vnáší koncentrovanou hereckou souhru jako základní poznávací znak této scény. Vizuálně křehkou, ale vnitřně konzistentní studii jednoho neochotného odcházení subtilními hereckými prostředky přesvědčivě definuje Marek Cisovský, jemuž je v ošemetném partu podstatně mladší Múzy vynikající partnerkou nová posila souboru Anna Čonková. Ideálním protipólem jsou jim pak Michal Čapka a Vojtěch Lipina v kontrastním duu pierotovsky decentních karikatur. Hostující Alena Sasínová-Polarczyk pak groteskní figuru Reportérky povýšila na lidsky univerzální, komicky uměřený portrét profesního vyhoření.
Komentáře k článku: Čtvrtstoleté ostravření
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
